Do Pobaltí na vlastní kůži: Návštěva poslední fungující lotyšské úzkokolejky
Boj s toaletami a magická noční jízda plná jisker.
- Díl první – Bídná pražská business Lounge a první setkání s A220
- Díl druhý – Návštěva poslední fungující lotyšské úzkokolejky
- Díl třetí – Salonek v Rize na úrovni a služby airBaltic podruhé
Přiznám se, že lotyšské železnice jsou pro mě velkou neznámou a původně jsem vůbec neměl v plánu vyrazit na tak dlouhou cestu přes půl Lotyšska. Nicméně po zjištění, že tady existuje provozní úzkokolejná železnice, a navíc o víkendu, kdy budu v zemi na návštěvě, a ještě zde bude jezdit parní lokomotiva, jsem příliš neváhal.
V sobotu si můžete naplánovat pěkný výlet z Rigy do města Gulbene, kde přestoupíte na úzkokolejku směr Alūksne. V opačném směru funguje spojení také, jen mě trochu děsil večerní krátký přestup v Gulbene mezi úzkokolejkou a vlakem ve směru Riga.
Na webu úzkokolejné železnice jsem sice našel poznámku, že jsou vlaky lotyšských drah provázány s příjezdy a odjezdy úzkokolejky, ale jak se říká dvakrát měř, jednou řež. A tak jsem napsal
dotaz v angličtině na lotyšské dráhy.
Uběhlo asi 15 minut a měl jsem zpět plnohodnotnou odpověď též v angličtině, že večerní vlak Gulbene – Riga vyčká příjezdu parního vlaku z Alūksne i v případě zpoždění. Rychlosti a kvalitě komunikace kontaktního centra Pasažieru vilciens se tak nedá nic vytknout.
Nákup jízdenky u lotyšských železnic
Nákup jízdenky na e-shopu lotyšských drah, přesněji dopravce Pasažieru vilciens, byl v angličtině snadný a návodný. Při nákupu přes e-shop dopravce poskytuje navíc drobnou slevu. Výběr spojů pro zamýšlenou trasu Riga – Gulbene v sobotu nebyl příliš složitý. Jeden ranní spoj tam a jeden večerní zpět. Jízdenky pro oba spoje jsem zakoupil na jeden nákup a platba kartou byla bez jakéhokoliv problému. Do e-mailu mi pak přišel soubor pdf s minimalistickými jízdenkami a QR kódy.
Ráno jsem se musel spokojit s připraveným snídaňovým balíčkem namísto hotelové snídaně, který mimo jiného obsahoval něco, co narušilo integritu papírové tašky. To způsobilo velmi zábavnou scénku na schodech z podchodu k železniční stanci. Tedy zábavnou pro místní omladinu, pro mě už tolik ne. Zachránil jsem jenom džus, müsli tyčinku a hrušku. Naštěstí na nádraží funguje lotyšská síť trafik Narvesen, která má značně rozšířený sortiment včetně různých teplých i studených jídel „na cestu“ ve stylu našich obchodů na nádraží Pont.
Obrovskou nádražní záhadou pro mě byla odjezdová tabule, která ukazovala vlaky až do odpoledne a všechny i s kolejí. Jak to ti Lotyši jenom dělají?
Vlak do Gulbene odjížděl z kusých kolejí přiléhajících k nádražní budově a obchodnímu centru. Naopak za původním kolejištěm panoval čilý stavební ruch nového nádraží pro projekt Rail Baltica. Čekala mě tři a půl hodiny dlouhá cesta v třívozové motorové jednotce DR1AM, která vznikla renovací její starší předchůdkyně. Sedadla jsou v uspořádání 2+2 a značně mi připomínala autobusové sedačky z německých motoráků RS1. Sedadla měla i typický autobusový stolek a umožňovala jak sklápění, tak vyšoupnutí do uličky.
Rébus na toaletě a dezinfekce vlaku
Kontrola jízdenek proběhla beze slov načtením QR kódu přes mobilní telefon, následně paní průvodčí začala sčítat cestující. Tedy pravděpodobně, chvílemi to vypadalo, že spíše počítá prázdné sedačky, ale v povinnostech palubního personálu lotyšských drah se úplně nevyznám. Vlak byl z Rigy obsazen velmi bídně, ale například vezl i dva cyklisty s koly na výlet v propršeném dni – jednotka má totiž i místa pro přepravu kol.
K mému překvapení byla sedadla umístěna tak, že ani pro obra nebyl problém s místem pro nohy. Naopak větším problémem bylo vypnuté topení a zima v jednotce. Topení bylo zapnuto asi po hodině jízdy, a to na chvilku a jen na malý výkon. Pro tři vozy je k dispozici jedna toaleta, která se nachází v motorovém voze.
Záchod je gravitační, ovládaný pedálem. K dispozici byl toaletní papír i mýdlo, jen mi chvíli trvalo přijít na způsob, jak vodu pustit. Ta začala téct mocným proudem až ve chvíli, kdy se zatlačil malý pístek nahoru za místem, kde vytékala voda, takže než jsem přišel na grif, jak si alespoň trochu umýt ruce, byl jsem celý osprchovaný.
Voda sice tekla teplá, ale nebylo možné se do ničeho utřít, jedině snad do toaletního papíru. Zajímavý je také nedostatek odpadkových košů. Na toaletě není ani jeden a ve vozech se nacházejí maximálně dva malé, vždy na koncích vagónu.
Cesta ubíhala rychle přesně podle jízdního řádu, jen ta krajina byla trochu monotematická. S drobným překvapením jsem zjistil, že je ve vlaku funkční wi-fi, ale ani mobilní signál či data nebyla na úplně hrozné úrovni. Před koncem cesty procházela vlakem průvodčí, ale tentokrát měla v ruce rozprašovač a na všechna madla u sedaček a na dveřích stříkala dezinfekci.
Po výstupu v Gulbene mě přivítala zima a déšť, zkrátka takové lezavé počasí. Čekárnu byste na nádraží hledali marně, ale zájemci mohou zavítat do nádražní expozice, která na mě působila sice
interaktivně, ale spíše pro děti. Namísto zakoupení vstupenky za šest eur jsem radši koupil pohlednice, ale bohužel neměli ani jednu s vlakem.
Ovšem magnetka na lednici, tentokrát už s lokomotivou, byla samozřejmostí. Známky na pohledy ani jízdenky tady nekoupíte. Jízdenky se prodávají buď ve vlaku, nebo v depu naproti nádraží.
V depu jako doma
Místní depo bylo přístupné po přechodu přes celé rozsáhlé kolejiště stanice Gulbene. Něco nemyslitelného u nás, zde zcela běžně pro veřejnost přístupné. V depu se akorát připravovala parní lokomotiva na traťový výkon se třemi vozy do 33 kilometrů vzdáleného Alūksne. Tendr ovšem neměla plný uhlí, ale dřeva.
Sekundovala jí úzkokolejná motorová lokomotiva TU7A. Pracovníkům, kteří kmitali kolem parní lokomotivy, jsem pokynul na pozdrav, ti mi kývli zpátky a dál se o mě nezajímali. Prohlédl jsem si tak depo s rotundou v bídném stavu a s točnou se dvěma rozchody. Později byly pro skupinovou prohlídku s průvodcem, která se vynořila po chvíli z nádraží, pořádány i jízdy na úzkokolejných drezínách po areálu depa.
Současná trať Gulbene – Alūksne je ovšem již jen přežívajícím zlomkem sítě úzkokolejek, které v dobách svého největšího rozmachu měly délku přes tisíc kilometrů. Vlak v čele s parní lokomotivou zvládne jízdu mezi oběma stanicemi za 1 hodinu a 50 minut, s motorovou za 1 hodinu a 25 minut.
Provozovány jsou aktuálně dva páry vlaků denně a ve vybrané soboty jede parní jízda, která nahrazuje pravidelný vlak. Velkou výhodou je fakt, že díky sobotnímu jízdnímu řádu na „velké“ železnici je možné zvládnout návštěvu této atrakce jako jednodenní výlet.
To už se na první kolej před staniční budovou, která je úzkorozchodná, přiřítila parní lokomotiva, která si následně do šturcu dojela pro tři vozy. Dva byly určené pro veřejnost a třetí pro objednanou skupinu. Jízdenky prodává průvodčí/posunovač/technik přímo ve vlaku. Platba je možná jen v hotovosti, kdo by chtěl využít platbu kartou, tak musí pro jízdenky do budovy depa.
Prodejní místo ale není zvenku nikterak označené a ani jsem se jej nepokoušel hledat. Jedna jednosměrná jízda vyjde na pět eur, zpáteční jízdenka není. Existuje však jízdenka pro pět jízd, kterou dostanete místo zpáteční a ta vyjde na devět eur. Jízdenky jsou psané a obsluha nemluví cizím jazykem, ale má pomůcky v podobě číslic na papíru, aby jasně vysvětlila, kolik bude chtít peněz. Důležité je si poradit.
Ve vozech je sice nainstalováno topení, ale značně rozdílného výkonu. V prvním voze bylo topení modernizováno a netopilo skoro vůbec. Ve druhém voze vypadalo topení jako původní a teplota byla příjemnější. Nejpříjemněji bylo v posledním voze, který byl rezervován pro skupinu. Každopádně v zimním období se dobře oblečte jak na cestu vlakem velké, tak i malé dráhy. Interiér prvních dvou vozů byl dřevěný, poslední „luxusnější“ vůz byl vyveden v barvách bordó potahů, dokonce i s malým barem.
Přepadení vlaku a doplňování vody
Proběhla nezbytná zkouška brzdy a vlak se vydal na cestu. Parní lokomotiva vyvinula rychlost kolem 30 kilometrů za hodinu, a tak šlo opravu o vyhlídkovou jízdu. Vlak projížděl některé zastávky na znamení, v jiných stavěl pro výstup a nástup. Před zastávkou Paparde zastavili vlak bandité a odvedli si do lesa celou skupinku z posledního vozu, zatímco souprava popojela do samotné zastávky Paparde, aby zde lokomotiva doplnila vodu z místní vodárny.
Obě události byly příjemným oživením cesty. V konečné stanici Alūksne uvidíte krásně opravené skladiště, ve kterém se nachází opět interaktivní expozice k provozu na úzkokolejné železnici. Vstupné opět činí šest eur. Zde ovšem měla obsluha i pohlednice s vlaky místní železnice, takže i zde jsem si nakoupil drobné suvenýry. Jinak v obou stanicích mimo sezonu nepočítejte s nákupem nějakého občerstvení, mají tady ale k dispozici alespoň mobilní toalety.
Během zpáteční cesty jsem nečekal žádné překvapení, ovšem obsluha se rozhodla nepoužívat osvětlení, a tak se postupným stmíváním venku vkrádala tma i do vozů, až je pohltila úplně. Byl to
zvláštní pocit jet neznámou krajinou ve vrzajícím voze s asi dvěma dalšími spolucestujícími v celém vlaku.
Tmu občas prořízla baterka pana průvodčího, ale jinak bylo kolem nás čistočisté černo. Jenže se stačilo zakoukat ven z okna a parní lokomotiva přichystala jednou za čas nádhernou světelnou show v podobě jisker létajících kolem oken za občasného zapískání lokomotivní píšťaly. Nepřipadá vám to úplně magické? Zážitek to tedy byl!
Noční nakupování
Těsně před příjezdem zpět do Gulbene obsluha vlaku ve vozech rozsvítila osvětlení, bohužel již ne klasické žárovkové s typickým žlutým světlem, ale s LED žárovkami s nepříjemným bílomodrým nádechem. Byl jsem rád, že jsme jeli potmě a až na výstup máme světlo, abychom trefili ven ze dveří.
Na vedlejší koleji už čekala nastartovaná motorová jednotka do Rigy, která tady prostála celý den. Uvnitř bylo asi 10 lidí a stejná paní průvodčí. Tentokrát jsem se usadil v prostředním vloženém voze, který topil asi nejlépe.
Bohužel asi po půl hodině jízdy bylo topení opět staženo na minimum, a tak byl pro cestující ve voze studený odchov. I zpáteční cesta byla přesně dle jízdného řádu. Vlak z Gulbene přijíždí do Rigy ve 21:24. Velkou výhodou je propojení nádraží s obchodním centrem a v něm prodejna místního řetězce potravin s otevírací dobou až do půlnoci. Cestující z večerních vlaků si tak v klidu mohou dojít nakoupit potraviny a jiné nezbytnosti, tedy něco, co bohužel stále není běžnou součástí a možností na našich nádražích.
A na závěr jsem úplně zapomněl zmínit, že na odstavných kolejích nedaleko depa v Rize je již připravená pěkná smečka nových žlutočerných panterů od Škodovky. Pro místní cestující tak půjde o
obrovský skok v kvalitě a pohodlí.
