Věra Kokošková pracuje u pražských autobusů už 40 let. Začínala jako dělnice ve výpravně, nyní má pod sebou jako vedoucí garáží Vršovice několik stovek lidí. Její vyprávění je zábavné i mrazivé, během rozhovoru jí chodí do kanceláře popřát hezké Vánoce zástupy řidičů. Je vidět, že mají svou šéfovou rádi. 

Jste vedoucí garáže, to je zde nejvyšší funkce, kolika lidem šéfuje?

Přímo šéfuju asi 300 lidem. Kdyby byla nějaká krizová situace, tak se ze mě stává manažer celé garáže, takže k tomu přibývá ještě dílna a ostatní. My tady jsme vedoucí dva, vždycky říkám: já jsem přes lidi a ten druhý přes plechy.

U autobusů jste už 40 let. Jak jste vlastně začínala?

K autobusům jsem měla srdeční vztah už od dítěte. Jezdily Erťáky a ty mě úplně fascinovaly. Ani vlastně nevím proč. A potom jsem odmaturovala a měla jsem nastoupit do cestovního ruchu. Jenomže jsem byla sama s mámou a s dědou a toho jsme doma nemohli nechávat samotného. Takže jsem začala hledat nějakou práci, kdy bych mohla dělat jenom noční. No a skončila jsem v dopravním podniku, kde jsem začala dělat skladovou dělnici ve výpravně.

V čem ta práce spočívala?

Řidiči večer zatahovali, odevzdávali svá konta, v nich tenkrát ještě byly cedule. Ty cedule jsme myli, protože byly špinavé, do desek jsme dávali výkazy, kontrolovali jsme, jestli tam mají všechny vozové náležitosti.

To vše se pak dávalo do velkých tašek a strkalo se to do regálů. Každá ta taška měla svoje číslo linky a ráno se to zase řidičům vydávalo.

Dříve tam bylo strašně fyzické práce, protože byly třeba čtyři přejezdy na linkách a v té jedné tašce jste tak měl cedule čtyř linek. A ty cedule byly strašně těžké, byla tam přední, boční a zadní a když to celé máte čtyřikrát, tak to byla docela váha.

V tehdejší garáži Dejvice se vypravovalo ze spodní i z horní plochy, takže se některé tašky nechávaly dole ve výpravně a některé se v půl druhé ráno vzaly a odvezly na horní plochu a tam se opět našoupaly do regálu. Bylo to takové noční fyzické cvičení.

Kam jste pokračovala potom?

Poté jsme dělala směnovou výpravčí. Ta pracuje ve stejné kanceláři jako zmíněná manipulantka, ale má za úkol přebírat od řidičů výkazy a zpracovávat je. Tenkrát ještě nebyly počítače, tak se zpracovávaly ručně, kódovaly se a posílaly vždycky jednou týdně do výpočetního střediska, kde to semleli a vrátili nazpátek.

Zároveň to obnášelo shánění lidí, protože to byla doba, kdy řidiči nebyli. Člověk třeba ráno přišel do práce a zjistil, že má deset neobsazených vozů. Takže si sedlo za telefon a začali se shánět lidi, aby se odpoledne vypravilo. To byl takový věčný koloběh.

Už tehdy byl řidičů nedostatek?

Bylo to daleko horší, než je to teď. Celých těch 40 let to chodí po vlnách. Pět let lidi jsou, pět let lidi nejsou. Nyní se nám ale místa obsazovat daří. Jsme podnik, který je stabilní a vyplácí mzdy včas. Jsou tu sociální jistoty a oproti jiným dopravcům v Praze platíme daleko lépe.

Dneska už jsou autobusy taky v mnohem lepším stavu a řidiči jsou opravdu jenom řidiči. Když se rozbije autobus, zvedne vysílačku nebo telefon a prostě jen zavolá a vymění mu ho.
A můžou vypnout poté, co odejdou z práce.

Vraťme se do tehdejší garáže Dejvice, kde jste byla 20 let. Co se dělo po jejím zrušení?

Rozprskli nás po všech ostatních garážích, já zamířila přímo sem, do Vršovic. A z denní výpravčí jsem začala dělat zástupkyni vedoucího, od roku 2009 jsem pak vedoucí.

Náš rozhovor vyjde v době vánočních svátků. Od kdy se plánují vánoční služby a je problém je obsadit?

Dneska se dovolené plánují už na rok dopředu. Na Vánoce se samozřejmě dává minimum lidí, ale dopředu prostě nevíme, jaká bude vypravenost, takže to ještě ladíme v posledním kvartále. Ale obecně se snažíme všem žádostem o dovolené vyhovět.

A existuje určitý typ lidi, kteří naopak vánoční směny vyloženě chtějí a říkají si o ně?

Určitě, chtějí Štědré dny i následující svátky. Říkají si i o Silvestra, protože to zase máme prodloužené linky a jezdí třeba až do tří do rána.

Jste jednou z tváří kampaně Holky jedou, kde na videu vyprávíte i jeden smutný vánoční příběh…

To je asi dva nebo tři roky, co se nám to stalo. A zrovna tady byl výpravčí, který slouží i dnes. Řidič odjezdil štědrovečerní směnu, zatáhnul a popřáli si spolu hezké Vánoce s tím, že vyráží domů na salát a kapra. Vyšel za bránu, otevřel kufr auta a konec. Dostal mrtvici. To jsou věci, které vás seberou na dlouho.

Za ta léta musíte mít v hlavě spoustu lidských příběhů.

Jsou tam smutné věci… Jako když vám za víkend jeden řidič umře a druhý skočí z mostu. To zkrátka v hlavě mít nechcete.

Ale vraťme se k práci v garážích. Jak se za těch 40 let změnila?

Celkově je fyzicky mnohem míň náročnější a zároveň čistější. Před 40 lety se jezdilo v montérkách nebo v čemkoliv, co měl kdo doma. Protože i když řidiči fasovali oblečení, které bylo v podstatě jako uniforma, nikdo to nenosil. Autobusy byly totiž tak špinavé, že se to opravdu vůbec nedá srovnat.

Já pamatuju doby, kdy řidič jezdil v zimě zabalený v dece. Tehdy už končily Šimly (Škoda ŠM 11,- pozn. red.) a začínaly pomalu Karosy.

Jenže ty Šimly už netopily, protože když se to pustilo, tak byl v autobuse bílý dým. Řidič tak seděl za volantem v palčákách, zabalený ve vlněné dece s těma střapcema a měl z pod ní vystrčenou jednu ruku. Když začaly chodit nové Karosy, tak si je každý opatroval.

Dnes už na ústrojovou kázeň dbáte?

Teď už chodí v uniformě každý, protože si ji v podstatě nemá o co zašpinit.

Dřív, když se řidiči někde vysypal autobus, tak se v tom pohrabal sám. Všichni ti starší řidiči sem chodili z náklaďáků a přes ramena nosili brašny plné nářadí.

Dneska zvednou vysílačku, přijedou jim to vyměnit a tím pádem jdou čistou nohou z autobusu do autobusu.

Přijde mi, že oproti minulosti si řidiči své autobusy mnohem méně zdobí.

Protože je to nevhodné a nepovolujeme to. Brání to ve výhledu, protože oni si tam většinou věší nějaká zvířátka nebo prostě talismany. A co si budeme povídat, prostě se to tam kymácí.

A oproti minulosti je úplně jiný provoz. Dřív jel autobus, pak jely čtyři osobáky a za deset minut projel další autobus. Dneska v provozu prostě potřebujete mít přehled.

Zároveň jsou v autobusech navigace. Dříve měl každý řidič v deskách mapy s podrobným plánkem, aby někde nebloudil.

Brněnský dopravní podnik nedávno řešil spor, zda mohou řidiči poslouchat hudbu či mluvené slovo. Jak se k tomu stavíte v Praze?

U nás to dřív bylo také zakázané. A to už padlo, protože nové autobusy se už v podstatě dodávají s rádii. Ale po řidičích chceme, aby jim to neřvalo na celý autobus. To nám pak chodí stížnosti, že tam řidiči vyhrávají jako blázni a cestující to obtěžuje.

Na druhou stranu si však cestující neuvědomují, jak zase řidiče obtěžuje, když mu za zády hlasitě telefonují. Nezdá se to, ale pro řidiče je to strašně stresující, protože při hlasitém telefonování si mozek automaticky domýšlí hlas té druhé strany.

Jaké normy u řidičů vlastně sledujete a hodnotíte je pak podle nich?

Sledujeme je naprosto ve všem (smích). Ale vážně: podstatné je, aby chodili včas do práce. Na to už dnes máme zařízení, řidič přijde a musí se osobní kartou přihlásit na manipulačním pracovišti. On se přihlásí na čtečce a tam se mu objeví vysloveně informace jenom pro něj. Má tam číslo autobusu, objeví se mu tam vzkazy a všechny normy.

Sledujete i spotřebu nafty?

Samozřejmě, ale ta už dnes nehraje takovou roli. Nadspotřeba je naprosto minimální, maximálně jde o noční spoje v zimě, když se musí topit. Také už se zamezilo tomu, že se kradla nafta z autobusů, jako to bývalo dřív.

A jak časté jsou absence?

Stanou se, každý může někdy zaspat. Držíme proto zálohy, teď jsou to tři zálohy na garáž na ráno. To jsou lidi, který tady sedí a můžeme je nasadit třeba i v případě nehody.

Ale ta nehoda se musí odehrát od čtyř do sedmi hodin ráno, protože pak už je z garáže vše venku a my je pouštíme domů. Poté jsou k dispozici operativní zálohy.

Ty fungují jak?

To už je klasicky řidič i s autobusem, který stojí připraven na různých místech Prahy. Každá garáž má tu operativku svoji. Dispečeři je pak posílají, kam potřebují. Třeba když jsou potřeba sesbírat cestující v případě nehody, aby nečekali na další spoj, když je vyšší interval.

Ovšem v případě, když nejede metro, tak už se to našeho vedení nijak netýká a vše se řídí centrálně. To jsou nasazovány operativky všechny a zároveň se prodlužují linky autobusů kam je potřeba. Dispečeři si zároveň některé autobusy vysílačkou stáhnou z trati, ale tak, aby žádnou z linek úplně neparalyzovali.

A jak u konkrétních řidičů sledujete stížnosti cestujících?

To je právě moje práce, tady mi to zrovna leží na stole.

Na co si lidi nejvíce stěžují?

Na všechno. V létě, že je v autobuse horko. V zimě, že je v autobuse zima. Že jel moc rychle nebo že jel moc pomalu a že přijel pozdě.

Teď je hodně stížností také na to, že jim autobus nezastavil, protože jsou relativně nově všechny zastávky na znamení a lidé si na to ještě nezvykli.

Zavírání dveří před nosem se už neobjevuje?

Jasně, ale lidé si neuvědomují, že dveře se zavírají po zmáčknutí tlačítka automaticky a když do nich skočí, tak už to řidič nemůže ovlivnit.

Takže dveře do člověka narazí, samy se otevřou, ale ne úplně a bouchnou znova. A teprve potom to může řidič ovlivnit. Ale lidi si pak stěžují, že je schválně přivřel do dveří.

Ale já současné řidiče obdivuji. Protože vydržet dnešní provoz je fakt očistec.

Jsou nějaké linky za trest či naopak za odměnu?

Dneska už v současném provozu žádná taková linka v Praze není. Zejména tady u nás, protože odsud obsluhujeme hlavně centrum města.

Byli jste první a donedávna jediná garáž, která provozovala i elektrobusy. Jak se jejich provoz liší?

Máme dvě nabíjecí místa ve Strašnicích a na Želivského, pak samozřejmě další v garáži.

Elektrobusy jezdí na lince 213, která jezdí ze Želivského do Uhříněvsi a na druhé straně na Strašnické na 154, aby se stačily vrátit a dobít. Dojezd u nich funguje, vývoj jde rychle dopředu.
A myslím si, že elektrobusy jsou prostě budoucností Prahy. I když i současné autobusy s normou Euro 7 pražský vzduch hodně čistí.

Jste jedna z tváří kampaně Holky jedou. Jak se postavení žen v dopravě za 40 let vašich zkušeností změnilo?

Tehdy žádné mladé holky nejezdily. Za volantem byly pouze ženské, které už odložily děti a začaly si plnit nějaký sen. Na garáži jsme měli tři. Jedna z nich je doteď výpravčí na Klíčově.

Dnes už tu máme i mladé holky, které jsou opravdu v pohodě. Ženy jsou podle mě opatrnější, více se o sebe bojíme a nejsme tak agresivní. Takže naše řidičky mají opravu daleko míň nehod než chlapi.

Muži do dolů, holky za volant. Které dopravní podniky mají nejvíc řidiček a proč je neláká metro

Jak se k nim chovají kolegové?

Moc hezky. Pomáhají jim a starají se, aby se vše naučily. Zajímavé také je, že ženské od nás neodcházejí. Vyřadí je maximálně nějaká nemoc nebo stěhování.

Máte pod sebou 280 řidičů a 10 řidiček. Jak byste je svou kariérou chtěla inspirovat?

Měla jsem bezvadného šéfa, který mi umožnil, že jsem se naučila úplně všechno. Ale také jsem měla spoustu štěstí.

A holkám, které nastupují, vždycky říkám: Musíte mít svůj cíl, za kterým půjdete. V životě se stane, že třeba na své cestě někde uhnete. Ale zase se vrátíte, protože budete vědět, co chcete dělat. Když za tím půjdete a budete pro to dělat všechno, tak přijde i to štěstí.

Tagy dpp Garáž Vršovice rozhovor rozhovory na konec roku ženy v dopravě

1 komentář