Už jen pár dní zbývá do spuštění zatím největšího experimentu Pražské integrované dopravy (PID), který prověří poctivost cestujících. Od 1. srpna otevřou příměstské autobusové linky PID vyjíždějící z Prahy (kromě těch dálkových do okolních krajů) všechny dveře a řidiči přestanou kontrolovat jízdenky. Budou je dál prodávat, ale odpovědnost za správný lístek bude už jen na cestujících.

Na to se připravují i revizoři Integrované dopravy Středočeského kraje (IDSK). Vědí, že na dotyčné linky se budou muset zaměřit, neboť příležitost dělá zloděje. A tak naplno běží i nábor nových kolegů.

Jak ale revizoři IDSK pracují, kdo jsou a jak z jejich pohledu jako cestující nejčastěji podvádíme? Požádal jsem revizorský tým, zda bych s nimi jako novinář mohl strávit půl dne a napsat o jejich práci reportáž. Nebyli proti a tak jsme ve čtvrtek 17. července společně vyrazili brzy ráno na Kladensko.

Byl jsem zvědavý, co mě čeká. Největším překvapením dne byla plačící maminka s kočárkem a neplatnou jízdenkou, která na revizory zavolala policii, když si nechtěla převzít vyplněný Zápis o provedené přepravní kontrole. Situace, do které se dostala (jak si přečtete níže, možná ani ne svou vlastní vinou), byla opravdu složitá a velmi vypjatá.

I sami revizoři říkají, že tohle byla jedna z nejtěžších situací, které museli řešit. Pochopil jsem proč. Emoce jsou v ten okamžik velmi silné. Na první pohled si říkáte, přece se nebudu hojit na mámě s kočárkem, která má slzy na krajíčku. Jenže někdo vždy v takové situaci lže a vy jako revizoři nemáte šanci poznat, kdo to je. Jestli je to cestující, která se hájí špatně prodanou jízdenkou od řidiče, nebo řidič, který říká, že paní takový lístek chtěla a on za to nemůže. Nezbývá pak než postupovat přesně podle zákona.

Pravdu v záplavě emocí, vzteku a změti výpovědí, kde každý hájí jen sám sebe, na zastávce Pchery, Humny, nenajdete. Ale pojďme postupně.

Do čtvrtého pásma na Lítačku maminky

Je před sedmou ráno a s týmem revizorů se potkáváme na zastávce Kladno, Smečenská. Přijíždí ve třech. Pro potřeby reportáže jim říkejme Marek, Rudolf a Škaty. Marek je šéf, který se do terénu dostane už jen občas. Škaty je mladá slečna s brýlemi. Později se dozvídám, že je vyučená cukrářka, která miluje autobusy. Na ruce má i tematické tetování s tramvají 15T, kloubovou sorkou a dalšími dopravními prostředky. To Rudolf má už jen kousek do důchodu. Jako revizor jezdí mnoho let.

Těsně před sedmou přijíždí civilní dodávka. Dnešní kontrola bude doprovázená autem. Revizoři nastoupí do autobusu, během jedné až dvou zastávek provedou kontrolu, vystoupí a vozem se rychle přesunou do jiné oblasti. Auto je pro ně v regionu při tomto typu kontrol výborný pomocník. Nemají ho s sebou ale vždy.

V 7:01 přijíždí kloubový autobus na lince 324. Řidič vtipkuje „takové cestující neberu“ a směje se. Revizorská skupinka na tak neobvyklé zastávce je pro něj snadno identifikovatelná. Revizoři si rozdělují práci. Škaty zkouší funkčnost všech označovačů v autobuse na kontrolním lístku IDSK a zůstává ve střední části vozu. Marek jde dozadu a Rudolf žádá řidiče, aby mu z kasy vyjel přehled prodaných jízdenek. A pak už se jen na hlas na celý vůz ozve Rudolfův hlas: „Dobré ráno, přepravní kontrola, vaše jízdní doklady a průkazy na slevu, prosím.“

Je tu ráno osm cestujících. Marek budí mladíka v kšiltovce na zadních sedadlech. Má sluchátka a spí. A nebo to předstírá. Právě jsme přejeli do čtvrtého tarifního pásma. Jenže na lítačce má jen tři. První autobus a také první cestující jedoucí na černo. Říká, že usnul a přejel. Že chtěl vystupovat už na Kladně. Rudolf se podepíše do stazky řidiče (Záznam o provozu vozidla) a s přáním hezkého dne všichni i s černým pasažérem vystupujeme. Jestli opravdu spal a přejel, nebo jezdí o jedno pásmo dál pravidelně a doufá, že to projde, neřešíme. Platnou jízdenku neměl, není o čem diskutovat. Je to cizinec, prokazuje se trvalým povolením k pobytu.

Jenže to zajímavější přijde až teď. Při vyplňování Zápisu o přepravní kontrole si revizoři na světle všímají, že jméno na lítačce se neshoduje s jeho jménem v dokladech a ani fotka neodpovídá. Zkouší jezdit na lítačku své maminky. „Takže to nebude přirážka tisíc korun, ale patnáct set,“ říká Marek. „No ty vole,“ odpovídá cestující. „Žádný ty vole, v žádném případě nesmíte jezdit na doklad jiného cestujícího,“ je nekompromisní Marek. „Já si myslel, že hlavně, že to mám, ne?“ brání se cestující, ale s touhle argumentací se daleko nedostává. Sepisujeme Zápis, revizoři poučují cestujícího, jak může dál postupovat, do kdy má zaplatit a další detaily. Loučíme se a cestující odchází pěšky zpět směrem na Kladno.

Přecházíme na zastávku v opačném směru. Přijíždí nám autobus linky 650 v zelených barvách Dopravy Ústeckého kraje. Všichni cestující mají jízdenku, žádné problémy tu nejsou a tak vystupujeme opět na Smečenské.

Zajímá mě, jak rychle si o nás dají řidiči vědět. Prý je to rychlé, vysvětlují mi revizoři. Mají své řidičské skupiny na WhatsAppu, kde se okamžitě varují. Revizoři totiž nehledají jen cestující, kteří neplatí, ale i řidiče, kteří si berou peníze od cestujících, ale nevydávají jim jízdenky. Fíglů na to, jak si odnést tržbu ve vlastní kapse mají nepoctiví řidiči hned několik. Ani řidiči nejsou vždy svatoušci, takže si o týmu revizorů v konkrétní lokalitě dávají kolegiálně okamžitě vědět.

Způsobů je spousta, od probliknutí, varování na WhatsAppu nebo poklepání na vlastní rameno, když se autobusy míjejí. Bacha jsou tady, je pro řidiče důležitý signál. Každou nevydanou jízdenku mají za čtyři tisíce. Tedy jejich zaměstnavatel to má za čtyři tisíce, ale ten to rád přeúčtuje řidiči. Ostatně na menších městech, kde se všichni znají, jim prý občas chce pomoci i městská policie.

Marek mi vypráví úsměvný příběh, jak byli na kontrole v Kralupech nad Vltavou. U okýnka řidiče se stavil strážník městské policie, aby ho varoval, že se ve městě pohybují revizoři. A tak mu řidič poděkoval, že je hodný, ale že už je má v autobuse.

Opět jdeme na zastávku, kde jsme se ráno potkali. Za chvíli přijíždí kloubový autobus SOR na lince 300. Nastupujeme, i tady je vše v pořádku, tak opět vystupujeme a loučíme se s řidičem i s cestujícími. Čeká na nás dodávka, kterou se přesouváme do Kamenných Žehrovic.

Probíráme cestou téma otevírání všech dveří. První linky v tomto režimu v PID už na zkoušku jezdí. Při květnovém výjezdu zaměřeném právě na ně tu za den potkali tihle revizoři sedm černých pasažérů. Na můj argument, že to není za celý den zas tak strašné číslo, revizoři odpovídají, že na to, že to je v regionu daleko od Prahy, je to naopak dost.

V Kamenných Žehrovicích čekáme na linku 619. Také zde je všechno v pořádku, jen řidič u sebe nemá stazku, do které se revizoři zapisují. Omlouvá se, že si ji zapomněl a že si ji po pauze už na odpoledne určitě vezme. Autem se přesouváme ke kladenské pekárně, vybíráme si linku 630, která jezdí z Berouna do Kladna. I tady je vše bez problémů.

Všímám si, že hlavně senioři mají často problém najít správný lístek. Hází je do kabelek a tašek všechny najednou. A když přijde revizor, mívají na výběr hned z několika jízdenek. Někteří špatně vidí a nedokáží najít tu správnou. A tak jim revizoři pomáhají, dokud se všichni společně nedopátrají platné jízdenky. Seniorům se také často moc nezdá, proč by museli prokazovat dokladem svůj věk, aby měli nárok na slevu. A někteří neváhají s revizory velmi aktivně diskutovat, že je na nich věk přeci už poznat. Pro některé je to společensky příjemná konverzace, na některých je vidět, že je prokazování věku vyloženě štve.

Nastupujeme do auta a přesouváme se na kladenské Náměstí Svobody. Je čas trošku vyzpovídat Škaty. Zajímá mě, proč chce být tahle slečna revizorkou. Prozrazuje mi, že je nejmladší z celého týmu. „Mám moc ráda autobusy. Viděla jsem, že na IDSK hledají revizory, a vyšlo mi to. Poslala jsem životopis v pátek večer, hned v pondělí mě pozvali na pohovor. Jsem hodně komunikativní, ráda se setkávám s lidmi. Už přes čtyři roky dělám informátorku v Praze třeba při výlukách. Je to práce s lidmi, jdu jim říct věci, které často neví,“ vypráví mi Škaty se zaujetím.

Říkám si, jestli si drzí chlapi bez lístku na jemnou holku snáz netroufnou. „Ne, spíš mají respekt z holky,“ směje se a dodává, že ji baví, že je blízko autobusům a bere to jako fajn výlety. Doma o ní prý sice mají strach, ale fandí jí a podporují ji v tom, co ji baví. „Už když jsem byla na střední, pracovala jsem jako informátorka a byla jsem i stevardkou u RegioJetu. Jsem z dopravácké rodiny, takže k tomu mám blízko,“ říká Škaty. Práce revizorky ji baví. Jednou by ale chtěla řídit autobus i kamion.

Dostanu z vás infarkt

Na kladenském Náměstí Svobody nastupujeme do linky 624. Řidiči Arrivy, s jejichž spoji cestujeme dnes nejvíce, si o nás už evidentně dávno řekli, a tak návštěva revizorského týmu žádného z nich nepřekvapuje. Všechno je v pořádku. Vystupujeme u nemocnice a hned nastupujeme do linky 386. I tady je vše v pořádku.

Auto nás odváží do Libušína, kde čekáme na autobus 300 směrem do Kladna. Jedni cestující mají jízdenky pro sebe, ale už ne pro svého psa. Mají to od revizorky Škaty za 200 Kč. Nehádají se, platí v hotovosti, Škaty jim bleskově vyjíždí účtenku ze strojku a loučí se.

„Nejdříve si označíme kontrolní jízdenku v prvním označovači a požádáme řidiče o seznam všech jízdenek. Kontrolní jízdenku pak označíme i v dalších označovacích, jestli správně tisknou pásmo a čas. Pak jdeme za cestujícími. Jestli mají doklad, jestli nepřejíždějí dál, než je jeho platnost, ať z pohledu času nebo tarifního pásma. Pokud chtějí levnější jízdné, musí podle pravidel prokázat i nárok na svou slevu, ať už jde o seniory nebo studenty,“ vysvětluje mi Rudolf. Revizorský tým se také dívá, jestli jsou v autobusu vyvěšené přepravní podmínky, tarif a další povinné náležitosti. Ale to už jsou spíše detaily a není to priorita revizorů. Zajímá mě, jestli jsou častějšími hříšníky muži, či ženy. Žádná oficiální statistika na to neexistuje, ale Marek i Škaty to vidí jasně. Na černo jezdí v jejich rajonu víc mužů.

„Přece byste mě nevzal o tisíc korun, starou důchodkyni,“ dohaduje se s Rudolfem starší paní v třístovce. Jede na levnější jízdné pro seniory. Ale nemůže najít občanku. Rudolf je profesionální, léta praxe jsou znát. Slušně ale nekompromisně vysvětluje, že ke zlevněné jízdence je podmínkou mít i doklad, kterým paní prokáže svůj věk. Seniorka horečně hledá v tašce, vypadá to, že doklady zapomněla doma. Nabízí, že doplatí cenu jízdenky do plné.

To revizor odmítá, že takhle to nejde, že to bude za tisíc korun, nebo musíme zavolat policii, která paní ztotožní. „A co mi ta policie řekne? Ježíšmarjá, já jsem z toho na infarkt,“ říká rozrušená paní. Prohlíží kabelku horem dolem. „Dívejte, vždyť támhle máte občanku, podívejte, všechno bude v pořádku,“ zahlédl Rudolf v dámské kabelce občanský průkaz. „Já z vás dostanu infarkt, já z vás dostanu infarkt,“ opakuje paní, pro kterou právě vše dobře dopadlo.

Zajímá mě, jak nejčastěji cestující podvádí. Revizoři se shodnou, že je to dojezd o kousek dál za platnost jízdenky. Cestující nastoupí v Praze a jede jednu dvě zastávky za Prahu. A věří, že na něj za tu chvilku nikdo nepřijde. Stejně tak to funguje s pásmy v regionu. Nepoctivý pasažér si koupí levnější lístek, protože jede jen jednu dvě zastávky do dalšího pásma. Chce ušetřit. Typickým příkladem jsou třeba Dolní Břežany nebo Horoměřice hned za Prahou. A pak se také podvádí s časem. Trasu jede autobus například 17 minut a cestující to riskne a koupí si levnější lístek na 15 minut v domnění, že ty dvě minuty nikdo nebude řešit nebo je když tak ukecá. Neukecá, jak ukazuje další příhoda z linky 626.

Slzy, hádka s řidičem a příjezd policie

V tomhle případě bylo špatně snad úplně všechno. Ze strany dopravce AKV, řidiče i cestující. Přesouváme se autem na zastávku Kladno, Ronovka. Nastupujeme do „hrbaté sorky“ a řidič je z návštěvy revizorů na první pohled překvapený. Přijde mi, že kolegové z konkurenční Arrivy mu o nás zatím ještě vědět nedali. Ale to je jen má domněnka.

Marek kontroluje maminku s kočárkem a odrážedlem uprostřed autobusu. Právě začíná nejdramatičtější scéna dnešního dne. Maminka jede z kladenského autobusového nádraží na zastávku Pchery, Humny. Tam na ní čeká kamarádka. Má jízdenku za 20 korun na 15 minut. K její smůle jí potkáváme v 16 minutě, kdy jízdenka už neplatí. Ani by jí na tuhle trasu nestačila. Podle jízdního řádu sem jede autobus 17 minut.

„Takhle už jsem jela několikrát i s jinými řidiči,“ argumentuje cestující Markovi. Ten je nekompromisní, ukazuje jí jízdní dobu v jízdním řádu, že jízdenka za 20 korun opravdu nestačí a nabízí zaplacení přirážky tisíc korun. „Tak to já to ale řidiči řeknu, že jsem mu říkala, Pchery Humny. Nemůžu za to, že mi někdo prodá špatnou jízdenku,“ nenechá se odbýt cestující s tím, že řidič jí na uvedenou zastávku prodal právě tento lístek. Zastavujeme na zastávce.

Revizorka se věnuje kočárku s dítětem a zůstává u něj, Marek bere cestující za řidičem. „Pane řidiči, stůjte v zastávce a neodjíždějte!“ volá silným hlasem přes celý autobus. Na řidiči začíná být patrná nervozita. „Pane řidiči, vy jste prodal cestující tuto jízdenku do zastávky Pchery, Humny. Odjezd máte v 9:39 z autobusového nádraží, příjezd 9:56, to je 17 minut. Jste ochoten zaplatit za cestující přirážku tisíc korun?“ ptá se Marek. „Já jsem novej, pokud to paní věděla, tak mi měla říct. Jezdíte tady, že jo,“ odmítá řidič, že by on udělal chybu a evidentně za cestující přirážku platit neplánuje.

Cestující začíná plakat. Zmiňuje, že neví, jak z rodičáku zaplatí tisíc korun a zda bude mít dost peněz na účtu. Platit přirážku je možné revizorům i platební kartou.

To je všechno ale teprve začátek. Revizoři zjišťují další pochybení u řidiče AKV. Z pokladny vyjede jízdenka, na které je jiné evidenční číslo autobusu, než jaké je na něm ve skutečnosti napsané. Navíc pokladna tiskne část jízdenky nečitelně.

Pořizuji fotku autobusu v zastávce. Řidič říká, že fotit nesmím, tak mu vysvětluji, že pořizuji reportážní fotografii z celé události a že jsem na místě s revizory IDSK. Dále o focení už nediskutujeme. Marek vyplňuje Zápis o provedení přepravní kontroly, cestující se ale nechce smířit s tím, že by měla platit za špatně vydanou jízdenku řidičem. Rozumím jí. Je to setkání racionálního přístupu revizora bez jakýchkoliv emocí s cestující, která si přijde v zoufalé situací, kterou podle svých slov nezavinila, a má za ni teď platit přirážku. Kde je pravda, ale nelze určit.

Podle řidiče chtěla cestující lístek za 20 korun, podle cestující je to jinak, chtěla prý jet na zastávku Pchery, Humny. Slovo proti slovu. Někdo lže. Kdo, to se zjistit nedá. Revizorům tak nezbývá než se držet přesných postupů, pro které mají oporu v zákoně. A odhlédnout od toho, co se stalo na autobusovém nádraží, kde nikdo z nás nebyl. Rudolf upozorňuje řidiče, že za nesprávně vystavenou jízdenku dostane sankci 800 korun. „Ale já za to nemůžu, má si hlídat čas,“ oponuje řidič.

Cestující telefonuje pravděpodobně někomu ze svých blízkých a radí se, co má dělat. Několikrát zmínila, že bude volat policii. To nakonec také udělala. Zápis odmítá převzít, celá situace podle ní není fér. Netrvá to dlouho a přijíždí policejní hlídka.

Hned na začátku se policistům představuji jako novinář a upozorňuji, že budu celou situaci natáčet, že jsem zde s týmem revizorů. Tiše přikývnou, že to berou na vědomí. Cestující popisuje situaci policistům, upozorňuje, že za špatnou jízdenku nemůže a pláče. Policisté jí informují, že na to předat jí Zápis revizoři právo mají. „Jedna věc jsou zákony, ale lidskost je pak druhá věc,“ říká cestující Markovi, který policistům suše popisuje, že odpovědnost za správný jízdní doklad je podle zákona na cestujícím. Celá situace končí předáním Zápisu. Nastupujeme do auta a odjíždíme. Policie zůstává na místě dál.

Tohle jsou jedny z nejtěžších případů, které revizoři řeší. Šlo o dvě minuty. Jenže nevíte, jestli lže cestující, která tak jezdí pravidelně a zkouší to, nebo řidič. Ani to jako revizoři řešit nesmíte. Máte za úkol postupovat podle předpisů a zákona. Tečka.

Zatímco Škaty je nejmladší, Rudolf patří k těm nejzkušenějším revizorům týmu IDSK. Nejen věkem, ale i profesními zkušenostmi. Jako revizor jezdí už něco přes 15 let. „Jezdil jsem od Kadaně, Sokolova, Chebu přes Plzeňský a Jihočeský kraj, ale také Jihlavu, Třebíč až po Znojmo. Od 14 let sbírám jízdenky, to mě k tomu přivedlo. Jsem ale profesí chemik potravinář. U mě je to láska k jízdenkám, k dopravě i k pořádku v tom právním smyslu,“ říká mi Rudolf, proč se rozhodl pro tuhle práci. Důchod má sice už za pár, jak se říká, ale nepoznali byste to na něm. Je aktivní, milý k cestujícím, ale zároveň trochu přísný. Hlavně když s ním diskutují dámy ve vyšším věku o prokazování nároku na slevu.

Studentka bez průkazu

Přejíždíme naší dodávkou na zastávku Kladno, Rakovnická a čekáme na autobus 618 směr Kačice. Než nastoupíme, povídám si s Markem, proč on se stal revizorem. „Vystudoval jsem dopravní školu v pražském Motole. Můj dědeček byl řidič autobusu. A bavilo mě hrát si s kasou. Jezdil jsem u jednoho železničního dopravce jako průvodčí. Ale starám se o starou kočku, potřebuji s ní být a hledal jsem práci, kdy nebudu muset nocovat mimo domov. V tomhle mi práce pro IDSK vyhovuje. Polepšil jsem si tu i finančně,“ říká.

A hned v autobuse 618 potkává slečnu, která jede na levnější studentský lístek. Doklad, například kartu ISIC, aby doložila, že je studentkou, nemá. Prý doma. Vystupujeme s ní v Kamenných Žehrovicích, sepisujeme Zápis a Marek jí vysvětluje, kam se má stavit do 15 dnů se svým ISICem, aby neplatila plnou přirážku, ale jen 50 korun. Slečna je úplně v pohodě. Racionálně vše s revizory domluví a rozloučí se s tím, že zajede na informační centrum IDSK do Rakovníka i s ISIC kartou. Proti předchozí emotivní situaci v Pcherech se slzami, je to úplně jiný přístup.

Autem se vracíme znovu na Rakovnickou a vybíráme si ještě autobus 555. Tentokrát mají jízdenky všichni v pořádku. Autobus je hodně plný a mladíci v zadních řadách vtipkují, že by mohli jít dělat také revizory. Tak kdo ví, třeba příště pojedu na reportáž už s nimi. Kuráž jim na to evidentně nechybí, zvlášť když je právě zkontrolovala Škaty. My chlapi se asi před děvčaty nepřestaneme nikdy předvádět. Ani když mají v ruce revizorský odznak.

A jak to dopadlo z pohledu řidičů? Na Kladensku dominuje jako dopravce Arriva, a tak jsme jezdili nejvíce s ní. Její řidiči měli všechny cestující odbavené, měli čisté, nové a správně vybavené autobusy, funkční označovače a vždy byli oblečeni ve firemních barvách dopravce. Hodně se toho na Kladně změnilo za poslední roky. S revizory spolupracovali profesionálně. Dopravce Dopravní společnost Ústeckého kraje, s níž jsme jeli ráno na lince 650 z Litoměřic, dopadla také na výbornou. Čistý autobus, připravený řidič, správně odbavení cestující. Jen dopravci AKV to dnes v rámci této reportážní cesty nevyšlo a bude ho čekat ještě řešení s IDSK.

Revizorům děkuji za velmi zajímavé dopoledne a loučím se s nimi. Jsou to profíci, které práce baví. Říkám si, že je zajímavá. Hodně cestování, každý den jiné zážitky a málo stereotypu. A také hodně pohybu. Škaty mi ještě ukazuje statistiku ze svých sportovních hodinek. Naběhat 7 kilometrů za směnu je standard, často je to i víc.

Určitě to ale není práce pro každého, protože konfliktům se nevyhnete. Nevím, jestli bych se na to hodil. Jsem cíťa, plačící maminky s kočárkem a odrážedlem v ruce by mi bylo líto a nejspíš bych jí odpustil. Jenže to bych jako revizor asi daleko nedošel. Na druhou stranu je to výborný trénink komunikačních a vyjednávacích schopností. Setkáte se opravdu se všemi typy lidí a musíte se s nimi domluvit.

Jen na jedno bych po dnešní zkušenosti opravdu nespoléhal. Že s revizory IDSK třeba o dvě minuty projetý lístek ukecáte. Neukecáte.

Tagy IDSK nástup všemi dveřmi PID Pražská integrovaná doprava přepravní kontrola revizoři

94 komentářů