Blízká železniční exotika: Hodiny v Končaru, nejkratší lanovka na světě aneb z Maďarska do Chorvatska

Další křižování, již těsně před žst.Dugo Selo. Foto: David RyšánekDalší křižování, již těsně před žst.Dugo Selo. Foto: David Ryšánek

V prvním díle svého cestopisu popsal David Ryšánek putování vlakem zejména po maďarském venkově. V druhém díle se zaměřuje hlavně

V prvním díle svého cestopisu popsal David Ryšánek putování vlakem zejména po maďarském venkově. V druhém díle se zaměřuje hlavně na Chorvatsko. 

Je šest hodin ráno a městečko Sasd se spolu se mnou probouzí do dalšího dne. Vyrážím kam jinam než na nádraží. Přijíždí opět souprava, která mě sem včera dovezla a za šera vyrážím směr Pécs. Vlak se po chvíli kompletně zaplní studenty a pracujícími. Mám dnes v plánu dojet až k Balatonu přes Nagykanizsu. Z Pécsi tam jezdí, až k hranicím s Rakouskem, ve dvouhodinovém intervalu vlak nazvaný honosně “Pannonia”. Dříve narození si vzpomenou třeba na takto pojmenovanou značku motocyklu. Ti později narození, včetně mě, si pamatují spíš rychlík mezi Prahou a Bukureští. Čekal jsem tedy, že i soupravy na těchto výkonech budou zajímavé a bude to nezapomenutelné svezení.

Bohužel po příjezdu do Pécsi zjišťuji, že originalita se nekoná a na toto rameno jsou alokovaná Desira. A při pohledu na železniční mapu zjišťuji, že „není úniku“. V tu chvíli ale vidím alternativu – chorvatský Osijek. Spolu s tím dostávám chuť na čevapi v Záhřebu. Přes aplikaci Můj vlak, která funguje obstojně i v zahraničí, ladím spojení, a dokonce jde koupit přímo v aplikaci lístek. Já jdu však na pokladnu, kde pokladní moc nechápe proč jedu takovou oklikou, nicméně lístek je oproti nákupu v aplikaci Můj vlak o dost levnější. Celková cena z Pécsi do Záhřebu oklikou je zhruba 470 korun.

Mám hodinu do odjezdu a tedy stíhám ještě rychlý langoš, tentokrát plněný. Do stanice Beli Manastir, první stanice v Chorvatsku, mě veze Desiro, které je poloprázdné. Sedám si do „první třídy“, která je ale trvale vedena jako druhá – pravděpodobně již od dodání pro MÁV v roce 2003. Trať je čistokrevná lokálka a po chvíli plánování „co mě čeká v Chorvatsku“ vidím pohraniční stanici Magyarboly. Chorvatsko v Schengenském prostoru zajistilo, že se nekoná žádná kontrola, dokonce ani žádné policisty nikde nevidím. Za pár minut jízdy mezi poli vidím stanici Beli Manastir – konečnou.

Bez návazností

Je naivní si myslet, že tu jsou nějaké návaznosti. Na přípoj do Osijeku se čeká bezmála hodinu a Desiro zpět do Maďarska odjíždí prakticky okamžitě, aniž by se myslelo na cestující od Osijeku. (Ne)takt mezi Beli Manastirem a Osijekem je něco mezi hodinou a půl až dvěma hodinami. Naštěstí je hezky, takže po chvíli bloumání najednou přijíždí motorák z chorvatského vnitrozemí. Motorák je, co jsem zjistil, vyroben v osmdesátkách, se španělskou licencí, rychlostí až 120km/h a s provedenou rekonstrukcí při které byl dosazen informační systém a klimatizace. V provozu jich je zhruba 50.

Vlak je relativně plný i přes dopolední sedlo. A po sérii místních originálních názvů stanic, jako třeba Darda, přejíždím řeku Drávu a vítá mě Osijek. V Osijeku jsem podle aplikace Můj vlak měl mít dvě hodiny času. Po příjezdu ale vidím dva vozy a „Ameriku“ v podobě lokomotivy řady 2044 a bádám, kam to může jet. Jdu tedy k vlaku a první Chorvat u vlaku dostane přímou otázku v podobě ukázání na vlak a sdělení mé cílové stanice – Strizivojna-Vrpolje. Po souhlasném kývnutí akorát vyfotím projíždějící objíždějící lokomotivu a vlezu do soupravy. Série těchto lokomotiv byla vyráběna ještě v Jugoslávii na licenci General motors mezi lety 1981–1984, a to především pro osobní vozbu s rychlostí až 120 km/h. Vyrobeno jich bylo 30 kusů a Chorvati jezdí s 25 kusy. Pár kusů mají i Kosovské železnice.

Tentokrát jsem smířen s dlouhým čekáním ve Strizivojne, každopádně vlakvedoucí mě vyvádí z omylu. Prý tam jede vlak na Záhřeb a bude na nás čekat. Nemám ani sílu jí vysvětlovat, že ani nevím, že máme zpoždění, protože nevím, čím pořádně jedu. Dokonce mne ještě dlouho před Strizivojnou přijde varovat, že je čas se chystat, abych to stihl. Je to milé a zároveň to chápu, turisti tu asi moc nejezdí a když, tak určitě ne vlakem z Osijeku do Záhřebu přes Strizivojnu-Vrpolje.

Byl jsem zvědav, co Chorvati vypraví. Jde o vlak z Vinkovci, na východě Chorvatska, do Záhřebu s jízdní dobou přes pět hodin v režimu osobní vlak. Popravdě vidět tam nový příměstský Končar řady 6112 bylo trochu překvapení a ani ve chvíli psaní těchto řádků nemůžu říct, jestli příjemné, nebo ne. Vlak je natřískaný a byl plný celou cestu. Ale prakticky nikdo to nejel celou cestu. Cestující se měnili v dost pravidelných intervalech.

Ostrá klimatizace i nefunkční zásuvky

Jednotek je nyní 55 kusů a vyrábí se od roku 2011 společností Končar. Maximální rychlost je 160 km/h a jednotka má vše potřebné, ale v balkánském provedení. Tedy: až příliš ostrou klimatizaci (cestující, včetně mě seděli v pravidelných intervalech v kabátech, když klimatizace chytla režim ostrého chlazení), nefunkční wifi, nefunkční elektrické zásuvky pod každou „dvojkou“, číselné označení míst (spoj ale není místenkový), ale funkční vakuovou toaletu. Vlakvedoucí při kontrole jízdenky moc nechápal, jak jsem se tam objevil z Pécsi, a ještě o něco méně chápal, když jsem mu ukázal v české aplikaci celou trasu. Pravdou je, že předtím z Desira jsem vystupoval prakticky sám a zpět do Maďarska taky nikdo nejel. Proto, kdo chce zažít trochu dobrodružství, svezte se, než to zruší…

Ze 160 na 60 km/h

Trať samotná je až do stanice Novska ve stavu jako kdejaký koridor u nás. Maximální rychlosti trati i soupravy 160 km/h sice nedosáhneme, ale celkově je cesta plynulá. Aby ne, trať byla stavěna až pro rychlost 200 km/h, nakonec je však maximální rychlost „pouze“ zmíněných 160 km/h. Kousek před městem Novska byl taky dosažen národní rychlostní rekord v Chorvatsku, a to 181 km/h. Od stanice Novska je ale zvrat. Najednou jedeme po archaické jednokolejce s rychlostí kolem 60 km/h.

Mimochodem ze stanice Novska se dá jet alternativní tratí do Záhřebu přes Sisak a hlavně – v Sunje se dá jet po trati směr Bosna a Hercegovina, kde ale mezinárodní provoz aktuálně není, minimálně osobní dopravy. Problém na cestě z Novsky dál na Záhřeb nastává ve chvíli, kdy křižujeme se zpožděným vlakem od Záhřebu. Zpoždění, které „dostaneme“ nám působí problémy při dalším a dalším křižování a celkově si před stanicí Dugo Selo vezeme zpoždění bezmála 40 minut.

Dugo Selo je už prakticky předměstím Záhřebu. Samotné Dugo Selo včetně odbočné trati směr Kopřivnice je aktuálně v režimu rekonstrukce. Trať je opět dvojkolejná a přibylo vlaků, včetně příměstských spojů Záhřeb – Dugo Selo, které téměř bezvýhradně obsluhují jednotky Končar.

Přijíždíme do Záhřebu se zpožděním zhruba 30 minut a nádraží je přesně takové, jaké si pamatuji z léta a jara loňského roku. Tmavé s všudypřítomným pachem moči. A nezměněný režim je i na mezinárodní přepážce, kde se musí nejprve dlouho čekat na pokladní, která je věčně zalezlá někde v zázemí. Ani tentokrát nejde na ranní vlak směr Slovinsko koupit místenka na konkrétní místo. Jsem odpálkován slovy „to pojede prázdné“. Vyřešeno. Jízdenku samotnou kupuji tak přes aplikaci Můj Vlak za 1260 Kč do Břeclavi. Popravdě neměl jsem odvahu s Chorvaty řešit takto složitou operaci.

Lanovka i T4

Záhřeb určitě stojí za návštěvu. Kromě opravdu hezkého historického centra města lze potkat také tramvaje z ČKD Tatra Smíchov, konkrétně T4 a KT4 ve verzích YU, pro Jugoslávii. Krom toho také lze potkat tramvaje od Končaru, nebo Crotram, tedy konsorcium Končaru s TŽV. Největší dopravní zajímavostí je, alespoň pro mě, nejkratší lanová dráha na světě. Jízdné stojí v přepočtu 16 korun (0,66 eur) a jede se zhruba dvě minuty s výškovým rozdílem 30 metrů. Alternativa jsou přilehlé schody, kudy cesta trvá jen o něco málo déle. Aby ne, dráha má pouze 66 metrů. Celá lanovka je památkově chráněná.

A u tržnice Dolač, kousek od hlavního náměstí, je taky příjemná restaurace, která nabízí typická místní jídla. Kouzlo celého místa je především ve skutečnosti, že to není turistická restaurace, takže spíš tu potkáte místní a tomu odpovídají i ceny. Při cestě přes Záhřeb se tu vždy zastavím a tentokrát to nemohlo být jinak. Tím se večer v Záhřebu chýlí ke konci.

V příštím, posledním díle se podíváme na osobně vyzkoušené tři varianty, jak se dostat zpět do Čech, celkové vyúčtování cesty, taky se zaměříme trochu detailněji na aplikaci MÁV a vaše případné dotazy, pokud je budu umět zodpovědět.

Vycházející slunce na ranžíru Pécs. Foto: David RyšánekPlněný langoš v Pécsi. Foto: David RyšánekPécs nádražní budova z hlavní ulice. Foto: David RyšánekVýhybka v Pécsi. Foto: David RyšánekPécs nádraží. Foto: David RyšánekStaniční záloha v Pécsi. Foto: David RyšánekNosná řada MÁV 418 v Pécsi. Foto: David RyšánekVlak 8052 z Dombováru do Pécsi. Foto: David RyšánekInteriér Desira do Chorvatska, k nerozeznání od Desira u DB. Foto: David RyšánekBeli Manastir nádraží. Foto: David RyšánekDesiro v chorvatské stanici Beli Manastir. Foto: David RyšánekK vlakovému nádraží přiléhá autobusové nádraží Beli Manastir. Foto: David RyšánekBeli Manastir přednádraží, centrum je vzdálené zhruba kilometrOsijek, první peron. Foto: David RyšánekStrizivojna-Vrpolje a jednotka 6112 od Končaru. Foto: David RyšánekNovska- odsud se stav trati začal postupně zhoršovat až do Dugo Sela. Foto: David RyšánekToaleta v Končaru. Foto: David RyšánekChorvatský venkov, průměrný pohled z okna. Foto: David RyšánekStaniční záloha ve Slavonském Brodu. Foto: David RyšánekNádražní budova Sasd. Foto: David RyšánekKončar je vybavený i plošinou pro imobilní cestující, v podstatné části stanic je ale nepoužitelná kvůli bariérovost stanic. Foto: David RyšánekInteriér jednotky Končar. Foto: David RyšánekZásuvky pod každou dvojsedačkou v Končaru. Foto: David Ryšánek Již téměř čtyři hodiny v Končaru. Foto: David RyšánekJízdenka z Pécsi do Záhřebu upravena pokladní .dle mých požadavků na trasu. Foto: David RyšánekKončar po celé cestě udělal rychloobrat a ihned se vracel směr Slavonski Brod. Foto: David RyšánekJedno z mnoha křižování po cestě za žst.Novska. Foto: David RyšánekJedna ze stanic po cestě. Foto: David RyšánekJedna z chorvatských stanic. Foto: David RyšánekPříjezd do Dugo Sela. Foto: David RyšánekDalší křižování, již těsně před žst.Dugo Selo. Foto: David RyšánekPostupně renovující se Dugo Selo. Foto: David RyšánekHŽPP7121- motorová jednotka. Foto: David RyšánekInteriér vlaku směr Strizivojna-Vrpolje. Foto: David RyšánekInteriér motorové jednotky HŽPP 7121. Foto: David RyšánekNabízené spojení aplikací MůjVlak při přímém zadání Pécs-ZáhřebNádraží Záhřeb, první peron. Foto: David RyšánekPohled na výchozí a konečnou stanici nejkratší lanovky na světě. Foto: David RyšánekVýhled z lanovky v Záhřebu. Foto: David RyšánekInteriér lanovky. Foto: David RyšánekRestrauce u tržnice Dolac. Foto: David RyšánekInteriér restaurace v Záhřebu. Foto: David RyšánekJedna z mnoha tramvají v Záhřebu. Tato je v zástavce před nádražím. Foto: David RyšánekMuzeum umění v Záhřebu. Foto: David RyšánekHlavní náměstí v Záhřebu. Foto: David Ryšánek
Tagy Chorvatsko Na vlastní kůži vlakem po Evropě
15 komentářů