Přinášíme třetí díl seriálu o testování španělské vysokorychlostní železnice. V prvním díle se Aleš Petrovský věnoval především problematice nákupu jízdenek, ve druhém pak cestě z Malagy do Madridu španělskými státními dráhami Renfe. Ve třetí části popisuje cestu z Madridu do Zaragozy s francouzským dopravcem OuiGo.

Vlak OuiGo do Zaragozy a Barcelony zatím neměl vypsané nástupiště, a proto jsem sledoval odbavování cestujících pro ostatní spoje. Zajímavým momentem bylo, že u vlaku Renfe přestal personál odbavovat opravdu zhruba 2 minuty před odjezdem jejich vlaku a několik postupně dobíhajících cestujících nekompromisně zastavil a neodbavil i přes to, že vlak stál ještě na nástupišti. Zkrátka, kdo pozdě chodí, rychlovlakům škodí. Cestující se bez větších protestů šli posadit a vymýšleli další spojení.

Zanedlouho se u spoje OuiGo vlaku č. 6501 objevilo nástupiště č. 6, a proto jsem se přesunul k příslušné přepážce. Zde ale nebyl žádný personál, ale ani žádní cestující, což mně přišlo zvláštní. Po chvilce čekání jsem si všiml, že se na nástupišti pohybují cestující, kteří do mého spoje nastupují, ale sjíždějí po eskalátoru z vyššího patra. Podíval jsem se znovu na odjezdovou tabuli, kde opravdu ve španělštině běžela poznámka, jestli se odbavuje z prvního patra nebo v přízemí. Čísla vstupů/kolejí jsou totiž stejná. Chtě nechtě jsem opustil halu, vystoupal do prvního patra, kde jsem opět absolvoval bezpečnostní kontrolu, které byla tedy velmi laxní. Pracovnice si povídaly, batoh s bundou projel rentgenem, o moji kontrolu se nikdo nezajímal, tak jsem si na druhé straně opět vzal batoh a bundu k sobě a pokračoval tentokrát již ke správnému „gatu“.

Po odbavení pracovníky OuiGo jsem se dostal na nástupiště k vlaku a s radostí si obešel dvoupatrovou jednotku TGV Euroduplex (Alstom Avelia Euroduplex), v nátěru OuiGo Španělsko. Jednotka dosahuje max. rychlosti 320 km/h a na rozdíl od francouzské odnože OuiGo má zachovaný a jen mírně osvěžený interiér z vlaků kategorie TGV včetně první třídy a bistra, což je tedy velké plus. Trať z Madridu do Barcelony je dlouhá 612 km a cílová Zaragoza se nachází zhruba uprostřed. Projektována byla pro rychlost až 350 km/h, nicméně aktuální maximální traťová rychlost je 310 km/h, přičemž jsme při cestě do Zaragozy nepřekročili metu 300 km/h.

K Wi-Fi cesta dlouhá

Protentokrát jsem se k 9 EUR za jízdenku rozhodl připlatit si dalších 9 EUR za „Plus“ třídu, a proto jsem si mohl vybrat sedačku v bývalém oddílu první třídy, samozřejmě v patře a hned vedle bistra. Celkově působil vlak svěžeji a upraveněji než Velaro Renfe z Malagy. Pohodlná sedačka, spíše křesílko, byla vybavena zásuvkou, avšak zádrhel nastal u Wi-Fi. I přes to, že jsem měl zakoupenou vyšší třídu, tak byla Wi-Fi zpoplatněna třemi eury. Samozřejmě, data by na cestu stačila, ale i tak jsem chtěl nákup Wi-Fi připojení vyzkoušet.

Bylo třeba být připojen na Wi-Fi, abych se mohl proklikat nákupem na portálu, ale vše se zaseklo ve chvíli, kdy jsem měl provést 3D secure ověření, jelikož je potřeba internetu k potvrzení platby v aplikaci mé banky, kterou jsem v tu chvíli moc neměl rád. Vypl jsem tedy Wi-Fi a zapl data, ověření prošlo, ale nedostal jsem se k potvrzující stránce. Vypl jsem data a zapl Wi-Fi, portál si naštěstí pamatoval platbu a mohl jsem se připojit k internetu. Ale nedá se mluvit o příjemné uživatelské zkušenosti.

Vlak uháněl třístovkou španělskou krajinou a byl to vskutku impozantní zážitek pro někoho, kdo nemůže rychlovlaky jezdit každý den a vrcholem je 160 km/h na několika málo místech do Prahy při cestě pendolinem. Přiblížil se čas oběda a návštěva bistra se stala životní nutností. V bistru byla slušná fronta, ale na rozdíl od Renfe vlaku zde byli všichni tři členové palubního personálu, kteří předtím kontrolovali obsazená místa ve vlaku. Není to tedy jako v klasickém modelu Renfe či Českých drah, že je vlakový a cateringový personál rozdělen a jen výjimečně spolupracují.

Opět velmi příjemná slečna za barem, která přijímala objednávky, kasírovala a úkolovala ostatní členy. Dohromady fungovali všichni členové posádky jako dobře promazaný stroj, a fronta tak rychle mizela. Když přišla řada na mě, požádal jsem o španělskou tortillu s colou. Během chvilky bylo vše připraveno (opět byl k dispozici led a čerstvý citron pro nápoje) a já se mohl spokojeně a ve 300 kilometrech za hodinu pustit do jídla. Servírovány byly i dřevěné příbory a dezinfekční ubrousek. Platba kartou proběhla naprosto bez problému (bezkontaktní terminál).

Na toaletách bylo vše v naprostém pořádku a pěkný byl i prostor na telefonování na představku vozu v patře. Výhodou byly i barové stoličky v bistru, takže tentokrát nebylo jídlo tak úplně na stojáka. Všechna jídla jsou samozřejmě koncipována tak, aby šla vzít s sebou na místo. Cesta z okny nezadržitelně ubíhala a příjemné posezení v patře a sledování krajiny se blížilo pomalu ke konci, tedy k mému poslednímu přestupu v Zaragoze. Již teď mohu bez skrupulí prohlásit, že cesta s vlakem OuiGo byla ze tří dopravců či produktů ta nejpříjemnější.

V posledním díle se svezeme nízkonákladovkou AVLO ze Zaragozy do Barcelony.

Tagy Ouigo VRT Vysokorychlostní tratě ve Španělsku vysokorychlostní železnice ve Španělsku

5 komentářů