Přinášíme druhý díl seriálu o testování španělské vysokorychlostní železnice. V prvním díle se Aleš Petrovský věnoval především problematice nákupu jízdenek, teď se zaměří na samotnou jízdu a také letecké spojení z Prahy do Malagy.

Let z Prahy do Malagy operovaný Smartwings probíhal standardně. Od odbavení přes svižnou bezpečnostní kontrolu až po nástup do letadla. Nasazený Boeing 737 MAX 8 nikdo z cestujících neřešil a bylo příjemné letět poměrně novým letadlem.

Na letu je nabízen, dnes již na většině letů standardní, palubní prodej v běžném rozsahu. Panini, quiche, bagety či kuskus nebo nudlová polévka z větších jídel a spousta snacků a nápojů, které nabídku doplňují. Zajímavostí je též nabízený čerstvý cheesecake. Sortiment palubního prodeje šel poměrně rychle na odbyt, a to nejen klasické bagety či panini, ale i dražší Moët či tvrdý alkohol. Já využil možnost objednání jídla předem, a proto jsem si mohl pochutnat na výborných líčkách s houbovou omáčkou.

Jídlo servíroval a o bezpečnost se staral velmi příjemný palubní personál. Podobně jako u nedávné cesty se Smartwings s přáteli do Londýna, než došlo ke zrušení linky, se jednalo o fajn let za nízkonákladovou cenu. Všichni cestující také dostali kelímek vody zdarma a zdarma byl na palubě i zábavní portál šířený přes wifi do zařízení cestujících. Na něm byly k dispozici filmy, seriály, hry či aktuální mapa letu. Není náhodou, že na začátku povídání zmiňuji letadla, jelikož i samotné cesty rychlovlaky ve spoustě aspektů připomínají právě ty.

Pro cestu z letiště v Malaze do centra určitě využijte vlak. Jízdenku si bleskurychle zakoupíte v automatech na nádraží a vyjde vás na 2,30 EUR. A nezapomeňte, v době vydání tohoto článku je třeba mít vyplněný příjezdový formulář, který se kontroluje jak v Praze, tak v Malaze na letišti, a také je povinné nošení ochrany dýchacích cest ve vnitřních prostorách vč. MHD.

Ranní odjezd z Malagy a bezpečnostní kontrola

Dopravce RENFE doporučuje příchod na nádraží 30 minut před odjezdem vlaku a upozorňuje, že se dveře vlaku zavírají 2 minuty před odjezdem. Na nádraží v Malaze jsem dorazil z blízkého hotelu lehce po šesté hodině ranní za doprovodu dešťové přeháňky (dokonce platila pro Malagu i výstraha před silným deštěm).

V hlavní hale nádraží / obchodního centra byla otevřená prodejna se známou značkou donutů, kde bylo možné si zakoupit i kávu, ale já si raději počkal až do vlaku. Jako první bylo potřeba absolvovat bezpečnostní kontrolu podobnou té, kterou znáte z letiště, jen ta pravidla nebyla tak přísná. Notebook mohl zůstat v batohu, hodinky na ruce a pásek na kalhotách. Jen bunda musela spolu s batohem putovat do rentgenu. Zatímco jeden pracovník zkoumal obsah batohu na obrazovce, jeho kolega mě kontroloval ručním skenerem. Vše dopadlo dobře a já se mohl posunout k dalšímu stanovišti, tentokráte ke kontrole jízdenek.

V budce na nástupišti kontrolovali zaměstnanci Renfe jízdenky tak, že načetli QR kód z jízdenky a k tomu si vyžádali občanský průkaz či pas, aby bylo vyloučeno, že na jízdenku necestuje někdo jiný (ve vlaku již jen průvodčí porovnává obsazená a neobsazená místa). Následně jsem si pořídil několik nezbytných snímků a natěšený jako malý kluk jsem se šel usadit do vlaku.

Ten se zanedlouho naplnil z cca 70 % a vydal se přesně načas na přes 500 km dlouhou cestu vstříc Madridu po trati, která byla otevřena postupně v letech 2006 a 2007, resp. její část z Cordoby do Malagy. Trať z Madridu do Cordoby (a Sevilly) je v provozu již od roku 1992. Maximální traťová rychlost je 300 km/h a nasazená jednotka Siemens Velaro E (Renfe S 103) může dosahovat rychlosti nejvýše 350 km/h (běžně v provozu na španělské síti max. 310 km/h).

Obsluha vlaku po výjezdu roznášela dezinfekční ubrousky. U sedaček je k dispozici stolek, audiosystém a zásuvka pro nabíjení drobné elektroniky. Připojení k wifi je po prvotním přihlášení k síti bezplatné a slušně fungující. Na stropě jsou LCD obrazovky s velmi bídným zobrazením, kde jsou promítána různá videa. Infopanely jsou integrované do panelů nad oddílovými dveřmi a bohužel jsou vychýleny buď vlevo, nebo vpravo od středové osy, a tak na ně vždy polovina vlaku nevidí úplně dobře ze svého místa. Co se týká místa na nohy, tak pro 210 cm vysokého člověka je místa tak akorát, to znamená, že všichni ostatní a nepřerostlí zákazníci nebudou mít s místem problém. Sedačky lze též polohovat, což ihned provedla slečna přede mnou a následně to odnesla má kolena. Raději jsem si tedy přesedl na místo do uličky. Vlak nabíral postupně rychlost a probíral se tmou směrem k jediné zastávce na trati, Córdobě.

V bistru na stojáka

V Córdobě se zaplnila většina volných míst a po kraťoučké zastávce jsme se ubírali k Madridu. Mladé paní, která si přisedla, jsem nabídl místo u okénka, což povděkem přijala a já se tak vyhnul kulce v podobě zmíněné sklopené sedačky slečny, která mezitím odešla do bistra. Když je řeč o bistru, tak do něj zamířily i mé kroky. Jít soupravou v tak vysoké rychlosti jde celkem bez problému, nicméně na některých místech jsou na infrastruktuře lokální problémy a do soupravy se pak přenáší rázy od podvozku či nepříjemné boční rázy doplněné o zvukové efekty. V bistru se nacházelo a během mé návštěvy prostřídalo asi 30 cestujících a stevardka, která byla na bistro sama, zvládala energicky, rychle a s úsměvem obsluhovat koupěchtivé cestující, zároveň připravovat na kávovaru nápoje a ohřívat jídla. Spousta cestujících také využila bistro k tomu, že se zde neřeší nasazené roušky a respirátory.

Během chvilky jsem měl objednáno, ke studeným nápojům byl automaticky servírován led, k cole či čaji i čerstvý citron, což je příjemné překvapení a bohužel stále nepřekonatelný problém pro (jinak na úrovni) ČD restaurant se servisem JLV. Plechovka limonády vás vyjde na 2,70 EUR, sendviče, saláty apod. od 5 do 7,40 EUR a za kávu zaplatíte 2 EUR. Bagetu se slaninou jsem automaticky obdržel rozpečenou a snídaně „na stojáka“ v bistru mohla začít. A mimochodem, platba kartou neprošla, obsluha karty totiž jen protahovala terminálem, což prošlo u španělských, ale nikoliv u mé české. Poučený z cesty z Benátek s ÖBB jsem měl raději i hotovost.

Po návštěvě trochu omšelé toalety, kde nefunkční sušák nahrazovala rolička toaletního papíru, jsem se vrátil na místo a cca 20 minut před příjezdem do Madridu dorazil i do zadních vozů minibar s druhou stevardkou na vlaku. I přes to, že jsem si během cesty nepovšiml rychlosti vyšší než 270 km/h, alespoň dle infopanelů ve vlaku a GPSky v mobilu, jsme do Madridu přijeli se skoro deseti minutami náskoku. Po výstupu vedou cestující všechny směrovky k východu přes schodiště uprostřed nástupišť, což se mě úplně nezdálo, chtěl jsem přestupovat na vlak směr Barcelona, ale bohužel cedule „transfer“ zde zcela chyběla. Zaměstnanec Renfe mezitím hlasitě sháněl cestující na Valencii i s cedulí v ruce a směroval je na správný vlak. Já se zatím vydal s davem cestujících proti cedulím „zákaz vstupu“ do haly (když nevíš, sleduj místní), kde jsem vyčkával na následující spoj OuiGo do Zaragozy.

Dvě a půl hodinky utekly jako voda, nicméně je jasné, že pokud přijde i na tuto trasu konkurence, tak dojde i ke značnému snížení cen, z čehož budou cestující jistě profitovat. V dalším díle se svezeme s dvoupatrovým vlakem dopravce OuiGo do Zaragozy.

 

Tagy renfe VRT Vysokorychlostní tratě ve Španělsku vysokorychlostní železnice ve Španělsku

13 komentářů