Rozhovor: Pára je živý organismus, říká jediná tuzemská strojvůdkyně parních lokomotiv
Deník Zdopravy.cz přináší rozhovor s jedinou strojvůdkyní parních lokomotiv v tuzemsku. Rozhovor vyšel v interním magazínu pro zaměstnance ČD Cargo
Deník Zdopravy.cz přináší rozhovor s jedinou strojvůdkyní parních lokomotiv v tuzemsku. Rozhovor vyšel v interním magazínu pro zaměstnance ČD Cargo Cargovák, deník Zdopravy.cz jej přetiskuje s laskavým svolením společnosti.
Strojvedoucí Katarzyna Renata Martečíková. Pramen: Archiv Katarzyny Renaty Martečíkové
Před více než čtyřmi roky rozšířila řady zaměstnanců ČD Cargo Katarzyna Renata Martečíková. Po absolvování školy a příslušného zácviku se z ní stala strojvůdkyně provozní jednotky Praha. Nyní jezdí především na elektrických lokomotivách, ale poznání má i na dieselové lokomotivy, na
kterých také v Nymburce začínala. Dnes se s Katkou nechceme bavit o práci, ale zajímá nás její, na ženu poměrně neobvyklý koníček. V současné době je totiž jedinou ženou – strojvůdkyní, která má v České republice oprávnění řídit parní lokomotivy.
I přesto, že jsme si o vašich železničářských začátcích povídali již v listopadu 2016, připomeňte prosím čtenářům, jak jste se dostala k práci v ČD Cargo.
Jsme železničářská rodina, proto jsem ani neměla moc práce s rozhodováním, jakou střední školu půjdu studovat. Vystudovala jsem nakonec obor zaměřený na železniční vozidla. S tátou jsme se pak domluvili, že zkusím štěstí jako strojvůdkyně. Zprvu to pro mne bylo nepředstavitelné, ale nakonec se mi ta myšlenka zalíbila a podala jsem si žádost u dopravce PKP Cargo (poznámka redakce – Katka pochází z Polska). Bohužel byla zamítnuta. Později jsem se přestěhovala do Čech a našla si jinou práci. Železnice mně však stále přitahovala, a tak když se naskytla příležitost, neváhala jsem a 1. března 2016 jsem nastoupila do ČD Cargo.
Nástup ženy do „chlapské profese“ určitě nebyl jednoduchý. Jak vás chlapi přijali?
Máte pravdu, jednoduché to nebylo. Někteří budoucí kolegové se na mně dívali s despektem, jiní, a musím říct, že těch byla většina, se postupně osmělili a začali mne brát jako normálního parťáka. Asi nejvíc jsem se v zácviku naučila od kolegů, kteří na mne nebrali ohledy jako na ženu, ale naopak, nechali mne dělat úplně všechno samostatně. V březnu 2018 jsem nastoupila do kurzu strojvedoucích parních lokomotiv v České Třebové, kde jsem opět budila velkou pozornost a obdiv dalších patnácti účastníků.
S parními lokomotivami jste se ale určitě setkala mnohem dříve než v kurzu?
Na „páře“ jsem se vozila už doma v Polsku. Můj děda jezdil na parních lokomotivách, jeho čtyři synové a nyní já. Jeden ze strýců dodnes jezdí s „párou“ v muzeu v Jaworzyne. Zde jsem se také poprvé setkala s partou, která se starala o „velkého býčka“. Aktivity týkající se parních lokomotiv jsem poté rozvíjela především v Turnově se strojem 310.0134. Zde jsem také složila topičské zkoušky. Nakonec jsem se „zabydlela“ v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka. Tady se v rámci jedné party staráme o dvě parní lokomotivy – „všudybylku“ 354.195 a „heligon“ 414.096. S druhou jmenovanou je pak spojená i moje první samostatná jízda na „páře“ a v budce tohoto stroje mne můžete vidět asi nejčastěji. Ale ráda vyzkouším i jiné lokomotivy a snad se mi jednou splní i sen řídit velkého nákladního „štokra“. V partě je nás přes deset, z toho jsme tři strojvedoucí. Další kluci a děvče jsou topiči nebo v zácviku na strojvedoucí. Všichni společně se pak staráme o údržbu.
Máte topičské i strojvůdcovské zkoušky. Můžete nám obě profese krátce přiblížit?
Topení je fyzicky velice náročná, ale i velice zodpovědná práce. Není to jen házení uhlí do kotle, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musíte vědět kdy přiložit, kolik uhlí, zohledňovat při tom traťové podmínky. Zatímco kotel velkých lokomotiv spolyká ohromné množství paliva, u malé „třistadesítky“ musíte mít pro přikládání mnohem větší cit. Pokud máte pocit, že topíte dobře, nesmíte si do toho nechat mluvit. Topič také hlídá stav vody, což je nesmírně důležité nejen z hlediska jízdy, ale i bezpečnosti. Přebírá a opakuje návěsti, sleduje situaci na levé straně vlaku. Také práce strojvedoucího je fyzicky náročná. K ovládání rozvodů a regulátoru rovněž potřebujete dostatečnou sílu. Má také odpovědnost za celou lokomotivu, sleduje návěsti po pravé straně. Každopádně na parní lokomotivě, více než kde jinde, je důležitá souhra obou – strojvedoucího i topiče.
Jaký je to pocit řídit parní lokomotivu?
S ovládáním elektrické nebo motorové lokomotivy se to nedá srovnat. Na „páře“ je cítit každý pohyb. Cítíte okolo sebe všudypřítomnou páru, oheň, teplo… Je to živý organismus, kterému musíte naslouchat, abyste ho správně ovládali. Je to i o souhře s topičem. Důležité je, aby strojvedoucí svým stylem jízdy topiče neodrovnal, to by se na konci směny se zlou potázal. Spousta lidí má z parních strojů strach, ale zároveň je obdivují. Důkazem toho jsou mávající děti i dospělí na nádražích i podél tratí při parních jízdách. Také mám k parní lokomotivě respekt. Věřím však, když všichni v partě děláme dobře svoji práci, nemůže se nic stát.
Michal Roh, ČD Cargo