Na berounském nádraží se teprve rozednívá a zima leze pod kabát. Je krátce po sedmé ráno a já čekám na rychlík Arrivy od Písku do Prahy. První ranní spoj státem objednávané linky R 26. Už léta se těmto vlakům přezdívá Švejk. Také se jim říkávalo Stříbrný vítr, a to podle románu Fráni Šrámka, který strávil studentská léta v Písku. 

Kupuji slečně strojvedoucí ranní kafe, abych na rozhovor nešel s prázdnou. Arrivácká jednotka 845 přijíždí na čas. Nástupiště je plné lidí, skrze boční okno se zdravím se strojvůdkyní Šárkou Havlíkovou. Právě označení strojvůdkyně, jak mi později prozradí, je jí nejmilejší. Kafe ji potěšilo.

Vlak je z Berouna obsazený téměř do posledního místa. V údolí Berounky skončily velké výluky a linka R26 se s novým grafikonem vrátila z kopcovaté zajížďky přes Rudnou na hlavní trať v údolí řeky. Vjíždíme na opravený úsek mezi Berounem a Karlštejnem a začínáme si povídat.

Hned u zhlaví jsme potkali rychlík Berounka z Prahy do Klatov. Za tři roky ho začne provozovat Arriva. Neláká vás přesedlat na nové elektrické vlaky?

Opravdu hodně nad tím přemýšlím. Instruktoři se mě už ptali, jestli bych do toho šla. Chtěla bych. Dívala jsem se, jak budou nové vlaky vypadat a moc se mi líbí. Mám ale ráda i tyhle naše 845. Mají své kouzlo a jezdí se s nimi dobře. Ale nové vlaky budou mít také svoje. Je fajn, když může dopravce nám strojvedoucím nabídnout i práci na nové jednotce.

Jste z Českých Budějovic, na dohled máte plzeňské pantery Arrivy. To vás nelákalo?

Horažďovice mám blízko, ale jsou tam strašně brzké nástupy. A já nemám auto. Neměla bych se tam jak dostat. A po odpolední směně bych se zas nedostala zpátky domů.

Je úterý, těsně po přechodu na nový grafikon. Potkáváme se na ranním rychlíku z Písku do Prahy. Jak vypadá váš začátek týdne?

Začala jsem včera ve tři odpoledne v Budějcích, dojela jsem do Příbrami, kde jsem se vystřídala s kolegou na ose a jela jsem zpátky do Budějc. V Příbrami se rychlíky křižují a my se tam vždy prohodíme, aby se Pražák dostal zpět do Prahy a my Jihočeši zase na jih. A pak ještě vezu večerní vlak v 19.12 do Písku, kde pak spíme. Máme tam hned vedle nádraží nocležnu.

Strojvedoucí si v minulosti nezřídka stěžovali na nocležny. Ale přijde mi, že se to postupně mění k lepšímu. Jaký je nocleh od Arrivy?

Nemůžeme si stěžovat. Máme každý svůj vlastní pokojíček, kuchyňku, společenskou místnost … a máme rozdělené koupelny na ženy a muže, což je super. Vždycky se večer sejdeme dva strojvedoucí a dva průvodčí a ještě chvíli posedíme u čaje. Včera jsme si dali i nějaké cukroví, když budou Vánoce. A pak se jde spát.

Z Písku jedete v 5:58 do Prahy. V kolik musíte být na jednotce?

V pět ráno, abych ji vystavila. Musím zkontrolovat všechny provozní kapaliny, nastartovat, nafoukat vzduch, udělat zkoušku brzdy a celou mašinu oběhat. Necháváme přes noc jednotky na kabelu, takže ráno přijdu do teplého vlaku. To je příjemné. Brzké vstávání není nic moc, ale už jsem si za ty roky zvykla.

Mezi kolejemi leží sražené divoké prase, zrovna jedeme přes něj. Jak časté jsou střety se zvěří?

To je pořád. Prasata a hlavně srnky. Svou první jsem srazila ještě v kurzu, to bylo u České Lípy. Po čase, když už je to desátá, dvacátá srnka, tak to člověk tolik neřeší.

Jak jste se dostala k vlakům? Četl jsem, že jste pracovala v pekárně Globusu.

To je pravda, ale ten příběh je delší. Studovala jsem na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích zaměření na osobní dopravu. A když jsem si měla vybrat praxi, tak jsem se rozhodla pro GW Train, kde jsem si zkusila dispečerku, chvíli jsem byla na personálním, ale jezdila jsem i jako průvodčí a dělala jsem pokladní. Tam jsem zjistila, že se mi na železnici opravdu líbí.

A ta pekárna?

Když mi bylo 18, šla jsem do Globusu na brigádu. Chodila jsem tam pak do pekárny skoro 6 let. Při škole jsem jezdila i brigády jako průvodčí u GW Trainu, ale vždy když skončila turistická sezona, už tolik průvodčích nepotřebovali. A tak jsem pekla pečivo. Při škole jsem chodívala hlavně na noční, kde jsme chystali pečivo na ráno. V osm hodin jsme pak šli domů. Mě pekařina hrozně baví, voní mi. Ale je za ni málo peněz. Je to nedoceněná práce.

Železnice pak platila líp?

O dost líp.

Co zažije průvodčí na Šumavě?

Hlavně Němce a Asiaty. Jelikož nemluvím německy a Němci nechtějí mluvit anglicky, byla to někdy potíž. S Asiaty, kteří jedou do Krumlova, se domluvíte anglicky mnohem snáz. Ale žádné vyloženě problémové cestující jsem nezažila. Jasně, občas někdo zkusí jet bez zaplacení nebo kouří na záchodě. Ale to je normální. Když se mě na pohovorech po škole kdokoliv ptal, vždy jsem říkala, že nejlepší brigáda vůbec byla práce průvodčí.

Jak jste řešila neplatiče?

Prostě jsem je z vlaku vyhodila. A když nesouhlasí, neperu se s ním, volám policii. To, že kvůli nim stojí vlak a všichni jsou na ně naštvaní, jim bývá úplně jedno. Ale někdy stačí pohrozit policií a vystoupí dobrovolně. A někdy dokonce vytáhnou i ty peníze.

V ten okamžik, kdy mluvíme o neplatičích, za námi přichází na stanoviště průvodčí Arrivy. „Pardon, můžu poprosit mimořádné zastavení, jakmile to půjde?“ Na záchodě se zamkli dva cestující, kteří to chtěli zkusit do Prahy bez lístku. Trefněji to do našeho rozhovoru už ani načasovat nešlo. Lepíme se na paty osobnímu vlaku před námi, jedeme za ním více méně neustále na výstrahu a tak za chvilku strojvůdkyně vybírá pro rychlé vysazení neplatičů Všenory. Jdu s průvodčím na druhý konec jednotky, profesionálně je vykazuje z vlaku. Mladý pár je na první pohled pod vlivem návykových látek, oba sotva stojí na nohou. Dochází mezi nimi a cestujícími ještě na poslední chvíli k drobné roztržce a urážkám, ale už stojí na peronu a my jedeme dál.

Začala jste pak jezdit jako průvodčí u Arrivy právě na rychlících z Českých Budějovic. Kdy jste si ale řekla, že byste to raději zkusila vepředu jako strojvedoucí?

Přišel nám interní email, že se bude otevírat kurz na strojvedoucí, jestli se nechceme přihlásit, než Arriva osloví i lidi mimo firmu. Nejdříve se přihlásil kolega průvodčí, já ještě ne. Ostatní mě přesvědčovali, ať to zkusím, že to je fajn, ale váhala jsem. Kolega zatím začal sám jezdit, takže díky němu jsem měla informace, jak to probíhá. Za půl roku se otevíral další kurz, tak jsem do toho šla.

Je to pro průvodčí těžké?

Učit se teorii na licenci bylo peklo. Elektrotechnika byla opravdu těžká. To byly slzy, krev a pot. V kurzu nás bylo 18 a měli jsme období, kdy jsme vyšli ven z učebny a nikdo neřekl ani slovo. Byli jsme fakt down. Ale nakonec to většina z nás dala. Byli tam i lidé z venku, ale my z Arrivy jsme to všichni zvládli.

Během kurzu vás už Arriva platí, nebo je to jako u pilotů, kteří si zpravidla udělají leteckou školu na sebe a pak teprve hledají práci?

Trvalo to půl roku a v ten okamžik už jsem byla strojvedoucí v zácviku. To je formální pozice, kde dostáváte výplatu. Když jsme udělali licenci strojvedoucího, měli jsme ještě měsíční kurz v depu v Malešicích, kde nás učili o jednotkách a dopravních předpisech D1. Na tu D1 jsme museli složit zkoušku, než jsme si mohli sednout na mašinu. Nejdřív jsme se učili jezdit po vlečce v malešickém depu, až pak nás vzali na trať.

Jsou zkoušky u Drážního úřadu na licenci strojvedoucího těžké?

Jsou přísní. Velmi. Neprojde tam jen tak někdo. Ale dala jsem to napoprvé.

Vzpomenete si na svou první samostatnou jízdu, když jste se stala hotovou strojvedoucí?

Jasně. Z Budějc jsem měla vlak 1167 s jednotkou 845.122 do Prahy. Na to se nezapomíná. Byl to super pocit. Stejně jako když nám dali vlak poprvé do ruky v rámci kurzu. To byla městská linka S49 v Praze.

Komu jste se jako první pochlubila, že už sama řídíte vlak s cestujícími?

Asi babičce. Měla z toho radost, vždycky mě podporovala. S babičkou k sobě máme hodně blízko, všechno se mnou prožívala, voláme si skoro každý den, nebo se vidíme. A jasně, že jsem ji už také svezla. Moc se jí to líbí a vždycky říká, že mě obdivuje.

A kdo vás ještě obdivuje?

Máma, ta se se mnou všude chlubí. A táta taky.

Je to v rámci profese výhoda být holka? Nebo je to jedno?

Je to úplně jedno. Ale musím říct, že mám skvělé kolegy. Nemusím a nepotřebuju si říkat o pomoc, ale když třeba spojuju jednotky, jsou kolegové, kteří přijdou a řeknou, ať jdu od toho pryč, že to udělají oni. Jasně že to zvládnu, ale je fajn, že jsou gentlemani. A když je předběhnu a spojím si to sama, ještě mi vynadají, proč tam lezu, že by to udělali (směje se). Je to moc fajn.

Jsme skoro na Smíchově, všímám si, že se se všemi strojvedoucími na trati zdravíte. Je pryč rivalita, kdo je z ČD, kdo z Arrivy, kdo z RegioJetu?

Nikdy jsem to nezažila. Nejčastěji se setkáváme v Písku s kolegy z Českých drah, hlavně ráno, když se rozjíždí vlaky na všechny strany. Vždycky jsem vnímala od všech jen přátelský přístup.

Jak se vám líbí nově vznikající nádraží na Smíchově, když jsme tu teď zastavili?
Už se těším, až to bude hotové, zatím to vypadá strašně. Myslím si, že pro výpravčí, co tu staví vlakové cesty, to musí být mazec. Občas tu byl i jednokolejný provoz. Je tu někdy hodně těsno. Klobouk dolů před výpravčími.

Jak jsou vlastně rychlíky z Budějovic vytížené?

Zrovna tenhle první vlak je vždycky totálně plný. Od Písku postupně přibíráte cestující. V Příbrami část lidí vystoupí, ale víc nastoupí a hodně se prohodí frekvence v Berouně. Hodně lidí tu jde ven a noví, to jste viděl sám, na nás čekají. Pak jsou hodně plné vlaky z Budějc v jednu a ve tři odpoledne. Velmi dobře to funguje mezi Budějcema a Příbramí, kde jsme jediný přímý spoj. Jinak se tam veřejnou dopravou nedá bez přestupování dostat. Od Prahy to pak bývají poslední dva večerní rychlíky. Obecně je nejvytíženější neděle a pátek, to se sejdou studenti a pracující, a pak to je někdy až po strop.

A co cyklisti v létě?

Na téhle trati jich zas tolik není, to spíš na Tanvald. Ale máme skupinu 20 cyklistů, co s námi jezdí pravidelně. Ti se dopředu ohlásí a na to pak máme upravené cyklojednotky s opravdu velkým místem pro kola.

Projíždíme dvacítkou přes železniční most přes Vltavu pod pražským Vyšehradem. Jak vnímáte diskusi o tom, jestli opravit starý, nebo bourat a stavět nový most?
Nevidím do toho, v jakém technickém stavu je. Ani neposoudím, jestli je možné ho opravit. Ale už aby to bylo. Ta dvacítka je něco šíleného. Pokud by šel opravit, opravila bych starý. Pořád je to památka. Pokud by ho dali do pucu, vypadal by líp než teď. Ale hlavně, ať už s tím někdo něco udělá.

Jaké má Arriva turnusy pro strojvedoucí?

Máme v Budějcích šestidenní turnus, který se mi líbí. Jsem z toho čtyři dny v práci a dva dny doma. Ale tím způsobem, že včera jsem začala ve tři odpoledne a dnes končím ve tři odpoledne. Zítra jdu ráno v devět a končím pozítří v devět ráno a zbytek dne mám volný. Pak mám dva dny volna. Jsme s tím spokojeni. O víkendech je to ale trošku jinak.

Je pro strojvedoucí kvalita turnusu něco, kvůli čemu jsou ochotni změnit dopravce?

Pro někoho určitě. Jakmile se pořádně nevyspíte, nebo máte málo volna, jste pořád v práci, máte roztahané směny … to je pak člověk opravdu unavený. V Budějcích jsme spokojení a kolegové v Praze myslím také. Neslyšela jsem u nás už dlouho žádné stížnosti.

Mezi vás strojvedoucí se zařadil i generální ředitel české Arrivy Daniel Adamka. Setkáte se s ním občas v provozu?

Když jsem s ním jela jako průvodčí, tak to byla jeho oblíbená odpolední směna z Prahy do Příbrami a zpátky. Pan ředitel byl milý, bylo fajn s ním jet. Přišel v modrém triku, jako každý jiný strojvedoucí, a choval se normálně. Není to tak, že by přišel ten nejvyšší šéf a teď všichni poklekněte (směje se). Takový opravdu není. Jako strojvedoucí jsem se s ním setkala při střídání na ose v Příbrami. Přišel, podal mi ruku, pozdravili jsme se jako kolegové.

Když jezdíte linku R26, tak za sebou máte opravdu hodně výluk, ale také krásně opravenou trať, která má v jízdním řádu číslo 200. Jak vnímáte práci, kterou tu Správa železnic odvedla?

Teď je to perfektní. Zrychlili to a hned se líp jede. Už nemám žádný neoblíbený úsek. Dříve jsem takový měla. Z Písku do Příbrami. Jezdilo se tam pomalu, ve Vráži byla třicítka a strašně se to táhlo. Teď už se tam jezdí nádherně. Jediná část, která ještě není zrychlená je Březnice – Příbram, ale to se dá přežít.

Dá se tu krátit zpoždění, nebo už nový jízdní řád sedí na rychlejší rychlosti na trati?

Jízdní řád už je upravený. Ze začátku se krátit dalo, klidně jsme stáhli 5 až 6 minut, nebo jsme museli ve stanicích čekat. Teď je to tak akorát. Jenom jak nám loni na podzim jeden pán trefil u Čimelic most, tak tam je ještě třicítka, ale to je poslední místo.

Když pracuje člověk jako strojvedoucí, tak hrozně moc času v práci prosedí. Kompenzujete to pak pohybem?

To je nezbytné. Na mašině trpí záda ale taky třeba kyčel. Pomáhá mi chodit, aspoň osm nebo deset tisíc kroků denně. Hodně se protahuju a také si dávám pravidelně masáže.

A čím ráda trávíte volný čas?

Hrozně ráda peču. Teď před Vánoci hlavně cukroví. Minulý týden jsem si brala volno jen kvůli pečení cukroví.

Proboha kolik ho pečete?

Jenom devět druhů, ale dělám to ve velkém. Dávám mámě, babičce, bráchovi, nosím kolegům do práce. Už jsem si říkala, že to celé jednou musím zvážit, až všechno dodělám. Ale vždycky přijde brácha a něco mi ují. Deset kilo je to ale určitě. Nejvíc peču vanilkové rohlíčky, linecké a vosí hnízda.

Prý máte i hudební vlohy.

Oba rodiče mám muzikanty, táta je dokonce zástupce ředitele na zušce v Krumlově a vede tam svůj orchestr. Chvíli jsem s nimi hrála. Dvanáct let jsem hrála na altový saxofon. Má krásný zvuk, moc se mi to vždycky líbilo.

Vytáhnete ho ještě někdy ze skříně?

Tři roky jsem strojvedoucí, tři roky jsem ho neviděla. Zaměřila jsem se víc na dráhu a všechno kolem, takže jsem s hraním přestala. Moje srdce je teď na kolejích. Nedovedu si představit, že bych přišla z práce a cvičila na saxofon. Svaly v puse to ale jinak zapomenou, nesmíte s tím přestat.

Nemůžu si nevšimnout, že máte ráda piercing.

To jo. První dírky v uchu jsme si v pubertě propíchly s kamarádkou jehlou, kterou jsme opálily zapalovačem. Ale ucho přežilo. Nos jsem si nechala píchnout před třemi lety, dlouho jsem o to stála a dala jsem si to jako takovou odměnu, že jsem zvládla kurz na strojvedoucí.

A jaká bude odměna, až uděláte elektrický kurz na nové vlaky Arrivy?

Hmmm … možná další tetování. Mám jich už několik. Třeba velký saxofon na noze jako vzpomínku na léta, kdy jsem hrála.

Na co se těšíte v nejbližších letech?

Teď jsem rekonstruovala byt, opravdu se těším, až to bude všechno hotové. Ráda bych si pořídila také vlastní auto, které zatím nemám. No a pak na ty nové vlaky, pokud se dostanu do kurzu na elektriky.

Tagy Arriva Arriva vlaky rozhovory na konec roku Šárka Havlíková strojvůdkyně

4 komentáře