Rozhovor: Vždy jsme věřili, že jednou z toho uděláme něco pěkného, říká zachránce nádraží Kovářská
Není to jen prostá rekonstrukce baráku, který jsme zachránili bagru z lopaty. Je to spousta věcí kolem, které nám změnily život k lepšímu, říká Štěpán Macháček.
Novinář Štěpán Macháček se před více než deseti lety pustil s manželkou Barborou a přáteli do záchrany zdevastované nádražní budovy v obci Kovářská na trati Chomutov – Vejprty. Historické nádraží se díky němu vyhnulo demoliční vlně, která se po trati v uplynulých letech přehnala. „My jsme v té budově viděli potenciál od samého začátku. Ne nutně ekonomický, to nebyla naše motivace, viděli jsme spíše potenciál estetický,“ říká Macháček, který Kovářskou proslavil také unikátním ubytováním v hytlácích. Medailonek blízkovýchodního zpravodaje Radiožnurnálu naleznete zde, galerie z nádraží Kovářská je na konci článku.
Určitě nelze zachraňovat nádraží bez lásky k železnici. Máte ji z rodiny? Či kde se u vás vzala?
Nemám žádnou rodinnou anamnézu tohoto typu. Mně se vždy líbilo spojení železnice a krajiny. Rád chodím po horách a spíš než klasické nadšení pro tratě a mašinky se mi líbí, jak železnice stavebně velmi vkusně a krásně dotváří krajinu. Obdivuji hlavně železniční stavby, jako jsou nádražní budovy, viadukty nebo různé vechtrovny. Můj vztah k železnici tak míří spíš tímto směrem, než k samotnému provozu.
Kovářská se dá přiřadit k nejzapadlejším koutům Čech, zároveň zdejší krajina má bezesporu jisté kouzlo. Proč jste si vybral zrovna Krušné hory? Jste ze severních Čech?
Nejsem, ale máme chatku u Klášterce nad Ohří, takže tento kout Krušných hor jsme znali dobře. Často jsme do oblasti Kovářské chodili na výlety nebo na houby. A tahle horská trať po hřebeni Krušných hor se mi vždy velmi líbila, i když už v 90. letech tam bylo všechno zchátralé. Samotné nádraží v Kovářské jsme s mou nyní již manželkou při našich výletech obdivovali a říkali si, že to kouzlo není jen v té stavbě samotné, ale v jejím zasazení do krajiny, do lesa. A bylo nám velmi líto, když stavby na této trati začaly postupně mizet. Správa železnic je začala demolovat a bylo jasné, že to dříve či později musí potkat i Kovářskou, vzhledem ke stavu, v jakém byla. A my jsme si říkali, že by byla strašná škoda, kdyby tam vznikla zase další plocha zarostlá bodláčím s betonovým přístřeškem uprostřed. Úplně by zmizel genius loci. Tak nás napadlo se zeptat na Správě železnic, tehdy ještě SŽDC, jestli by tu ruinu neprodali. A zeptali jsme se.
To jste museli mít velkou představivost, když jste věřili, že se ta ruina znovu vyloupne do krásy.
Ano, představivost mám poměrně bujnou. My jsme v té budově viděli potenciál od samého začátku. Ne nutně ekonomický potenciál, to nebyla naše motivace, viděli jsme spíše potenciál estetický. Vždy jsme věřili, že jednou z toho něco pěkného uděláme. Ta prvotní finanční zátěž nebyla až tak velká, vzhledem k tomu, že šlo skutečně o ruinu, takže jsme to koupili, aniž bychom měli přesně promyšleno, co bude výsledkem. Hlavní pro nás byla záchrana před demolicí. Až po té koupi jsme začali s hrůzou počítat další položky, které to spolkne. Nápady jsme měli různé. Například jako nízkorozpočtovou variantu jsme měli třeba to, že ponecháme jen obvodové zdivo a dovnitř umístíme nějaké obytné kontejnery. Ale nakonec jsme se rozhodli pro důkladnou rekonstrukci. Důkladnou a nákladnou, musím říci. A dlouhodobou. Myslím, že to rozhodnutí bylo šťastné, teď už věříme, že to dotáhneme.
Byl ten samotný proces nákupu nádraží složitý?
Měli jsme štěstí, že ještě nebyl vydaný demoliční výměr. Už před námi se uskutečnil pokus tu budovu koupit. Šlo o člověka z Kovářské, který spoléhal na spolupráci s obcí, což nakonec nevyšlo. A pak jsme do toho vstoupili my a už jsme nemuseli tu cestu prošlapávat úplně od začátku. Ale jako u všech podobných transakcí se státem to trvalo. Jestli si dobře vzpomínám možná i rok a půl, mimo jiné to musela schválit vláda. Byl to ale standardní proces. Také jsme odkoupili od státu nějaké pozemky v okolí, abychom zabránili jiným stavebním záměrům, a ty lhůty byly podobné. Trvá to rok až dva, než se to všechno zprocesuje.
V jakém stavu jste ten barák přebírali?
Už od pohledu bylo jasné, že je to v nejhorším možném stavu. Okna byla zazděná nebo zabedněná, střecha byla propadlá, stejně tak stropy. Fakticky šlo o čtyři zdi naplněné zhruba do dvou metrů sutinami a odpadem. Když jsme se začali ode dveří těmi archeologickými vrstvami prokopávat, tak jsme si říkali, že to bude práce na čtyři životy. Obrovskou vzpruhou byly brigády, kdy nám na pomoc přijeli kamarádi a my jsme zjistili, že se s tím dá pohnout. Ale ta první fáze ještě před zahájením rekonstrukce vypadala zpočátku hodně zoufale.
Mysleli jste už tehdy na nějaké ekonomické využití?
Bylo jasné, že i kdybychom tam chtěli bydlet, že je to moc veliké. A začali jsme přemýšlet o tom, že by bylo dobré, kdyby si ta budova vydělala alespoň na provoz. O nějakém ubytování pro turisty jsme tedy uvažovali, ale nebylo to úplně přímočaré.
Jak vás napadlo doplnit budovu o ubytování ve služebních vozech, tedy hytlácích?
Hytláky přišly až mnohem později, kdy do hry přišel náš kamarád Pavel Polák, který odkoupil nedalekou drážní vodárnu. S ním jsme začali dělat nějaké další projekty včetně těch hytláků. Přišlo nám totiž, že nádraží bez jakéhokoliv železničního vozidla vypadá smutně. A že by bylo hezké, kdyby tam stál nějaký vagon, či dva. Hytlák nás napadl proto, že se v něm dalo během stavebních prací přespávat. Do té doby jsme přespávali ve stanech nebo autech, v budově to nešlo. Dostali jsme tip na nepotřebné hytláky ČD Cargo, které byly odstavené v Ústí nad Labem. Původně jsme si chtěli vzít jeden my a jeden Pavel, nakonec jsme si vzali dva vagony my a dva on. Vyvíjelo se to velmi spontánně, nebyl v tom žádný plán. Původně jsme chtěli vagony půjčovat kamarádům, těm se to hodně líbilo. Tak jsme to trochu víc rozhlásili a dnes je to skutečně komerční projekt, díky kterému můžeme pokračovat v rekonstrukci budovy. Do té doby jsme to táhli ze svých platů a to bylo dlouhodobě neudržitelné. Jsme moc rádi, že to ubytování funguje. Celý příjem jde do rekonstrukce nádraží.
Tyhle odstavené vagony bývají obvykle notně zchátralé a zanesené bordelem. Udělali jste podobnou zkušenost?
Tyhle vagony nebyly ani tak zanesené materiálem jako spíše obsazené lidmi, které jsme tam nechtěli mít. Spali v nich bezdomovci a narkomani a byly v nich i zbytky po vaření drog, zapáchaly chemikáliema a podobně. Podlaha tím byla úplně nasáklá, takže jsme ji museli vyměnit.
Nejen podlahu. Celkem jste tu přestavbu na ubytování vzali z gruntu. To jste asi nevymýšleli sami?
Plány se vyvíjely. Původně jsme si mysleli, že si je opravíme sami a zachováme je v autentické podobě. Ale ukázalo se, že nejsou zdaleka kompletní a interiéry už také nebyly původní, tak jsme nakonec od renovace do původního stavu upustili. Koneckonců těch muzejních hytláků je celá řada. Tohle byly takové vraky, že jsme se rozhodli to pojmout jinak a zajímavěji a kompletně je předělat. Kolega Pavel Polák oslovil architekta Štěpána Řehoře, který se zabývá menšími dřevěnými stavbami, jako jsou sauny a podobně. A on má rád takovéhle zajímavé výzvy a hlavně má výborné nápady. On nám nakreslil projekt hytláku v moderní formě. Díky tomu jsou ty hytláky obyvatelné po celý rok, protože on také vyřešil například izolaci, vytápění nebo sociální zázemí. A náš známý, truhlář Stanislav Vaverčák, se naštěstí nezalekl. Díky němu jsme přestavby hytláků zdárně uskutečnili.
Bylo složité odstavit ty hytláky na ifrastruktuře Správy železnic?
Vůbec ne. Dohodli jsme si to dopředu s traťmistrem, ta kolej není využívaná, není ani provozní. Původně to bylo všechno na dobré slovo, dokud to bylo pro nás a pro účely stavby. Ale my jsme to nechtěli takto nechat, protože když to začalo být komerční, tak nám to bylo blbý a někdo by na to mohl poukázat nebo nám vagony dokonce odvézt. Nakonec jsme si pozemek od Správy železnic pronajali a platíme nájem. Ten tedy neustále roste. Uvidíme, jestli se najde nějaké řešení do budoucna.
Dá se říci, z jak velké části máte na Kovářské hotovo?
On se nám ten projekt postupně rozběhl do více směrů. Úplně prvním krokem bylo vyklizení budovy, druhým krokem bylo zastřešení. To budovu zachránilo. Pak přišel projekt vagony, čímž se práce na budově trochu zpomalily. Navíc spřízněným duším se podařilo odkoupit vechtrovnu na konci kolejiště směrem na Vejprty, tak jsme se vrhli na vechtrovnu, protože to byl přeci jen menší projekt s menšími požadavky než nádražní budova samotná. Pár let jsme dělali vechtrovnu, kterou jsme tedy letos mohli prohlásit za hotovou. A vrátili jsme se k budově, v jejíchž interiérech už se půl roku intenzivně pracuje a myslím, že nám to docela jde od ruky. Příští léto by měla být hotová celá část pro veřejnost, tedy hlavně vstupní hala a výpravní kancelář, kde bude expozice. Hotová by měla být i galerie, která vznikla propadnutím stropu nad vstupní halou. Ten strop jsme neopravovali, ale rozhodli jsme se pro vytvoření galerie, což se nám hrozně líbí. Vznikl tím průhled do prvního patra. Tyhle části už nesou výrazné rysy hotového díla. Je pro nás důležité zdůraznit, že peníze z vagonů skutečně proudí do nádražní budovy a jejích částí, které budou určeny pro veřejnost.
Zmínil jste expozici v dopravní kanceláři. Můžete trochu víc pohovořit o budoucím využití výpravní budovy?
To se taky vyvíjelo, takže zkusím nastínit naši současnou představu. Mimochodem ty neustálé změny plánů miluje náš architekt Jan Auerbach, který musí pořád něco překreslovat. Ale teď už se to snad stabilizovalo. Ten barák bude mít tři oblasti využití. Ta první bude čistě pro veřejnost, což zahrnuje malou expozici o historii nádraží na Kovářské a celé trati Chomutov – Vejprty. Bude zde i stálá expozice o lidech, kteří na Kovářské sloužili. Nám se podařilo shromáždit životopisné údaje o těchto osobnostech, mimo jiné jsme třeba hovořili s jejich potomky. Na galerii v prvním patře plánujeme dočasné výstavy fotografů a výtvarníků, kteří působí v tomto regionu. Možná časem přijde na řadu i nějaké občerstvení. To je tedy ta veřejná část. Druhá část má být řekněme poloveřejná, čímž myslím turistické ubytování. Vypadá to zatím, že by tam mohl být prostor pro tři apartmány. A třetí část bude čistě soukromá, tedy bydlení pro mou rodinu. Rádi bychom tam trávili ještě více času.
Pověsil stát na ten dům při prodeji nějaká věcná břemena směrem k provozu železnice, třeba zachování prostor pro cestující?
Ne, to po nás nikdo nechtěl. Tu veřejnou část budujeme čistě dle vlastního uvážení a jednou z těch úvah je i to, že ve vstupní hale zřídíme nějaká místa k sezení, aby se měli cestující v případě nepřízně počasí kde schovat. Tím, že tam vlaky jezdí jen o víkendech, to bude možné takto udělat. Nějaká věcná břemena se vážou k pozemkům kolem, kde má třeba dráha propustek a podobně. Ale to se netýká té budovy samotné.
Musejí vaši hosté dodržovat nějaká závazná bezpečnostní pravidla, když bydlí na nádraží?
My dáváme hostům instrukce, aby dávali pozor a upozorňujeme je na to, že vlak může jet kdykoliv, i mimo jízdní řád. Zmiňovala se nám i Správa železnic, že je potřeba ubytované lidi jasně upozorňovat na stále pokračující železniční provoz na trati, i když je minimální. Jasné instrukce pro ubytované máme i pro ten zmíněný strážní domek, kde jsme ještě navíc postavili plůtek, aby bylo jasné, kam nechodit. U hytláků žádnou fyzickou zábranu nemáme, ale naši hosté jsou disciplinovaní. Po té koleji, která je těsně vedle vagonů, opravdu skoro nic neprojede. Ta je jen výjimečně využitá párkrát do roka pro křižování, což je samo o sobě na kovářském nádraží velkou atrakcí. A lidé jsou rádi, když jim dáme vědět, že třeba pojede nějaký mimořádný vlak, aby si ho mohli vyfotit.
Chtěl byste vy osobně, aby ten zřídkavý provoz zhoustl a vlaky jezdily třeba každý den?
V tom jsme rozpolcení. Na jednu stranu se nám líbí klid, který tam panuje, ale na druhou stranu bych větší provoz uvítal. V rámci našeho spolku jsme se dohodli, že budeme usilovat o to, aby ten víkendový provoz osobních vlaků byl alespoň o letních prázdninách rozšířen do celého týdne. Protože potkáváme hodně zklamaných turistů, kteří by rádi někam popojeli vlakem, a zjišťují, že od pondělí do pátku se nikam nedostanou. Aktuálně zpracováváme nějakou strategii a uvidíme, jak se k tomu postaví kraj a zda na to bude mít peníze. Teď jsem zas někde četl, že kraje budou mít méně peněz na dopravní obslužnost. Ale podle mě by to nemuselo být tak drahé. Dopravci, kteří provozují turistické vlaky o víkendech, jako například pan Šatava (společnost Railway Capital, pozn. red.), mají ve všední dny volnou kapacitu.
Jak jste zapadli do místní komunity na Kovářské a jak vycházíte se samosprávou? A co dělá ten spolek, který zmiňujete? Co je jeho úkolem?
Začnu tím spolkem. Jak jsem na začátku mluvil o těch brigádách, tak z nich vzešlo několik lidí, kteří se od začátku intenzivně zajímali o náš projekt. Šlo hlavně o známé a kamarády, mimochodem jsme všichni novináři. Tak jsme si řekli, že při jednání s úřady by možná bylo lepší vystupovat jako spolek než jako prostí civilisté. Takže prvotní důvod pro založení spolku bylo jednodušší jednání s úřady. Pak se k tomu přidaly příjemnější aktivity a podle zaměření jednotlivých členů jsme si rozdali úkoly. Jeden spolkař se například dlouhodobě zabývá sběrem železniční veteše, takže dostal za úkol připravit již zmíněnou expozici, další člen třeba natáčí rozhovory s pamětníky, archivuje a stříhá videa, která také publikujeme na YouTube. Ten spolek se takto vybarvuje a o nádraží Kovářská se stará i po duševní a historické stránce.
A ty vztahy se sousedy?
Nejbližší sousedé jsou dost daleko, to nádraží je skutečně jednotka sama o sobě. Je to asi kilometr od centra obce. Ale jsem si jistý, že od počátku nám drtivá většina lidí na Kovářské fandila. Vzpomínají třeba, jak nádraží používali, když byli mladší. Nebo tam dokonce sloužili. Je to pro ně určitá ikona Kovářské. Takže nám fandili a myslím, že nám fandí dodnes, i když jsme rozjeli nějakou komerční aktivitu, která by mohla budit závistivé reakce. Ale my jsme se s takovými reakcemi nesetkali. Není to fandění v tom smyslu, že by nám všichni přišli hromadně pomoci s krumpáči a lopatami – my jsme ani takovou brigádu nesvolávali – ale myslím, že nám drží palce. Kovářská má asi tisíc lidí. A funguje to i přes starostu a vůbec radnici. Starosta není úplně železniční nadšenec, ale když něco potřebujeme, tak se nám snaží vyjít vstříc. Nepamatuji jediný případ, že by nám chtěl někdo na Kovářské vyloženě škodit. Vztahy jsou dobré a zaplať pánbůh za to.
Když jste zmínil ty vzpomínky pamětníků, narazili jste na nějakou legendu?
Když jsme začínali s rekonstrukcí, tak jsme se seznamovali s místními. A oni vyprávěli, jak odsud jezdili do práce nebo na gympl, a úplně každý se zmínil o paní Hubáčkové. Tak jsme si říkali, že to skutečně musela být nějaká místní persona a chtěli se dozvědět více. Paní Hubáčková byla zdejší legendární výhybkářka, která sloužila na Kovářské snad třicet let a zemřela někdy v 90. letech. A nám se podařilo vypátrat dceru paní Hubáčkové, které je přes 80 let, profesí paní učitelka. A umí skvěle vyprávět.
Loni se zase za námi zastavil devadesátiletý pán, Němec. A ten zase vzpomínal, jak v roce 1945 trávil na Kovářské čas během odsunu. Jeho rodina byla původem ze Slezska a byla při odsunu hnána přes Kovářskou, kde on strávil asi rok. Skončili nakonec někde v Lipsku. To je zatím náš nejstarší živý pamětník, kterého jsme ulovili.
Překvapilo nás také zjištění, že na Kovářské byla většina německého obyvatelstva až do roku 1968. Kovářská sice přišla o německé obyvatele po válce, ale byli nahrazeni jinými Němci, kteří přišli ze Šumavy na lesní práce. Takže německý charakter Kovářské přetrval až do konce 60. let.
Snažíme se vyzpovídat i další pamětníky, kteří třeba na nádraží pracovali v 60. a 70. letech. Teď jsme také v Německu koupili pohlednici adresovanou na nádraží Kovářská. Rádi bychom jednou vydali knihu a celé to nádraží ještě jednou zhmotnili v písmu a starých fotografiích, které se snažíme sbírat.
Pojďme se ještě na Krušné hory podívat v širší perspektivě. Je to zádumčivý kraj s nezpochybnitelným kouzlem, zároveň má za sebou složitou historii, pokud jde o osídlení či průmyslovou devastaci. Podle mého názoru nicméně po revoluci velmi pookřál, z ekologického hlediska určitě. Jak vidíte budoucnost Krušných hor vy?
Já bych začal ve žhavé současnosti. My vidíme jasný předěl mezi kraji, což je někde v oblasti Klínovce. Na karlovarské straně jsou Krušné hory mnohem živější, vznikla tam turistická infrastruktura, dokonce jsou tam už projekty, které jsou podle mě z hlediska krajiny za hranou. Třeba božídarský projekt na Rýžovně nebo plány na nějaké stezky korunami stromů a podobně. Ta část chomutovská, tedy z našeho pohledu před Klínovcem, je úplně jiná. Tam se od roku 1989 změnilo jen málo. Když tam někdo přijede jako turista, tak se mu ten klid líbí, ale zároveň nadává, že se nemá kde najíst. Ten rozdíl je obrovský. Pravda ale je, že Krušné hory na Chomutovsku lákají mnoho lidí tím klidem a zastaveným časem. Slyšíme tam v létě třeba lidi s moravským přízvukem, pro které jsou Krušné hory úplná exotika. Lidi to tedy určitě láká a teď jde o to, jak to pojmout do budoucna. Jestli se vydat tou karlovarskou cestou, která už trochu podle mého názoru zavání disneylandem a overtourismem, nebo cestou chomutovskou s tím, že by se mírně oživila potřebná infrastruktura. Ale to je na lidech, nejde to nějak nařídit. Klíčové také bude, jestli se podaří vyhlásit Krušné hory chráněnou krajinou oblastí. Už je k tomu vše připravené, ale těžko říci, jak to za současné vládní konstelace dopadne.
Pro krajinu je asi lepší, když trochu pospává.
Z našeho hlediska určitě ano.
Počítáte, kolik vás celé vaše konání na Kovářské stálo a ještě bude stát?
Ne, to je tabu. I doma. Jinak bychom se do toho ani nepustili. Děláme to salámovou metodou, když jsou peníze, tak uděláme další kousek, třeba podlahy. A musím říci, že bych do toho šel znova i s těmi zkušenostmi, které jsme na Kovářské nakonec udělali. Protože se kolem téhle naší činnosti vytvořila výborná skupina lidí a hezká atmosféra. Není to tedy jen prostá rekonstrukce baráku, který jsme zachránili bagru z lopaty. Je to spousta věcí kolem, které nám změnily život k lepšímu. Teď mluvím i za manželku, která nás poslouchá.
