Glosa: Bavorský expres jako loterie bez vítězů aneb proč jezdím do Regensburgu autem
Popis jedné jízdy zapadá do dlouhodobého problému s Bavorskými expresy.
Jan Rozehnal má bohaté zkušenosti s pravidelným cestováním vlakem mezi Prahou a Regensburgem. Popis jeho poslední cesty ilustruje, v jakém stavu mezinárodní linka je.
Jízda Bavorskými expresy připomíná, víc než cokoliv jiného, hraní loterie. Jackpotu v podobě příjezdu na čas se sice nedočká téměř nikdo, přesto se tak jako u sázení Sportky stále najde mnoho odvážlivců, kteří své štěstí zkouší. Autor článku hrával tuto loterii pravidelně, v poslední době už si kromě jiného i kvůli zkušenostem z tohoto spojení pořídil na dojíždění mezi Prahou a Regensburgem auto.
Zážitky z občasných nezbytných cest touto linkou jej zas a znovu ubezpečují, že se jednalo o rozhodnutí správné. Zde jeden příklad za všechny:
Cesta 10. listopadu, jak to u Bavorských expresů bývá, působí na první dojem naprosto seriózně. Po ránu přichází do aplikace Můj vlak notifikace o změně řazení. To je takový milý rituál připomínající, že je potřeba se pomalu vydat na nádraží. Myslím, že by bylo výrazně úspornější informovat cestujícího jen v případě, že plánované řazení bude dodrženo, protože Bavorský expres sestavený podle plánu je stejně vzácný fenomén jako Bavorský expres dorážející do cíle včas.
V mém případě zařadil dopravce Die Länderbahn (DLB) na vlak místo vozů ABbmdz a Bmz jen jeden vůz ABvmz. Prostřední česká část vlaku je podle plánu tvořena dvěma vozy Bdmpee Českých drah. Místo jednoho posilového vozu ABmz jedou v úseku mezi Prahou a Plzní rovněž dva české vozy Bdmpee. Aspoň počet vozů se tedy daří držet na plánovaných pěti.
Tragikomedie Bavorských expresů. Do jednoho spoje nepustili cestující, druhému chyběl strojvedoucí
Odjezd po půl desáté z pražského hlavního nádraží je to poslední, co se dnes povede více méně na čas. Už ve Vršovicích dochází na druhém voze k blíže nespecifikované poruše, která se projevuje prudkými ranami od podvozků. Souprava chvíli stojí u Všenor a vlaková četa se problémem zabývá, načež rozhlasem informuje, že vlak je pro závadu na voze o 15 minut opožděn. Na zbytek jízdy do Plzně nicméně porucha už nemá vliv. Krátce před příjezdem je cestujícím z prvních dvou vozů oznámeno, že je v Plzni potřeba vystoupit. Z vozu Bdmpee, protože bude vyřazen. Z vozu ABbmdz, protože je řazen před ním a musí tedy být také odpojen, než bude opět připojen, přičemž v během posunu musí být prázdný.
Ještě v Ejpovickém tunelu se tedy snažím dostat do zadní části vlaku, abych nemusel chodit přes nástupiště. To se mi nedaří, protože vlakvedoucí, zřejmě ve snaze eliminovat čas pobytu v Plzni, s předstihem trochu nečekaně uzamknul přechodové dveře vadného vozu.
V Plzni dochází podle plánu k vyvěšení rozbitého Bdmpee. Vůz ABbmdz zaujímá po kolečku po plzeňském nádraží opět pozici první a jako druhé je nyní řazeno Bdmpee z původně třetí pozice. Toť vše ke kmenové části soupravy. Po vyhodnocení situace je posila 2xBdmpee, která jela jen do Plzně operativně nahrazena „studenými“ nicméně typově totožnými vozy, které tvořily posilu z Prahy, aby mezinárodní linka nemusela pokračovat potupně pouze se dvěma vozy. V opačném směru v tu chvíli přijíždí Bavorský expres, jehož příslušnost k této lince naznačuje jen zelenomodrý Herkules – vůz neposlal DLB do Prahy ani jeden. Náš vlak je na tom vlastně tedy relativně dobře.
Až na hranice si držíme konstantní zpoždění okolo 20 minut, které se i přes značnou časovou rezervu v Plzni nepodařilo kvůli posunování smazat. Hraniční kontroly německé policie, které se již nějakou dobu odehrávají za jízdy, nás sice nezdrží, nicméně křižování na jednokolejné trati kvůli zpoždění nevychází právě optimálně, takže před Schwandorfem už zaostáváme za jízdním řádem o skoro 40 minut.
Na příjezdu do této železniční křižovatky, kde DLB udržuje svůj vozový park přichází obligátní hlášení, že následuje Lok- und Richtungswechsel, tedy výměna lokomotivy a změna směru jízdy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby vlakvedoucí silným východoevropským přízvukem neohlásila, ať si během pobytu ve stanici klidně dojdeme do nádražní budovy pro kafe.
Jestli to byl s ohledem na podle jízdního řádu osmiminutový pobyt pokus o zbavení se části osazenstva, nebo vlakvedoucí už tou dobou měla informace, které my ještě neměli, se už nedozvíme. Stání ve Schwandorfu se každopádně z nám neznámých důvodů protahuje. Čelo vlaku je teď
na druhé straně, přičemž přichází i německá posila ve formě dvou (místo plánovaných tří) vozů.
Vozy Bomz a Bm patří k tomu nejlepšímu, co se na sítích DR, resp. DB na konci osmdesátých, resp. padesátých (sic!) let dalo potkat. Do soupravy tragikomického Bavorského expresu se asi nic nehodí lépe než tyto v pravdě historizující exempláře. Za okny zastavuje jednotka lint na lince RB23 z Marktredwitz do Regensburgu. Stojí sice u stejného nástupiště a v cíli bude nepochybně dřív, nicméně pětihodinovou cestu už pár minut nevytrhne, říkám si a naivně zůstávám sedět.
Jestli se někdo opravdu odvážil zajít si pro občerstvení, určitě nelituje, protože teď je zpátky nejméně sedmkrát. Po několika dalších nekonečných minutách, když už to vypadá, že se každou chvílí musíme dát do pohybu, přichází další zvrat. Vlakvedoucí otevírá jedno kupé za druhým a značně rozrušeným hlasem oznamuje, že bude potřeba odpojit vagon, ve kterém už od Plzně sedím, tedy „alexí“ ABvmz.
Vůz je sice první, resp. poslední, takže by to nemělo trvat dlouho, ale u DLB není radno se na úvahy jako tato příliš odevzdaně spoléhat. Jako na zavolanou právě v okamžiku, kdy se smiřuji s dalším stěhováním na vedlejší kolej, dobržďuje RE40 z Norimberka opět ve směru na Regensburg. Neváhám ani chvíli, popadám svoje zavazadla a „klopidlu“ řady 612 utíkám vstříc. Správnost mého rozhodnutí se projevuje ihned po nastoupení, kdy se bezmála tři minuty před svým pravidelným odjezdem dá souprava do pohybu. Fünf Minuten vor der Zeit ist des Deutschen Pünktlichkeit (Německá dochvilnost znamená o pět minut před dřív), vzpomenu si na již dávno přežité německé pořekadlo.
Bavorský expres necháváme rychle za sebou a i přes dvě zastávky jsme v Řezně pochopitelně dřív, než „expresní“ spoj. Na hlavním nádraží po přestupu na autobus svůj původní vlak z mostu přes kolejiště naposledy zahlédnu, jak se pomalu plíží k nástupišti.
Kdybych se zde pokusil tak jako na začátku článku popsat jeho řazení v tuto chvíli, dal by se závěr této glosy zřejmě charakterizovat cimrmanovským „odtud to začíná být kapánek nepřehledné“. Pozornému čtenáři nicméně snad neuteklo, že v momentě, kdy vlak se zhruba hodinovým zpožděním dorazil na regensburské nádraží, obsahoval právě jeden vůz, který toho dne začal pouť v Praze.
Za pět let dojíždění už jsem pochopitelně nesčetněkrát zažil, že z původní soupravy se mnou do cíle nedojelo ani kolo – jestli je tedy jeden vůz dobrým nebo špatným výsledkem nechám na laskavém posouzení čtenáře.
Odlehčený text nezbývá závěrem trochu vážněji shrnout jako typickou ukázku toho, co je na této lince špatně. Na jednu stranu je to zdrcující neschopnost bavorské pobočky DLB vystavit soupravu podle plánovaného řazení. Tento stav nedokáže kompenzovat ani očividná snaha ČD o jakési kitování nejhorších děr. Na druhou stranu je to infrastruktura, která má sice v každém ze dvou států rozdílné slabiny, ale ve výsledku bavorská i česká část způsobuje totéž, tedy nevelkou cestovní rychlost a potíže s dodržování jízdního řádu.
V neposlední řadě pak podivný dojem doplňuje personál na německé straně, který působí všelijak, jen ne kompetentně. Příliš ostré jízdní doby v Bavorsku, přetížený úsek Mnichov – Landshut, specifickou skupinou cestující do Prahy na rozlučky se svobodou a další „drobnosti“ už není potřeba
rozepisovat do detailu. Na vině jsou především objednatelé, tedy české ministerstvo dopravy a Bayerische Eisenbahngesellschaft, kteří naprosto tristní stav konzervují opakovaným prodlužovaním stávající smlouvy, aktuálně do roku 2031.
Ať už tedy na této loterii jménem Bavorský expres jste závislí, hrajete jen občas nebo si snad plánujete vsadit poprvé, nezbývá mi než vám i do dalších šesti let popřát šťastnou ruku. V diskuzi se můžete podělit i o vaše zážitky z cest Bavorskými expresy.
Jan Rozehnal