O Českých aeroliniích se v posledních dnech mluvilo snad více než o cenách másla v tuzemských supermarketech. I na webu Zdopravy.cz jste si mohli přečíst například o tom, kdo se nejvíce zasloužil o jejich úpadku a konci, nebo jak dopadl samotný poslední let. Ten byl také pečlivě zdokumentován i známými leteckými vlogery Rosťou Kopeckým a Joshem Cahillem. Ani my však naše čtenáře neochudíme o report z posledního letu OK 767, a to právě pohledem našeho recenzenta a kritika Aleše Petrovského. Nečeká vás jen popis posledního letu, ale cesty poněkud oklikou přes Krakov. 

Byl horký srpnový večer, s kamarády jsme seděli u plzeňského rybníku Bolevák a čekali na objednaná jídla. Říkáte si možná co to má společného s letadly? Bylo to právě 12. srpna, kdy jsem se dozvěděl datum posledního letu ČSA jako plnohodnotné aerolinky. Tím letem měl být OK 767 z Paříže do Prahy 26. října 2024.

Přemýšlel jsem, že nákup letenky v takové situaci je poměrně velký risk, ale nakonec jsem se hecnul a letenku večer, na naší městské pláži koupil. Cena vč. sedadla v exit-row byla 3 323 Kč (z toho cca 2 700 Kč za letenku samotnou). Následně mně tento okamžik celkem rychle vypadl díky horké letní noci z hlavy.

Nejen cestující, ale i bývalý zaměstnanec

Jak se let blížil, tak stoupala nervozita i cena letenky a já začínal doufat, že se opravdu na poslední let ČSA dostanu. Ne, že by bylo co slavit, ale možnost rozloučit se s kusem světové dopravní historie, to by pro mě byla opravdu čest. Možná právě i díky tomu, že jsem měl tu možnost si práci u ČSA vyzkoušet, byť kvůli pandemii covid o dost kratší dobu, než bych si přál. No, a protože jsem byl součástí skvělého týmu In-Flight oddělení (podoba palubního servisu, catering pravidelných i ad-hoc letů, palubní prodej, úklid a vybavení paluby…), tak jsem si doobjednal ještě gourmet menu v podobě kuřecích involtin s krémovou tomatovou omáčkou, polentou, grilovanou cuketou a artyčokem (450 Kč).

Dále jsem řešil, jak se do Paříže dostanu. Na rozdíl od letenky na poslední let jsem podobu cesty do Paříže nechal celkem na poslední chvíli. Na poslední chvíli z dopraváckého hlediska. Ceny letenek do Paříže z Prahy již byly poměrně vysoké, což navíc podpořil prodloužený víkend. Po chvilce plánování jsem si vymyslel menší zajížďku přes Krakov.

Konkrétně v pátek vlakem z Plzně přes Prahu do Krakova, hotel na letišti a následně v sobotu dopoledne easyJetem z Krakova do Paříže. Abych to uvedl na pravou míru – jako mám na seznamu TOP výletních destinací Londýn, tak na opačné straně oblíbenosti je právě Paříž. A to i přes to, že jsem se učil čtyři roky francouzsky. Nebo právě možná právě proto. Kdoví, ale snažím se této metropoli na Seině vyhýbat, jak jen to jde a omlouvám se všem jejím příznivcům a romantickým srdcím. Proto jsem v Paříži nechtěl trávit více času, než bylo nutné.

Vlakové intermezzo přes Krakov

Z leteckých myšlenek mě asi měsíc před odjezdem vytrhly České dráhy, přes které jsem si kupoval jízdenku na vlakové spojení z Plzně do Krakova (25 EUR / 648 Kč). Původně jsem měl jet prvním ranním rychlíkem R 751 z Plzně do Prahy na hlavní nádraží, zde přestoupit na vlak EC 113 do Varšavy s přímým vozem, který se v Bohumíně odpojí a přidá na vlak R 213 do Krakova.

Jenže člověk míní a dráha mění, a tak mně přišlo upozornění, že došlo ke změně spojení a můj rychlík z Plzně je ukončen již na Smíchově. Za fér bych považoval, kdyby České dráhy do e-mailu přidali rovnou návrh nového doporučeného spojení, ale zde stejně nebylo příliš co vymýšlet. Vystoupit na Smíchově, počkat čtvrt hodiny drahocenného času na osobák linky S7, který mě převeze na druhou stranu Vltavy až pod kopule hlavního nádraží. No a pak se jen modlit, aby vše vyšlo, protože z necelé půl hodiny na přestup je najednou jen 10 minut.

Nastal den D, tedy vlastně D-1. Taxík zastavil před plzeňským nádražím a já si v klidu došel ke svému vlaku. A protože mně dobíhal ještě časový doplatek do první třídy, tak jsem ji takto ráno i s chutí využil. To se tedy vzápětí po rozjezdu ukázalo jako ne zcela moudrá volba, protože vůz vibroval tak nepříjemně, že jsem zvažoval přesun do vedlejšího.

Pak mě ale přemohla únava, ověřil jsem si u ochotné vlakvedoucí, zdali není nějaká další alternativa, jak se dostat na hlavní nádraží dřív, a zanedlouho jsem už po krátkém spánku sledoval novotou se skvoucí stanice v Radotíně či v Chuchli. Do toho ještě zavrněl telefon s notifikací ČD aplikace Můj vlak, aby mně oznámil změnu řazení. Ta tentokrát spočívala v tom, že na konec soupravy přibyl vůz bez přepravy cestujících. Myslím si, že to cestujícího úplně nezajímá a je to zbytečné stresování při cestě. Takhle – v řazení to být může, ale notifikovat kvůli tomu zákazníka, to je třeba odladit.

Cesta téměř bez zpoždění

Příměstský vlak linky S7 přijel na Smíchov asi se dvěma minutami zpoždění. Naštěstí po cestě ani nespadl Výtoňský most, ani jsme nezůstali stát v tunelu a v 6:11 jsem již vystupoval na hlavním nádraží. Vlak do Polska byl hned vedle na nástupišti, a proto jsem velmi rychle zjistil, že onen vůz navíc, byl diagnostický vůz Správy železnic, zařazený na chvostu našeho vlaku.

I přes rezervované místo v přímém voze 346 jsem chvíli zvažoval využití první třídy, ale zaprvé dle rezervačního systému byla skoro plná a zadruhé to byla první třída ve starší verzi bistrovozu ARmpee, kterou v lásce tak úplně nemám, obzvlášť pokud musím sedět na čtyřsedačce u stolku. Odebral jsem se tedy na opačnou stranu k lokomotivě, kde byl řazený vůz pro cestující směřující do Krakova.

Z Prahy vyjel vlak EC 113 Silesia s minutkou zpoždění. Přímý vůz 346 do Krakova byl naplněný téměř do posledního místa mimo jiné dvěma skupinami, zbytek vlaku byl poloprázdný. Jedna ze skupin byla parta přátel jedoucí do Krakova na výlet a oslavit narozeniny. I díky nim utíkala cesta rychle, a navíc měli připravený výborný catering. Postupně jsem tak ochutnal mrkvový dort, jablečný zákusek, domácí sušené maso… no, kam se hrabe první třída, tohle byla nejvyšší třída. Ještě jednou díky za zpříjemnění dlouhé cesty!

Bistro s jednočlennou posádkou

Ani vzdálenost pěti vozů mě však nezabránila jít na snídani do bistra JLV. Oba stoly v bistru byly obsazeny, a tak jsem se usadil na barovou stoličku. Původně jsem si myslel, že si snídani vezmu s sebou, ale nakonec jsem zůstal a rozhodl se si užít kulturnější stolování z porcelánu.

Dost mě překvapilo, že byl personál JLV pouze v jednom člověku. Kolegyně prý onemocněla. No, bohužel zkušenosti jsou takové, že na bistrech jednočlenná posádka není úplnou výjimkou ani v ostatních případech. Ale teda rychlostí a servisem slečna určitě nezaostávala. Zanedlouho byl na pultíku čaj (i s nabídnutým medem) a chvilku po něm i kompletní snídaně.

Vše bylo krásně teplé, chutné, jen ten křen. To je problém posledních několika jízd. Je ho málo a je bez chuti. Je sice super, že je čerstvý, ale v takovém podání by snad byla lepší i křenová pasta ze sklenice. Ještě, že párky od Dolejších si drží svoji kvalitu za každé situace. Není nic lepšího než si užívat ubíhající krajinu mlhavého údolí Tiché Orlice ve společnosti dobrého jídla.

Prehistorická první třída

Do Bohumína jsme přijeli se 17 minutami zpoždění. Náš vůz odpojili od zbytku vlaku, aby na něj následně najela souprava vlaku do Krakova. Z prvního vozu se tak rázem stal vůz poslední. Využil jsem tento čas k procházce a protažení se na nástupišti, a tak mně do oka padly první dva vozy řad AB a BDs.

No, tak na vlaku, kde jsou dva vozy druhé třídy moderní, bych si tedy určitě chtěl připlácet za prehistorickou první třídu. Brrr. Následně jsem zjistil, že R 213 Galicja má toto řazení jako běžné. Další cesta ubíhala standardně, až jsme s asi 25 minutami zpoždění zastavili v Krakově.

Překvapení v Krakově

Následovala prohlídka krásného historického města, z jehož dominanty hradu Wawel jsem se kochal nádhernými pohledy na řeku Vislu. Únava pracovala a během podvečera jsem dojel na krakovské letiště, kde jsem se ubytoval v hotelu nedaleko terminálu. Vlak linky SKA1 sem jezdí zhruba co půl hodiny, ale ve špičkách počítejte s tím, že bude poměrně plný. Za jednu jízdu zaplatíte asi 100 Kč a z hlavního nádraží dojedete k letišti za necelých dvacet minut.

Noc v hotelu Hampton by Hilton byla velmi příjemná a snídaně úplně exkluzivní. Hotel je téměř nový a označuje se třemi hvězdičkami, nicméně já bych ho s klidem označil za čtyřhvězdičkový. Je zpravidla levnější než jeho starší bratr přímo u terminálu, ale procházka po chodníku 8-10 minut od letiště není nic tragického.

Pro lenochy či hůře se pohybující je zde i letištní transfer zdarma, ale zvládl jsem to pěšky i já. Na terminál jsem se dostal chůzí opět přes vlakovou stanici, kde jsem si všiml, že prodejní okénko dopravce Koleje Malopolskie na nástupišti krom jízdenek prodává i nápoje, sendviče a další snacky. Parádní využití potenciálu místa.

Málo místa u nouzového východu

Průchod letištěm i bezpečnostní kontrolou byl více než svižný, a i čekání díky pozorování provozu na ploše, uteklo poměrně rychle. Samotný nástup do letadla probíhal bez jakýchkoliv problémů a než jsem se nadál, tak jsem seděl v letadle. Co mě naopak překvapilo dost nepříjemně bylo velmi málo místa v nouzovém východu. Zde jsem zvyklý na pohodlnější sezení. Prolistoval jsem si cvičně palubní nabídku, ale byl jsem krátce po snídani a už nesním to, co jsem zvládl dříve.

Byť to často v letadle nedělám, tak zde jsem po vzletu usnul a probudil se až někde nad Francií. Po přistání následoval pochod přes letiště na nádraží vlaků RER, které jsou nejefektivnější způsob, jak se dostat z letiště CDG do centra Paříže. Bohužel je ale linka na letiště ovlivněna tento rok řadou výluk, a tak byl i náš vlak vlak zkrácený na Gare du Nord.

Paříž jsem vzal opravdu letem světem. Podíval jsem se do moderní čtvrti La Défense, jelikož mám tento styl rád, i když někomu může připadat studený a chladný. Já si však myslím, že i takové moderní části města si zaslouží pozornost alespoň takovou, jako jejich historické protějšky. Druhým cílem byl Montmartre s ikonou v podobě baziliky Sacré-Cœur. Následoval rychlý oběd, a to už jsem seděl ve vlaku zpět na letiště. Říkal jsem si, že protentokrát zvolím raději bezpečnější časovou rezervu, protože co kdyby někdo vyhlásil náhlou stávku a já zůstal kdesi na předměstí.

Náhodní cestující v menšině

Samozřejmě jsem si z posledního letu chtěl odnést palubní vstupenku, a tak jsem se posadil nedaleko check-in přepážky, kde mělo probíhat odbavení na poslední let. Postupně se zde objevovalo stále více leteckých fanoušků a díky nim měřicí rám na zavazadla s designem ČSA zažíval nebývalou pozornost.

Obvykle nenáviděný kus vybavení hned po váze na kufry si v tento významný den střihl roli celebrity. Check-in začal dvě hodiny před odletem a probíhal svižně. Zanedlouho jsem tak měl palubní vstupenku v ruce, ale pečlivě jsem si jí uschoval a dále se prokazoval její elektronickou verzí. Co kdyby mi jí chtěl někdo někde přetrhnout jak lístek do cirkusu. I na letišti Charlese de Gaulla probíhala bezpečnostní kontrola velmi rychle. No a hned za průchozím Duty-free se nacházel gate D50. Ten gate, který měl zažít onu smutnou historickou událost.

Brzy se začalo okolí východu plnit cestujícími. Ti náhodní však tentokrát byli v menšině a trochu v údivu. Většina pasažérů letu OK 767 měla totiž jen jeden cíl. Symbolicky a důstojně se rozloučit s pátou nejstarší aerolinkou na světě v podobě, jak ji znali lidé za 101 let její existence. I přes okolnosti panovala skvělá nálada.

Vyprodaný let

Já se pomalu přesunul k prosklené části terminálu, abych mohl sledovat přílet letadla A320 ČSA OK-IOO. Mezitím si mě odchytla paní Yirina, manželka známého vloggera a propagátora letectví Rosti Kopeckého (flyRosta), aby mně poděkovala za tripreporty, které pro Zdopravy.cz píši, čehož si nesmírně vážím. Je super vyslechnout si taková pozitivní slova! Právě prostor v gatu před odletem byl také super příležitostí prohodit pár slov právě i s Rosťou nebo také dalším leteckým vlogerem, Joshem Cahillem. Pár památečních fotek, rychlé vyjádření na kameru pro kanál FlyRosta a pomalu se začínalo s boardingem.

Při nástupu nás samozřejmě vítala posádka včetně kapitána. Právě vedoucí kabiny tohoto posledního letu, Danka, byla pro mě jednou z nejdůležitějších osob, když jsem u ČSA začínal. Věděla, že jsem to jako nováček „z ulice“ neměl jednoduché a předávala mně spoustu znalostí a zkušeností z oboru. A tak to pro mě na palubě bylo ještě více symbolické a vzpomínkové. Hned na začátku bych chtěl vyseknout poklonu celé posádce, pánové v kokpitu prominou, ale hlavně těm, kteří se starali na letu OK 767 v kabině o cestující.

Vyprodaný let, kompletně plná business třída v největší konfiguraci, jakou letoun OK-IOO umožňuje, obrovské množství objednaných jídel v economy, a to vše na poměrně krátkém letu.

Poctivá bezpečností instruktáž

Aby toho nebylo málo, tak neustále plná ulička fanoušků letectví a k tomu množství kamer a foťáků. A i přes všechny tyto aspekty byla posádka naprosto profesionální, klidná a plná pochopení. Připočtěte k tomu ještě fakt, že se všemi cloumají emoce a je vám jasné, že na palubě byli opravdoví machři.

Po uzavření dveří nás kapitán letu informoval, že z důvodů „omezení letového provozu pro náš let“ se náš odlet o asi patnáct minut posune. To ale nikomu příliš nevadilo. Po započetí pushbacku posádka zahájila bezpečnostní instruktáž, což je okamžik, který mám v letadle moc rád a patří pro mě neodmyslitelně ke každému letu.

Je pro mě vždy zklamáním, pokud aerolinky pouští bezpečnostní video jen na obrazovkách. Snad s výjimkou někdejších aerolinek Virgin America, které v době, kdy jsem s nimi letěl ze San Francisca do LA, měly safety video úplně dokonalé.

Zároveň musím ještě zmínit, jak velký rozdíl je v instruktáži cestujících v exitových řadách nad křídly zde u ČSA ve srovnání třeba s vybranými nízkonákladovkami. Takto poctivou instruktáž jsem už dlouho nezažil, a takhle by to mělo být.

Test cateringu v obou třídách

Servis začal prakticky okamžitě jak situace umožnila, a zanedlouho jsem tak dostal své objednané jídlo s nápojem. Hlavní jídlo, kuřecí závitky s polentou, byly krásně horké a moc chutné. Tomatová omáčka byla taktéž skvěle vyladěná, ani sladká, ani kyselá. Oceňuji její servírování v kouzelné malé porcelánové misce. Salát (servírovaný v brandované designové skleněné nádobě) i dezert byly taktéž čerstvé a chutné. Tím by hodnocení cateringu mohlo skončit.

Jenže pak se u mě objevili Yirina s Rosťou s tím, že mně nesou na otestování ještě jídlo z business třídy. To bude mít pan Jiří, starající se o mé zdraví v diskuzi, žně. Ale tedy obětoval jsem se a někdy na oplátku vezmu oba dobráky do jídelního vozu ve vlaku.

Jen jeden vozík

Na první pohled mě zarazilo, že servírování nebylo tak pěkné jako při porovnání s objednávkovým jídlem pro economy. Omáčka u hlavního jídla nebyla v porcelánu, ale v jednorázové alu misce a salátek nebyl ve skle. Hlavní jídlo, uzená kachní prsa s lepenicí, bylo excelentní. Možná ještě o něco chutnější než kuřecí závitek. A ta omáčka, ta omáčka byla opravdu parádní.

Oproti objednávkovému gourmet menu byla součástí business menu miska s tortillami a sýrem. Předpokládám, že je tento chod na delších letech servírován zvlášť. Nicméně na finger food byly kusy moc velké a sundávat je z dřevěných jehel a jíst je příborem zase nedává smysl. Kusy sýra byly i při jedení postupně hodně veliké stejně jako tortilly, které navíc ještě byly suché.

Kolegyně z In-flight oddělení prominou, ale tato část menu v prezentované podobě mě příliš nezaujala a nedosahovala kvalit ostatních chodů.
Dvacet minut před přistáním musela posádka ukončit prodej občerstvení. Bohužel se nedostalo na všechny, ale čas byl neúprosný stejně jako fakt, že byl k dispozici jen jeden prodejní vozík a posádky nemohly jet „proti sobě“. Pravděpodobně se jich více na letadlo nevejde. Za tento fakt se posádka omluvila a požádala o pochopení.

Potlesk po přistání

Po přistání se tleskalo. Tečka. Na takovém letu byl potlesk nutností a že tento byl obzvláště velký a procítěný. Následovala milá slova od vedoucí kabiny, která si vysloužila další potlesk. Následně si vzal slovo kapitán letu, který měl připravený opravdu procítěný projev s historickým nádechem. Vše vysoce korektní a na úrovni, nikde žádné smuteční věnce a podobné záležitosti. A další potlesk.

No a ten pocit, když vidíte plochu, okna terminálu a vyhlídkovou plošinu vše obsypané lidmi… Mohu vám říct, že jsem měl v tu chvíli velmi sentimentální chvilku. No a co mě odrovnalo, když jsme vystupovali přes most do gatu, a tam nám tleskali (nejen) zaměstnanci ČSA. Takové přivítání v Praze jsem nikdy nezažil a troufám si tvrdit, že už ani nikdy nezažiji.

Následně jsme zatleskali posádce letu i my, fanoušci, po jejich výstupu do prostor terminálu. Následovalo focení, a ještě jedno již ve veřejné části. Byl to emotivní let i emotivní večer a já byl rád, že jsem alespoň malinko mohl být u toho, když se psala letecká historie. Jaké to muselo být pro současné i bývalé zaměstnance, kteří firmě často obětovali velkou část profesního života, ani nechci pomýšlet.

Nejen Tvrdík. Kdo všechno přispěl ke konci ČSA aneb stát jako nejhorší vlastník

Logo zůstává

Cestující se budou setkávat s letadly nesoucí loga Českých aerolinií i nadále, a to včetně novinek ve flotile, letounů A220. Takže pro mnoho z nich to nebude rozdíl. Nicméně zatímco my jsme si na závěrečném koncertu kapely ČSA chytili to poslední opravdové trsátko, tak všechny další koncerty, pokud zůstanu u hudební metafory, už budou vlastně takové ČSA cover band. Jedním dechem ale chci zdůraznit, že provozní zaměstnanci i palubní personál Smartwings si nezaslouží mnohé hejty, které kolují v diskuzích. Pracuje tam spousta velmi schopných lidí a jejich nálepkování prostě není fér.

Historie ČSA jako aerolinky se dopsala. Ale zároveň se začíná psát nová kapitola a já se těším, až usednu do A220 v ČSA livery, byť na palubní vstupence již bude QS. Pokud budeme myslet pozitivně, tak všechny naše cesty ve vzduchu budou vždy OK.

 

Tagy České aerolinie Cesty Aleše Petrovského ČSA

64 komentářů