Přinášíme druhou část cestopisu Petra Sládka o cestě z Prahy na Sicílii vlakem. V prvním textu popsal cestu z Prahy do Florencie. V druhé části dorazí na jih Apeninského poloostrova. Závěrečná část vyjde v pondělí. 

Den 4 – Florencie – Pisa

Byť jsem v předchozích odstavcích přiznal, že občas dokážu být šetrný na peníze, na první neděli v měsíci jsem se úplně netěšil. V Itálii se totiž právě tento den neplatí vstupné do státních památek a muzeí, a tak vždycky, když si vzpomenu na několikakilometrovou frontu na vstup do Vatikánu, trochu ve mně hrkne. Nakonec to ale v zásadě na žádném místě neznamenalo víc než cca 20 minut čekání.

Výhodou být lehkým kulturním ignorantem také je, že jsem předem netušil, jaké všechny památky ve městě jsou a stojí za navštívení. Michelangelova Davida jsem tudíž objevil předchozího večera a o Medicejskou kapli jsem doslova zakopl na cestě další den ráno. Obě místa rozhodně stála za návštěvu.

Podobně jako v případě Boloni jsem se chtěl na město podívat i z nějakého výše položeného bodu, k tomuto účelu skvěle posloužila dvojice zahrad v jižní části města za řekou. Volný vstup byl opět příjemným bonusem. Cestou zpět na hotel jsem ještě provedl kontrolu nádražní haly a s povděkem sledoval, že z desítek vlaků byly zrušeny jen dva.

Přesunu do Pisy tedy, zdá se, nestálo nic v cestě. Přes aplikaci jsem zakoupil jízdenku na nejbližší regionální vlak, vyzvedl batoh z hotelu a šel se modlit na nádraží, aby vlak skutečně odjel. To se přesně v čase odjezdu i stalo. Regionální dvoupatrová jednotka Vivalto byla složená minimálně ze dvou souprav a vozy nejdále od nádraží byly ještě příjemně volné. Zaujal jsem místo v horním patře, batoh nasoukal pod sedadlo (držáky nad sedadly byly vhodné tak pro kabelku) a užíval si výhled z okna, kterému v mém případě přesně bránil střední okenní rám. Zvolil jsem o fous ležérnější posed a mohl si užívat výhled na toskánskou krajinu. Ten jsem, popravdě, namlsán mnoha scenériemi z turistických průvodců, čekal velkolepější, ale stejně to byla velmi hezká kopcovitá krajina plná vinic. Na nádraží v Pise jsme přijeli přesně na čas a já se vydal opakovat postup s ubytováním s předvoleným favoritem na Bookingu.

Hotýlek La Pace blízko nádraží byl v tomhle případě hodně svébytný, chyběl snad jen recepční ve stylu seriálu Altered Carbon, ale ani místní chlapík neměl k seriálovému panu Poe zas tak daleko. Pokoj sice v tomhle případě vypadal zdaleka nejhůře, ale byl také za celou dobu tím nejlevnějším. Jelikož bylo zatím jen pozdní odpoledne, vydal jsem se v čase zlaté hodinky zkontrolovat místní nejslavnější památku. Po cestě jsem ještě minul pochod fanoušků Star Wars, který by jistě docenil nejeden příznivec. V mém případě jsem zájem přenechal jiným.

Hlavní třída mě neomylně zavedla trochu stranou od slavné věže, takže jsem k ní dorazil z boku, ale to vůbec ničemu nevadilo. Slavná věž i s katedrálou skutečně vypadá velmi fotogenicky, což ostatně dokazovaly davy dalších turistů snažících se docílit originální křivé kompozice na svých přístrojích. Já se na své cestě zastavil jen na místním hřbitově (Camposanto Monumentale), který na mě popravdě nějaký velký dojem neudělal. Kromě návštěvy věže jsem měl ale ještě jeden plán. Před několika lety při návštěvě Lisabonu nám v komunikaci s místními restauratéry pomohla milá dívka, která, jak se ukázalo, nebyla místní, ale pocházela z Itálie. Při následné konverzací pak doporučila jeden z podniků v Pise, který jsem dnes, o několik let později, hodlal navštívit.

Restaurace jménem Osteria I Santi nezklamala, ale do top 3 navštívených míst během cesty by se popravdě nedostala. Cestou z večeře pak ve mně rostl pocit, že Pisa je vlastně docela díra a trávit v ní ještě další den dopoledne by bylo zbytečné. Poděkoval jsem tedy opět své nově nabyté schopnosti neplánovat detailně dopředu a jal se vymyslet program na následující den. V něm byla v zásadě pevně stanovena jen nutnost dojet večer do Říma.

Pro cestu Pisa – Řím existují v zásadě tři alternativy. Nejrychlejší je dojet vlakem zpět do Florencie a vydat se pak některým z rychlovlaků směr Řím. Druhou variantou bylo využít spoje Frecciabianca, což je pomalejší alternativa k nejvyšší řadě rychlovlaků provozovaných společností Trenitalia. Jak jsem se dočetl zpětně při psaní tohoto článku, je to stejná modelová řada ETR 460, jakou je i nám Čechům dobře známé Pendolino – já bych jej tedy v místním bílém nátěru nepoznal. Frecciabianca jede z Pisy trasou přes Livorno a Grosetto, která většinu času kopíruje italské pobřeží. Jízdní doba kolem tří hodin je vlastně srovnatelná s první variantou, ale během dne jede těchto vlaků jen několik párů. Poslední variantou by bylo využití spoje kategorie IC ve stejné trase po pobřeží s jízdní dobou přes 3,5 hodiny. Volba nakonec padla na možnost vyzkoušet další vlak. A jelikož Frecciabianca stavěla i nedalekém přímořském městečku Livorno, byl hotový i plán, jak strávit dopoledne dalšího dne.

Den 5 – Pisa – Livorno – Řím

Pondělní ráno bylo ve znamení brzkého vstávání a snídaně. Hotel překvapil skvělou nabídkou při snídani, tabulí s obrázky jídel a alergenů (jinde by se rozhodně mohli inspirovat) a možnosti si dát med přímo z plástve (zas nějaká nová zkušenost). Cesta na nádraží zabrala jen pár minut, krátce po půl jedenácté dorazil regionální vlak ve směru do přímořského městečka Livorno (dobře, zas tak brzké to vstávání a snídaně nebyly). S jednotkou Vivalto jsem přijel už předchozího dne do Pisy, takže nebyl důvod si vlak nijak blíže prohlížet.

Byť se to z mapy nezdálo, hlavní nádraží v Livornu je od centra a přístavu vzdálené 30 minut svižné chůze. Město samotné se pyšní čtvrtí pojmenovanou Nové Benátky, v porovnání se slavným originálem je to ale spíš chudší příbuzný. Vodní kanály omývají například budovu historické pevnosti (Fortezza Nuova), ta však kromě přístupných toalet není dvakrát zajímavým turistickým cílem. Zamířil jsem proto k druhé městské pevnosti Fortezza Vecchia, tyčící mezi městským přístavem a molem obsluhujícím trajektovou dopravu.

Místo to není nejkrásnější, pevnost samotná však za návštěvu stojí. Uvnitř se během mé návštěvy konala blíže nespecifikovaná studentská Erasmus akce, ale díky batohu na zádech jsem pravděpodobně dostatečně splynul s okolím, takže jsem naštěstí nebyl nikým vykázán. Dalším cílem bylo prozkoumat přístav a případně i maják na jeho druhém konci, který je jedním z nejstarších v Itálii.

Jelikož místní přístav nepůsobí dojmem, který by pěšího návštěvníka zrovna vítal (možná by se dalo zobecnit na jakéhokoli návštěvníka), brzy jsem své snažení vzdal a zamířil zpět do městských uliček. Blížil se čas oběda a já objevil velmi příjemnou místní restauraci. Opět jsem odolal zvolit al ragú omáčku a vybral rybu do obou chodů – konec konců kde jinde.

Volba to byla tak dobrá, až zbývalo do odjezdu vlaku směr Řím jen 40 minut. Při hledání restaurace jsem se však vzdálil od centra trochu dále, než jsem čekal, takže mě čekal pěkně rychlý přesun zpět na nádraží. Poděkoval jsem Google mapám za jejich permanentní pesimismus při odhadu doby pěších přesunů a jal se natočit si příjezd sněhobílé jednotky, místo které však přijela stříbrná alternativa – jednotka ETR 485 Freciargento. Jelikož ani touto jednotkou jsem ještě necestoval, rozhodně jsem ničeho nelitoval.

Po odjezdu jsem se pokusil připojit k palubní wifi, ale ukázalo se, že bez lokálního telefonního čísla to nejspíš nepůjde. Jen pár sekund na to dorazila podivně vypadající SMSka v italštině a já se začal paranoidně zamýšlet, jak to spolu souvisí. Souvislost se nakonec ukázala úplně jiná – problémem byla nefunkčnost toalet v prvních třech vozech. Podivná SMSka pak oznamovala možnost požadovat 25% slevu na jízdném. Smutně jsem situaci porovnal s českým standardem v oblasti kompenzací za nedodržení cestovních standardů a vydal se zkontrolovat nabídku palubního bistra.

Vyzbrojen colou jsem zamířil zpět na své místo. V začtení do knihy mi zabránil další cestující za mou sedačkou, jehož tuberácký kašel se mi líbil čím dál méně. Vzhledem k tomu, že covidový dáreček z povánoční cesty minulý rok z Rakouska byl ještě v živé paměti, sáhl jsem do batohu pro svou letitou nanoroušku. O pár minut podobný tah udělala i spolucestující naproti přes uličku, což americkému turistovi za mnou asi mnoho elánu nepřidalo, ale dovolenou jsem si kvůli němu kazit rozhodně nechtěl.

Kromě knížky jsem ještě zkusil v aplikaci Trenitalia navolit kompenzaci za jízdu, ale aplikace se sveřepě bránila konstatováním, že vlak ještě nepřijel do své destinace. Pokus o využití slevy jsem tedy odložil na později. V následujících dvou hodinách souprava ukrojila značnou část své cesty a před pátou večerní jsem po výjezdu z tunelu spatřil kupoli Svatopetrské baziliky. Římské uvítání bylo vskutku impozantní. O několik minut později jsme pak zastavili na čas v konečné stanici. Po vystoupení z vlaku a nezbytném selfie s modrou tabulí s nápisem Roma – Termini jsem byl nucen konstatovat, že s každým dalším dnem roste můj úsměv na rtech. Terapie Itálií funguje dokonale. Pro další noc jsem složil hlavu v menším hotelu opět poblíž nádraží, jelikož mě čekalo brzké vstávání hned další den, IC 723 do Palerma totiž opouštěl nástupiště římské hlavní stanice už v 7:24 ráno.

Den 6 – Řím – Cefalù

Sedmá hodina ráno byla brzkým ránem i pro personál chystající hotelovou snídani, díky milému recepčnímu jsem ale mohl proniknout přes zavřené dveře a ulovit alespoň dva banány na cestu. Z té jsem měl popravdě trochu obavu, protože i přes více než jedenáctihodinovou jízdní dobu nebyl ve vlaku řazen žádný jídelní vůz.

Vybaven pouze jedním balením „nouzových“ ovesných sušenek v batohu jsem proto zamířil do jedné z mála snídaňových jistot – McDonalds. Italská pobočka překvapila hned dvakrát. Poprvé nepříjemně kvůli absenci bramborové placičky ve snídaňové nabídce. Podruhé způsobem vydání objednávky, protože z objednávky obsahující muffin, džus a čaj jsem obdržel jen prvně jmenovaný balíček. S mírně nechápavým výrazem jsem byl odkázán na sousední pult McCafé, kde jsem dostal zbylé položky. V případě džusu to ale byl pěkně poctivý čerstvý fresh z krvavých pomerančů, takže souboj české a italské franšízy dopadl remízou.

Po fastfoodovém intermezzu jsem zamířil do vlakové soupravy do posledního vozu číslo 8. Nepříjemným překvapením pak bylo mně přidělené místo 16A, ze kterého bych si moc výhledu na okolní krajinu neužil. Využil jsem proto toho, že aplikace Trenitalia umožňuje rezervaci místa i během jízdy vlaku a objevil několik příhodnějších sedadel, která by měla zůstat volná až do Cefalù. Zvolil jsem jedno ze sedadel se stolkem uprostřed a roztáhl roletu u protějšího okna. Rolety byly všechny poctivě zatažené, nejspíš standardní postup při přistavení vozu z depa.

Cestu do Neapole jsem tedy strávil s výhledem na italské vnitrozemí, a podívaná to byla rozhodně moc hezká. Do města pod Vesuvem jsme přijeli asi o 20 minut v předstihu, odskočit si z vlaku pro nějakou dobrotu jsem se ale neodvážil. Jelikož je neapolské nádraží Centrale hlavové, čekalo po výjezdu naši soupravu čelem vzad a já se tak mohl kochat pro změnu scenérií pobřeží Kampánie a Kalábrie. Postupem cesty došla zásoba banánů, a já se vydal na špacír soupravou. Ve třetím voze jsem pak sice neobjevil bistro, ale alespoň automat s občerstvením. A v něm se naštěstí vyskytoval i tuňákový salát, u kterého jsem jen doufal, že k němu bude k dispozici i lžička. Naštěstí byla, takže jsem mohl důstojně poobědvat.

To už se ale vlaková souprava blížila ke zlatému hřebu celé mojí cesty, a tou bylo překlenutí Messinské úžiny. Při příjezdu do Villy San Giovanni jsem po chvilce zahlédl molo s trajektem, ze kterého zrovna vyjížděla souprava pokračující do Říma. Po chvilce udělala i naše čelem vzad a my se začali krokem blížit otevřeným vratům přistaveného trajektu.

Vlak se již před nájezdem na trajekt rozdělil na dvě poloviny – moje čtyři vozy mířily dále do Palerma, druhá čtveřice měla namířeno na jih přes Catanii do Syrakusy. Naše polovina najela na palubu jako první, po čase se otevřely i dveře vagónu a my mohli hromadně opustit palubu vlaku a přesunout se okusit svěží vítr na horní palubu trajektu. Využil jsem času a prohlédl a zaznamenal nalodění druhé soupravy. Trajekt zanedlouho vyrazil na svou cestu ke břehům Sicílie a já se vydal prozkoumat jeho útroby.

Z železničního průvodce od Jaroslava Rudiše jsem měl jisté kulinářské povědomí o místním občerstvení a ani po pár letech se nabídka smažených dobrot mnoho nezměnila. Místní specialita Arancini (Smažené rýžové koule s různými náplněmi) každopádně v bezmléčné verzi k dispozici nebyla, takže jsem odcházel alespoň s kelímkem espressa v rukou. Po dopoledním průjezdu kolem Vesuvu jsem na jižním obzoru vyhlížel 80 km vzdálenou Etnu, ale pravděpodobně to bylo moc daleko i na tuto třítisícovou velikánku. Sicilská Mesina se nezadržitelně blížila, a tak jsem se po vydatném provětrání vydal zpět do útrob vlaku, stejně jako většina dalších cestujících.

Popravdě mě trochu překvapilo, jak volný režim na trajektu panoval, ale pravděpodobně mám jen malou důvěru ve svéprávnost průměrného pasažéra. Po vylodění se již soupravy nadobro rozdělily a mě čekala už jen hodinová cesta do cíle v Cefalù. Výhledy byly v případě Sicílie stejně krásné směrem k moři i do vnitrozemí, takže ani zde se nedá říct, která strana vozu je pro sledování okolí výhodnější. Na celé cestě mě kromě volného režimu na trajektu překvapily už jen dvě další věci. První bylo absolvování hned dvou různých kontrol osobních dokladů (občanek, pasů), což bych čekal spíše v opačném směru. A druhou pak vybavení poměrně moderně vypadajícího vlaku standardní gravitační toaletou, takže pozor – „ve stanici nelze“.

Cestou do hotelu jsem rovnou vyzkoušel kouzlo místní gastronomie a, byť jídlo vypadalo skvěle, odlišný způsob dochucení místních pokrmů (výrazný vliv arabské kuchyně přináší pro oproti zbytku Itálie méně typická koření a větší zastoupení nasládlé chuti) mi asi k srdci nepřiroste. Posledním netypickým zážitkem pak bylo ubytování v hotelu.

Po vstoupení do pokoje jsem se podivil způsobu ustlání postele, avšak přítomnost použitých ručníků na podlaze koupelny už mě na pochybách nenechala – tenhle pokoj se diskvalifikoval z pravidelného úklidu. Po chvilce hudrování jsem dostal pokoj à la kajuta v jiné části hotelu. Ten sice nabízel krásný výhled a stylový interiér, ale to bylo bohužel všechno. Velmi specifická byla hlavně stropní příčka mezi pokojem a koupelnou (vkusně obalená molitanovým obložením), která i u mého podprůměrného vzrůstu vyžadovala se po cestě sehnout. Naštěstí tohle provizorium vydrželo jen jednu noc.

Petr Sládek
Dokončení v pondělí

Tagy Praha - Sicílie vlakem vlakem po Evropě

4 komentáře