Putování zemí, kde rychlost 250 km/h není nic zvláštního: Dieselem do Alp, rychlovlakem do Milána
Třetí díl letního cestopisu Aleše Petrovského.
Přinášíme třetí díl cesty Aleše Petrovského po Itálii, Slovinsku a Chorvatsku. V prvním díle se přesunul z Prahy do Boloni, v druhém popsal svou zkušenost s railjetem nové generace (NG).
Po příjezdu railjetem nové generace jsem obdivoval krásné scenérie obepínající okolí města Bolzano. V plánu jsem měl projížďku do Merana po trati kopírující spolu s rychlostní silnicí tok řeky Adiže.
Do lázeňského města Merano jsem se svezl s elektrickou jednotkou Stadler Flirt ETR 170 dopravce Trenitalia. Trať je jednokolejná, a tak jsme na několika místech nabrali drobné zpoždění kvůli
křižování. Jednotky jsou standardního regionálního charakteru, klimatizované, se zásuvkami a wi-fi.
Cestou bylo zajímavé sledovat nekonečné řady jabloní, které doprovázejí trať po celé délce. Stanice v Meranu prochází rekonstrukcí, což ale neodradilo hejna komárů přivítat všechny cestující.
Výluky na madlech
Po výstupu mě zaujaly dieselové jednotky s cílovou destinací Malles, které ovšem neznaly naše běžné jízdní řády a ani jízdní řády italských drah. A protože také nemohu znát vše, tak jsem o Vinschgerbahn, tedy trati z Merana do Malles, neměl ani ponětí. To mě následně velmi mrzelo, jelikož pohledy z okna na cestě ke švýcarským hranicím musejí být úchvatné, stejně jako stoupání nad Meranem.
Jenže jízdenky na odpolední cestu do Milana již byly zakoupeny, a tak jsem si stáhl aplikaci „suedtirolmobil“, kde jsem si koupil jízdenku alespoň nad město do stanice Marling, abych se projel s dieselovými Stadlery s označením ATR 100 dopravce SAD.
U vozidel obou dopravců mě zaujalo, že ve velkém množství nefungují informační tabla a obrazovky s destinací, kam vlak jede. Případně ukazují nesmysly. V jednotkách SAD byl také zajímavý styl informování o výlukách – dopravce po vlaku rozvěsil na madla euroobaly s informacemi, které tak při jízdě povlávaly v uličce. Ale zase si jich každý všiml.
Příjemné je, že na sebe vlaky SAD a vlaky Trenitalia v Meranu čekají i přes zpoždění a navzájem si neujíždějí. To byl i náš případ, a tak jsem v rámci jednoho nástupiště jen přeskočil do vlaku zpět do Bolzana.
Je to o lidech
Při cestách italskými vlaky a používání jízdenek v aplikaci Trenitalia si nesmíte zapomenout udělat check-in před nástupem do vozidla. Pravidelně jsem na to myslel, ale při rychlém přestupu jsem na to samozřejmě zapomněl. A jak už to tak bývá, jen co uplyne čas odjezdu, tak se možnost check-inu zablokuje. Zatímco u dálkových vlaků vyskakuje většinou notifikace a check-in jde udělat ještě celkem dlouho po odjezdu. Systém jsem v tom nehledal.
Cesty Aleše Petrovského: Do Itálie během globálního IT výpadku za monorailem i novým railjetem
Pokud vám z nějakého důvodu nejde udělat check-in v aplikaci, stačí aktivně odchytit průvodčího, který ji provede u sebe na tabletu zdarma. Pokud čekáte na místě až přijde, tak to stojí pět eur. A to byl přesně můj případ. Až když jsem viděl průvodčího, jak kontroluje jízdenky, tak jsem si uvědomil svůj omyl. No nic, řekl jsem si, a byl připraven zaplatit místní obdobu manipulační přirážky.
Průvodčí s úsměvem pozdravil, načetl si QRko, podíval se na mě, odbouchl check-in (což se během chvíle propíše do aplikace) popřál pěkný den a šel dál. Buď to tedy personál neřeší, nebo to neřeší u cizinců a nebo jsem měl jen štěstí. Následně jsem na sociálních sítích četl opačné zkušenosti, že přirážky za zapomenutý check-in bez pardonu dávali průvodčí i turistům. Asi jako vždy záleží na tom, koho potkáte, případně jak moc jsou průvodčí svázáni pravidly svého zaměstnavatele.
O manipulačních přirážkách u národního dopravce kolují spousty příběhů a podobně já nezapomenu, když jsem před pár lety chytil vlak Leo Express z Přerova, který měl asi půl hodiny zpoždění. Na prodejním místě mi nemohli prodat jízdenku, protože bylo už po čase odjezdu, v aplikaci to nešlo ze stejného důvodu a personál po nástupu do vlaku oznámil, že přirážku musí dávat vždy bez ohledu na to, jestli si cestující mohl či nemohl koupit lístek.
Čekání u Verony
Kvůli zpoždění, které opět vzniklo křižováním, se čas na přestup v Bolzanu poněkud zkrátil. I tak jsem ale osobák do Verony celkem bez problémů stihl. Byla zde nasazena stejná jednotka, tedy Stadler Flirt ETR 170 dopravce Trenitalia v polepu na snižování emisí. Polep byl chytře nalepen i přes směrové orientace, což je nešvar, který u nás snad již vymizel.
Osobák urazí trasu z Bolzana do Verony asi za dvě a čtvrt hodiny. Naplněný byl asi z jedné čtvrtiny, ale po cestě se obsazenost poměrně skokově měnila. Do Verony jsme se blížili relativně na čas, ale nakonec jsme zůstali trčet na „vjezdu“ do stanice. Čas pro přestup na vlak směr Miláno se krátil, ale naštěstí bylo vidět, že má i tento spoj stejný problém a zpoždění na příjezdu do Verony mu naskakovalo též. Pokud jsem pochopil dobře informace, tak na vině byla porucha zabezpečovacího zařízení ve stanici.
Nakonec se našemu osobáku podařilo dojet k nástupišti ještě před zveřejněním nástupiště pro vlak Frecciarossa, který byl vedený jednotkou ETR 700. Ta dosahuje běžné provozní rychlosti až 250 km/h a má osm vozů z toho jeden jídelní/premium (v tomto případě lepší třída standard), tři vozy první třídy (business) a čtyři vozy druhé třídy (standard). Díky velkému počtu sedaček v business class se často stává, že cena třídy business je nižší než cena ve třídě standard. Vždy se proto pečivě dívejte na cenu i lepších tříd. Nezůstává zvláštností, že toto platilo i před lety, kdy jsem navštívil Itálii prvně.
Třída business byla prakticky prázdná. Během chvilky nám byly zkontrolovány jízdenky a přijel i minibar, který více či méně pravidelně projíždí vyššími třídami a nabízí rozlévané nápoje stejně, jako v letadle. Na výběr bylo asi 7-8 nápojů včetně vína. Nově nastupující cestující dostanou také čtvrtinkovou vodu (ano, ještě menší než u RegioJetu a stejně jako u Leo Expressu) a krabičku se dvěma malinkými snacky a vlhčeným ubrouskem. Vždy mě fascinuje hra na ekologii u různých dopravců, ale PETky v obrovském množství o těchto miniaturních objemech se vesele distribuují dále.
Nahlédl jsem v průběhu jízdy i do bistra, ale to vypadalo, že je spíše již v režimu úklidu a přípravy na vyskladnění, takže jsem nákup občerstvení oželel. Vrátil jsem se zpět na své místo, pohodlně se usadil do křesla a sledoval ubíhající krajinu rychlostí 250 km/h.
Špunt na nádraží
Cesta z Verony do Milána zabere necelou hodinu a půl. Po výstupu se dav lidí zasekl u turniketů, kterými se ve stanici Milano Centrale musí projít i ven. Sice jsou otevřené a nemusí se nic „pípat“, ale stejně fungují jako špunt a odchod z nástupiště se tak značně protahuje.
Když se mně podařilo konečně dostat do haly, tak jsem musel obdivovat tu nádheru majestátní nádražní budovy. V případě Milána jsem měl hotel vzdálenější od nádraží, a tak jsem si vybral kombinaci metra a trolejbusu na okružní lince 90/91. Jinak i v Milánu funguje stejný Pay&Go systém jako v navštívené Boloni.
Po výstupu z metra mi chvilku trvalo, než jsem se zorientoval, a tak mně ujel první trolejbus. „Chytrá“ zastávka ukazovala, že další pojede skoro až za půl hodiny, ale s tím jsem si nedělal úplně
nervy, jelikož už mám s těmito cedulemi v Itálii jistou zkušenost.
Mezitím projelo několik trolejbusů v opačném směru a poslední z nich náhle jízdu v zastávce ukončil a vyhodil všechny cestující ven (k jejich nadšení). Za chvíli přijel skoro prázdný trolejbus i v mém směru a chvilku jsem přemýšlel, zdali to nebyl ten, který byl dispečersky ukončen v opačném směru. Každopádně tabule s odjezdy jej nezaznamenala a ukazovala si odjezdy po svém.
Jízda klimatizovaným solarisem byla příjemná a pomalu jsme se blížili k mému hotelu, který byl u velkého kulaťáku (jste-li z Prahy) či rondelu (jste-li odjinud, třeba z Ostravy nebo z Plzně). Jenže zastávku před rondelem se na trolejbusu změnila cílová destinace, řidič cosi zahlásil italsky do vozu a cestující se začali rozčilovat a po italsku diskutovat s řidičem.
Zjevně je toto náhlé ukončování na trase okružní linky časté. Naštěstí pro mě stačilo jen obejít celý kruhový objezd s parkem uprostřed a byl jsem na hotelu. Trolejbus se mezitím zařadil na linku v protějším směru.
Trať jak z Východu
Další den jsem se chtěl podívat do centra, a proto jsem zvolil tramvaj, která měla zastávku hned za hotelem. Po příchodu na ni jsem přemýšlel, zdali není nějaká výluka a tramvaj vůbec po takové trati jezdí. Pojížděné hlavy kolejnic dávaly najevo, že tramvaje jsou tu provozovány pravidelně, byť trať připomínala spíše výstřižek z nějakého východnějšího státu.
Jelikož nejsem úplně šotouš v oblasti MHD, tak jsem ani dopředu nezkoumal místní vozový park – až následně jsem zjistil, že to byla trochu škoda, protože tramvajový provoz v Milánu je více než zajímavý. Vzhledem k cenám letenek ale nebude problém Miláno někdy navštívit znovu jako cílovou destinaci, nejen jako místo na přespání během vlakového tripu.
Přijela tramvaj, která mě zaujala svým čelem, které vypadalo, že dostalo z jedné strany facku – bylo asymetrické. Podle webu Plzeňské tramvaje se jedná o tramvaj produkce Fiat – Savigliano, v tomto případě s drobným faceliftem čela. Budu ovšem rád, když mě nadšenci do tramvají v diskuzi doplní, či doporučí mně i ostatním čtenářům zajímavosti v místním provozu.
Tramvaj nebyla nízkopodlažní, ale zato měla klimatizaci, která běžela pěkně po italsku. Někdy mě přijde, že přímořské státy mají ve vozidlech MHD klimu jen s volbami vypnuto a nebo zapnuto na
max. No a nechyběly všem známé lámací dveře.
Tramvaj mě pohodlně dovezla až k monumentu města, katedrále Duomo. Na náměstí můžete samozřejmě obdivovat tento architektonický skvost v reálné velikosti, ale místní lego obchod ukrývá tuto památku i ve zmenšené velikosti postavenou ze zmíněných kostek. Jen pozor, ať neskončíte jako já s novou stavebnicí v už tak nacpaném batohu.
Ale co, zase nekupuji moc suvenýry. Po chvilkách v centru a krátké projížďce metrem jsem byl již připraven na nádraží, kde mě čekal přesun do Říma s vlakem italo dopravce NTV.