Přinášíme druhý díl cesty Aleše Petrovského po Itálii, Slovinsku a Chorvatsku. Po prvním díle, kdy se přesunul z Prahy do Boloni, popisuje svoji zkušenost s novinkou rakouských drah: railjetem nové generace (NG).

Původně jsem měl v plánu začít výlet do Itálie úplně jinak. Jet vlakem z Plzně do Mnichova a pokračovat railjetem nové generace (NG) do Boloni. První zádrhel byl, že na termíny, ve kterých jsem chtěl cestovat, byly spoje zajišťované railjetem NG vyprodané, resp. byla k dispozici jen první třída. Druhým zádrhelem bylo varování od kolegy z práce, který tuto trasu již v nové generaci railetu absolvoval a ohledně pohodlí příliš optimismem nehýřil. Nakonec jsem výlet přeplánoval a využil jízdenky Boloňa – Bolzano, které byly levnější na webu italských drah Trenitalia, ale nešly tam bohužel koupit. Nakonec jsem tedy i pro vnitrostátní úsek v Itálii musel koupit jízdenky na webu ÖBB.

Ranní odjezd vlaku EC (rj) 88 byl plánovaný z Boloni v 7:45, zatímco snídaně v hotelu u nádraží začínaly až v sedm ráno. Musel jsem tedy snídani zvládnout v trochu rychlejším tempu. Tentokrát jsem využil boční vchod do nádražní budovy, který byl ještě blíže mému hotelu, ale stejně jsem musel do podchodu a dojít až na kolej č. 10. Zde byl již přistaven devítivozový railjet NG. Krom prvního vozu za lokomotivou (za standardních podmínek) mají všechny vozy pouze jedny dveře pro nástup a výstup, které jsou jednokřídlé a velmi široké. První vůz za lokomotivou a řídicí vůz nejsou nízkopodlažní vůbec, zbylé vozy jsou částečně nízkopodlažní.

V soupravě je šest vozů druhé třídy, kde dominuje velkoprostorové uspořádání sedaček, doplněné o několik kupé po šesti ve vyvýšených částech vozů nad podvozky. Jeden vůz je věnován bistru s drobným posezením a několika sedačkám druhé třídy. Další dva vozy jsou první třída, kterou doplňují čtyři „business“ kupé každé pro čtyři cestující.

Obrazem: Nová generace railjetů vyjíždí. ÖBB v nich vzkřísily kupé, objednaly dalších 19 souprav

Catering

Nepochybně musíme začít mojí doménou, kterou je catering ve vlaku. Uspořádání vozů a střídání nízkopodlažní části, schodů a standardní části nad podvozky vylučuje servis formou minibaru. K dispozici jsou tak pro cestující online objednávky pod názvem „DoN’s Online Bistro“. Z bídného popisu v palubním menu jsem pochopil, že na místo vám objednávku donese obsluha jen do první a business třídy. Pro druhou třídu (tedy Economy) slouží systém jako objednávka do bistra, kterou si ale cestující sám vyzvedne. Jak si ale občerstvení objednávají cestující na vozíku, kteří se do bistra ze svého vozu nedostanou? Naštěstí jednoduše. U jejich místa je tlačítko na přivolání obsluhy.

Prostor bistra je oproti původnímu railjetu ještě chudší na standardní sezení u stolu. Pohodlně se u každého stolu nají jen tři lidé (tj. šest celkem). Dalších šest lidí se může najíst na barových stoličkách u pultíku pod oknem. A u dvanácti lidí celkem to končí. Zbytek si musí vystačit s jídlem v jednorázovém obalu na místě v případě druhé třídy. Vzhledem k absenci minibaru je ve vozech 2, 5 a 7 vytvořená „snack zone“, která se skládá z automatu na sendviče, snacky a studené nápoje a z automatu na teplé nápoje. Tyto snack zóny mám osobně ve vlacích rád a například do rychlíků typu Klatovy – Plzeň – Praha by byly ideálním řešením.

Mě z nabídky zaujal sezonní Chilli bratwurst s kari omáčkou a zelím na kari. Pak jsem si ale uvědomil, že na normální toaletu se dostanu až večer na hotelu a abych parafrázoval postavu Sheldona Coopera ze seriálu Teorie velkého třesku, tak jsem se bál, že bych po tomto jídle zažil vnitřní Blitzkrieg. Nakonec mně padla do oka sekce „Svačina“ (v českém překladu palubního menu), kde je nabízen vepřový řízek v kaiserce, sekaná v kaiserce, párky s kaiserkou a tři verze obloženého jakoby chlebového pečiva.

Opět bez možnosti platby kartou

Tento sortiment se mně do vlaku velmi hodí a vytváří příjemnou alternativu k dozblbnutí prodávaným „trojhránkům“. Ty jsou samozřejmě v nabídce bistra i automatů též. Jako bezpečnou variantu oproti „karizelí“ jsem zvolil řízek v housce a šel si jej objednat do bistra. Online objednávka samozřejmě nefungovala, jelikož portál DoN tvrdil, že nejsem na vlakové wi-fi. Pití jsem si v bistru nekupoval, abych mohl také vyzkoušet automat ve snack zóně. Na objednávku v bistru jsem si už troufl v němčině, byť si v ní ani zdaleka nejsem tak jistý jako v angličtině. Ale je třeba trénovat.

Poměrně mě ale zarazilo chování obsluhy bistra k jinému cestujícímu, který mluvil italsky, ale byl poučen, že „tohle“ je rakouský vlak s rakouskou posádkou. Byl bych v tomhle opatrný, když vlak jede více jak polovinu své trasy (4 hodiny) po území Itálie. Minimálně základní fráze v italštině by byly slušností. Nebudete tomu věřit, ale i v novém bistru railjetu NG byl opět problém s platbou kartou a opět jsem tak u ÖBB musel vytáhnout hotovost. Neuvěřitelné a v dnešní době prakticky neomluvitelné (signál byl).

Řízek obsluha připravila, stejně jako kaiserku, v konvektomatu, takže se obojí vyhnulo mikrovlnkovému mučení. Je dobře, že tento standard výbavy kuchyňky zůstal zachován. K jídlu jsem dostal bez ptaní kečup, i když je na výběr kečup nebo majonéza, a s papírovou krabičkou jsem se mohl odebrat zpět na své místo. Zastavil jsem se ještě pro pití u automatu, kde jsem normálně kartou zaplatil bez jakéhokoliv problému… Můj improvizovaný oběd chutnal dobře, řízku byla poctivá porce a zasytil.

První třída a business

První dojem z první třídy? Humpolácká, nevzdušná a zaplněná i bez jediného cestujícího. Prvky letadlové business class násilně nacpané do vlakového prostředí bez špetky soudnosti. Nejsem fanoušek sedadel s jednolitou stěnou, které mají vytvářet jakýsi dojem soukromí, který ale ve velkoprostoru bude vždy jen domnělý.

Vlak s sebou pak veze plno zbytečného materiálu a zpravidla není kam dát nohy – chybí ergonomie sedačky před vámi. Chápu, že jsem přerostlý, ale takhle málo místa v první třídě, to jsem ještě nezažil. Pokud nemám problém s místem na nohy ve druhé třídě mnohých regionálních jednotek, tak by to neměl být problém ani ve vlaku, u kterého ÖBB propagují vlastnosti jako „více soukromí, více pohodlí a více individuality“.

Aby bylo jasno hned pro začátek – v původním railjetu se do sedaček v první třídě vejdu úplně normálně. Stejně tak i do sedaček ve třídě druhé. Zde jsem však tvrdě narazil, a to doslova. Kolena narazila do sedačky přede mnou a konec. Tak v takové první třídě bych tedy jet nechtěl a myslím, že i menší cestující, než jsem já, by očekávali za své peníze více místa. O moc více místa není ani u čtyřsedaček u stolků. Zde navíc zůstaly za mě nejhorší stolky ze všech – s vyklápěním zespodu stolku, které ubírají opět místo na nohy.

U sedaček v uspořádání za sebou má cestující k dispozici jeden velký sklopný stolek na jídlo a práci, a jednu sklopnou… řekněme poličku s bezdrátovým nabíjením a USB portem a zarážkami pro položení tabletu či mobilu. K dispozici je také věšák, aby vám oblečení překáželo celou cestu. V síťce naleznete opět papírový povoskovaný znovu uzavíratelný sáček na odpadky, jelikož koše byste u sedaček hledali marně. Zásuvky jsou pod sedačkami.

Wi-fi a palubní portál je samozřejmostí v obou třídách. Zajímavostí je, že u dvojsedaček se středová, i v první a business třídě společná (!), opěrka vysouvá zespodu, což je extrémně nenávodné. ÖBB toto ale uvádějí jako výhodu, neboť můžete dvojsedadlo využít jako velkou pohovku. Nevím, co by tomu pak ale říkal spolucestující. Polohování sedačky probíhá vysunutím sedáku dopředu  a tím samozřejmě ubráním místa, na nohy. Každé sedadlo je také vybaveno čtecí lampičkou a u sedaček za sebou i podnožkou.

Na krajích vozů první třídy je její drobná nadstavba ve formě business kupé, která se obrovskou mírou odklání od business třídy ve starém railjetu. Zde si vlastně připlácíte za o něco širší sedačku a pokud cestujete ve čtyřech, tak za soukromí. Jde tak spíše o návrat business třídy z vozů klasické stavby první třídy ÖBB a za mě jde rozhodně o velký krok zpět. Od moderního vzhledu v původním ÖBB railjetu se z business třídy stala kukaň. A ano, v business kupé nepočítejte s pořádným stolkem na práci – notebook nechte rovnou v tašce.

Sluší se dodat, že celý první vůz první třídy (vyjma business kupé) je tzv. tichý oddíl. Ve voze je několik velkých a čitelných informačních panelů, které i zobrazují, kde jsou toalety a zdali je na nich volno. Samozřejmostí je několik polic na velká zavazadla se zámky na kódy. Jestli se mě něco líbí, tak je to právě design infopanelů u stropu i v nástupních prostorech. To je velmi slabé designové místo všech souprav typu InterJet, ComforJet a původních railjetů.

Druhá třída (economy) a přeprava kol

Bohužel většinu neduhů z první třídy se podařilo přenést i do třídy druhé. Navíc, její doménou je širší ulička a užší sedačky v uspořádání 2+2. Pocitově jsou opravdu užší než u původních railjetů. Když procházíte druhou třídou, tak musíte navíc skákat přes nohy cestujících, neboť i menší cestující mají nohy v uličce, aby se nelepili na souseda. Původním railjetem jsem ve druhé třídě úplně bez problémů zvládl cestu Benátky – Vídeň i s mými 210 cm. V railjetu NG bych nechtěl jet ani z Plzně do Rokycan. Omlouvám se, ale fakt ne.

Funkcionality sedaček jsou obdobné jako v první třídě vč. bezdrátového nabíjení. Jen ta středová područka se sklápí klasicky seshora a ne zespodu. Místa na nohy je zde stejně jako v první třídě. Když procházíte soupravou, tak si hlavně dávejte pozor na všudypřítomné schody. Na schody si musíte dát pozor, i když cestujete s kolem. Proč, říkáte si? Vždyť je railjet NG nízkopodlažní.

Vítězství designu nad praktičností

No… nástup ano, ale pak musíte s kolem stejně do schodů, neboť místo pro kola je ve vyvýšené části vlaku. Ale nebojte, ÖBB vám tam připravili kolejničku, kterou můžete s kolem využít. Tohle je designový faul jako hrom a rakouské dráhy se s tímto přešlapem ještě chlubí na webu. Kola se nikam nevěší, přidělat se musí ke speciálnímu mechanismu, ke kterému se kolo připevní. Tipl bych si, že většina lidí je zkrátka opře o stěnu. V prostoru pro celkem šest kol je i několik sklopných sedaček a držáky na lyže. Ve stejném voze je i prostor pro vozíčkáře včetně toalety. Při mé cestě byly prostory pro vozíčkáře využity hlavně kufry a cestujícími sedícími na zemi.

Já si však rezervoval místo do kupé, což má být největší deviza railjetu NG, a srdce všech milovníků kupé díky tomu plesá. Avšak pozor, v jednotce je deset kupé druhé třídy. Jedno odečtěte pro personál (ano, i přes služební oddíl se služebním WC), další čtyři odečtěte pro rodiny s dětmi a dvě jako klidový oddíl. A zbydou vám tři běžná kupé druhé třídy. Z Boloni byl vlak poloprázdný, a tak jsem měl klid a dost času na zevrubné prozkoumání kupé. Nepočítejte s tím, že vám slabé průhledné stěny zajistí nějaké soukromí. Jde spíše o ten pocit. Pokud chcete zjistit, zdali jsou místa v kupé rezervovaná, nebo volná ve vašem úseku, tak tyto informace naleznete až v kupé nad oknem.

Je to jeden z momentů, kdy zase zvítězil design nad praktičností. A bohužel opravdu jeden z mnoha. Například čtecí lampičky. Ty jsou všechny na jednom místě na stropě (pro každou stranu) a jsou namířené na jednotlivé sedačky. A kde že se zapínají? No přeci na panelu nad dveřmi. Všechny. Takže když sedíte u okna, není nic jednoduššího, než poprosit osvětlovače u dveří, ať vstane a rozsvítí vám lampičku. Naopak věšáky pro celé kupé mají na starost šatnáři sedící u oken.

Třináct hodin v kapsli na kolejích. Jak se stane s 210 cm z nočního vlaku noční můra

A abych jen tak nezapomněl na skvěle designovanou spací kapsli v nightgjetu, tak i zde v kupé je ten stejný skvělý ovládací panel s hlasitým pípáním při každé volbě. Ale zase si můžete nastavit barvu ambientního osvětlení nad oknem. Pojedete-li s přítelkyní nebo s přítelem může svítit vášnivá červená. Pokud jedete na vodu, tak modrá, do lesa zelená a za sluníčkem žlutá. A když se v kupé nedomluvíte, tak osvětlovači u dveří mohou barvy co pět minut střídat. Uprostřed kupé je velký stůl s vyklápěcími rozšířeními zespodu.

Cestující u dveří kupé mají k dispozici vyklápěcí ministolky z područky. Vlastně jedinou výhodu spatřuji v tom, že jsou sedačky širší než ve zbytku druhé třídy. Tím bych plynule přešel k pohodlí. Sedačky jsou příšerně tvrdé a nepohodlné. Po třech hodinách jsem byl rád, že z vlaku vystupuji, rozhodně to není na delší cestování, a to je asi největší průšvih.

I v kupé je absence košů a pro šest lidí je k dispozici jeden sáček na odpadky. Nelze se pak divit, že prázdné držáky na reklamní materiály na chodbičce jsou zaměňovány právě s odpadkovými koši. Zrovna pro rodiče s dětmi musí být ohromně praktické pořád běhat do koše, nebo cpát odpadky do malého papírového sáčku. Samotný úklid bude asi velkým problémem celého vlaku.

Materiál na sedačkách ve druhé třídě je zvolený tak, že se na něj chytá prach, žmolky, vlasy a další nečistoty. Někde jsou již nečištěné fleky. V kolejnici roletky byl nacpaný špinavý ubrousek. Na vytaženém stolku z područky bal prozměnu nalepená žvýkačka. Ano, někteří cestující jsou prasata, ale s tím se přece musí počítat a úklid musí být vždy prioritou. Na dřevěných plochách a v různých zákoutích jsou už nánosy prachu a špíny. No a aby toho nebylo málo, tak jsou některé vozy obuté.

Toalety jsou v jednotném designu jako v soupravách nightjet NG. A také rozdělené pro dámy a pány. Chvilku mně trvalo, než jsem nalezl splachování toalety, které není nad ní v formě tlačítka, ale schované pohledově pod hranou zrcadla na úrovni umyvadla a jen ve formě čidla. Napadlo mě, že má možná fungovat způsobem, že zachytí pohyb při mytí rukou v umyvadle, ale koho z cestujících tento postup napadne?

Mrzí mě, že zním v tomto až přehnaně kriticky, ale designový styl nightjetů a railjetů nové generace zkrátka není dle mého příliš povedený a koncipovaný pro delší cestování. Je dělaný líbivě na oko a propagační materiály, ale ne tak, aby byl pohodlný a hlavně, hlavně praktický. A o praktičnosti a skvělé uživatelské zkušenosti mají nové vlaky být. Design je super, ale nikdy nesmí být samoúčelný.

Tagy Na vlastní kůži ÖBB railjet druhé generace railjet NG

58 komentářů