Cesty Aleše Petrovského: Do Itálie během globálního IT výpadku za monorailem i novým railjetem
První díl nové série na vlastní kůži cesty po Itálii, Slovinsku a Chorvatsku.
Přinášíme další díl zážitků z cest našeho recenzenta Aleše Petrovského. Letos přenechal oblast Balkánu Davidu Ryšánkovi a vyrazil do Itálie. I když ne tak úplně. V několika dílech zavítáme do Boloni, Milána, Říma, Benátek a Terstu, ale stranou nezůstane nakonec ani chorvatská Rijeka.
Každý dobrý výlet začíná ve vlaku. Ne. Každý dobrý výlet začíná v jídelním voze ve vlaku. A nejinak tomu tak bylo i tentokrát. Zkrátka i snídaně je chutnější ve vlaku, zatímco sledujete ubíhající krajinu. Díky odpolednímu odletu z Prahy do Boloni jsem mohl z Plzně vyjíždět v normální hodinu vlakem IC Pendolino, na kterém je řazený speciální Schrödingerův bistrovůz. Dokud do vozu č. 3 nenastoupíte a někdo vás nevyhodí, tak jste, ale i nejste v bistrovoze.
České dráhy totiž při naplnění zbylých vozů Pendolina začnou do „bistra“ prodávat místenky. Také první slova obsluhy JLV při prosbě donášky na místo v „bistru“ byla: „A vy tam máte místenku?!“. Odpověděl jsem, že ne, ale že tam jsou neobsazená místa bez rezervace. Ono celkově byla paní stevardka dosti bez nálady, ale naštěstí to byl za celý výlet do Itálie a Chorvatska ojedinělý případ.
Zatímco někteří místní diskutéři již zuřivě buší do klávesnice, aby napsali „že se autor zase zajímá jen o jídlo“ nebo „že to není žádné bistro, protože to není nikde napsané“, tak si řekneme, proč by za tohle zasloužilo produktové oddělení národního dopravce dostat pěkně vyčiněno. Pokud bychom nastavili premisu, že v Pendolinu není bistro s místem k sezení, tak půjde o zásah do konceptu všech bister u Českých drah. Pokud to prohlásíme za bistro s místem na sezení, tak do něj ale nemohu prodávat místenky. No a ČD zvolily úplně tu nejhorší cestu – kočkopsa. Bistro s místem k sezení, kde vás může někdo s místenkou uprostřed snídaně vyhodit a vy si ji dojíte na stojáka. Tak jednou provždy – je to bistro. Je. Říká to piktogram u nástupních dveří a říká to i samolepka na interiérových dveřích. A prodávat do něj místenky je hloupost.
Zamračená trojka
S vidinou dalšího jídla až v letadle, neřkuli v cílové destinaci, jsem si zvolil vydatnější snídani v podobě omelety s párky, cappuccinem a mango limonádou. Jako zvukový podkres všem v bistrovoze sloužil pán, který po slivovici z bistra usnul a chrápal opravdu celou cestu až do Prahy. Ale chrápal tak, že to muselo být slyšet snad až vedle do první třídy.
Spišské párky z řeznictví od Dolejších nemají konkurenci a nejinak tomu bylo i tentokrát. Omeleta byla tradiční vlakový polotovar. Ale to cappuccino, to bylo tedy… brrr. Nejsem žádný kávový maniak, ale lepší dostanete i na benzínce z automatizovaného kávovaru. Musím se též omluvit kamarádce, která se díky cestám se mnou naučila chodit do bister a jídelních vozů. Stěžovala si mi nedávno na nepříjemnou obsluhu v Pendolinu, já kontroval, že v Pendolinu jezdí prakticky to nejlepší a téměř samí profíci od JLV. Dnešní cesta byla také tak na zamračenou trojku.
Rychlé oteplení
Vlak se pomalu plížil po výtoňském mostě ke své cílové destinaci, kam jsme dojeli včas. Já se odebral na Airport Expres a po cestě jsem si říkal, jak bídně je cesta k němu z nástupišť značená. Stejně tak chybějí v podchodech tabule ukazující odjezdy tohoto spoje. Vlakem se na letiště v Praze zatím nedostaneme, ale že bychom cestujícím nějak extrémně usnadňovali cestu z nádraží autobusem, to se také říci nedá. Před budovou již čekal připravený autobus v novém kabátu PID, ale musíte si dát pozor na to, že v něm běžný tarif PID neplatí. Poměrně mě zarazilo, že je autobus tak brzo přistaven, ale říkal jsem si, že uvnitř bude v klimatizaci lépe než na sluníčku.
Bohužel jsem si ale následně všiml, že jsou otevřené stropní dekly, což předznamenávalo, že klima bude vypnutá. Řidič si načetl jízdenku z aplikace Můj vlak bez jakéhokoliv problému. Dotázal jsem se ho, proč nefunguje klimatizace. Prý se v tomhle voze (Iveco Crossway LE CITY 14.5M) zapíná automaticky až od 23 °C. Po dotazu na pořadí a následného fota otevřených deklů venkovní teplota zřejmě bleskurychle dosáhla 23 °C a autobus po odjezdu začal chladit. Ještě že tak. Pravidlo, že se zapíná klima až od určité venkovní teploty, je extrémně nesmyslné.
Pokud vám na autobus bude pražit sluníčko, tak venku může být 20 stupňů, ale v autobuse se teplota snadno dostane klidně o 10 stupňů výše. Navíc cestující nevědí, zdali je klima v provozu, nebo ne, takže možnost otevírání okének je věcí náhody. Piktogramy s textem „Otevřením okének se účinnost klimatizace sníží“ jsou tak k ničemu. Pokud by zůstalo aplikované toto pravidlo v praxi, tak by na LCD mělo být info, jestli klima běží, nebo ne. Dole modrý proužek s vločkou „Klimatizace v provozu, neotevírejte okna“ a nebo šedý pruh s přeškrtlou vločkou „Klimatizace vypnuta, použijte okna“. Případně ji nechat běžet normálně po celou dobu provozu vozidla a okna pozamykat.
Guláš v jízdních řádech
Když už jsme u odjezdu autobusu, tak ten byl poměrně překvapivý. Jízdenku jsem měl koupenou na 9:40 a autobus vyrazil už v 9:30. Otevřel jsem aplikaci Můj vlak a ta ukazovala opravdu odjezdy v 00, 20 a 40. Otevřel jsem jízdní řády na webu DPP, které ale ukazovaly odjezdy v 00, 15, 30 a 45. Nakonec jsem otevřel web idos.cz, který ukazoval raději všechny odjezdy v 00, 15, 20, 30, 40 a 45, takže totální guláš. Na to, že se jedná o linku využívanou většinou zahraničními hosty, případně svátečními uživateli MHD, tak je takový nepořádek v jízdním řádu letištní linky ostuda. Především také proto, že dle webu DPP uběhly od změny (posílení) jízdního řádu asi tři týdny. Připomínalo mně to trochu balkánský styl dopravy, kde o podobná překvapení není nouze.
Na letišti panoval standardní letní provoz. Alespoň to na první pohled tak vypadalo. Vzhledem k cestě s kabinovým zavazadlem jsem šel rovnou na bezpečnostní kontrolu, která proběhla velice svižně a prakticky bez front. Odletový gate ještě nebyl vypsán, a tak jsem šel najít pítko, abych si doplnil vodu do lahve. Nemusím ušetřit za každou cenu, ale na dvě hodiny čekání a na let bych těch půllitrových vod spotřeboval poměrně hodně a letištní pítka jsou super přístupná, voda z nich dobrá, bez aplikace a bez omezení na den. Usadil jsem se u transferové přepážky, jelikož zde byl klid a Relax zóna byla plná.
A až tady jsem se dověděl ze zpráv, že letiště a další instituce postihl globální výpadek IT služeb. Poté jsem zaslechl i hlášení, které letiště pravidelně pouštělo, aby informovalo cestující, že může docházet k pomalejšímu odbavování. V Praze byl relativní klid. Několik letů bylo zpožděných a pár zrušených. Nic, co by se ale vymykalo běžnému letnímu provozu. Samozřejmě krom extrémního stresu všech pracovníků odbavení.
Ruční odbavení
Zpoždění se týkalo i mého letu FR 3769 do Boloni, ale nešlo vzhledem k situaci o nic dramatického – necelá hodinka. Boarding probíhal pomalu, a tak si věční vyznavači stání ve frontě postáli o něco déle. Odbavovalo se totiž ručně. Nicméně musím pracovníkům handlingu v tomto vyseknout poklonu, neboť to zvládali na výbornou. Tři autobusy nás dovezli k letadlu 9H-QEO, které se do svého cíle v Boloni vydalo nakonec ve 13:35.
Interiér letadla byl poměrně špinavý. Černý prach z klimatizace ulpíval na stropním panelu nad hlavami cestujících a stolky by také chtěly utřít. No jo, ale co bych za pětistovku mohl chtít, že? Jinak se jednalo u naprosto běžný let s Ryanairem. Z palubního prodeje jsem si koupil kuřecí panini s mozzarellou a Sprite. Ten je již na palubě pouze v „zero“ variantě podobně, jako je to zvykem ve spoustě zemích západní Evropy.
Personál byl příjemný a usměvavý, a tak i letecké jídlo chutnalo o něco lépe. Samotné panini nebylo vůbec k zahození – bylo křupavé, teplé a ve standardní kvalitě u tohoto produktu. Po dosednutí v Boloni, které rozhodně nepatřilo mezi zaběhlý stereotyp Ryanair přistání, a zastavení na stojánce se v některých sedačkách pravděpodobně aktivoval katapult. Jinak si nedovedu vysvětlit proč opět polovina letadla musela stát v uličce a funět palubní posádce na záda u předních a zadních dveří. Alespoň, že se netleskalo.
Jednoduchý nákup jízdenek do monorailu
Teplota na ploše dávala najevo, že jsme opravdu v Itálii. Což potvrdil i vstup do klimatizovaného terminálu. Tyhle teplotní skoky jsou vždy šílené. Prakticky ihned jsou cestující naváděni na Marconi express, tedy monorail, který vás za 7-8 minut doveze do centra na hlavní nádraží. Směrovek je všude tolik, že se nemůžete ztratit. Dokonce jste rovnou informováni, že můžete použít systém Pay & Go a nemusíte tak řešit žádný složitý tarif či jeho výjimky z jízdného pro letištní spoje. No nebylo by super takto odbavovat i na lince AE či na lanovce na Petřín? Píp a jste v pohodě (jen ten pohled na účet po postupném zaúčtování všech cest při dovolené trochu bolí). Cesta na nástupiště monorailu opět vede venkem, takže si znovu užijete ránu od teplotního skoku. Samotná navigace na letištní spojení s centrem je nebe a dudy oproti situaci na pražském hlavním nádraží.
Do jednoho „přibližovadla“ se vejde jen 50 lidí, takže já si raději počkal na další spoj, který jede každých cca osm minut. Marconi express má tři stanice – dvě konečné (Bologna Guglielmo Marconi Airport a Bologna Centrale) a jednu stanici pro křižování Lazzaretto, kde je umístěno i depo a je zde odstavena třetí jednotka. Monorail může jezdit i zdvojený, ale aktuálně takto provozovaný není, byť jsou na to nástupiště připravená. Maximální rychlost dosahuje 70 km/h a trať je dlouhá lehce přes pět kilometrů. Jinak celý systém monorailu se od svého spuštění potýká s menšími či většími problémy.
Jízda monorailem je pro většinu cestujících „na stojáka“ a kufry není možné nikam odložit. Samotné chodové vlastnosti monorailu jsou v některých částech trasy velmi neklidné, takže občas vy nebo vaše kufry skončíte na cestujícím vedle. V obloucích se vozidlo tak rozhoupe, až je to chvílemi nepříjemné. Monorail je v provozu od 5:40 do půlnoci a jedna cesta vás vyjde na necelých 13 euro.
Abych došel do hotelu, tak jsem musel projít rušným a vyhřátým podchodem. O mnoho lepší nebyla ani nádražní hala. Navíc ten den byly všechny vlaky značně zpožděné, takže na nádraží panoval zmatek. Nebylo tak o co stát a cíl byl jasný, dostat se do 37 °C ven co nejrychleji. Po zastávce v hotelu jsem se musel hodně přesvědčovat, abych se vrátil zpět do pekelné výhně, ale nakonec se povedlo. Centrum bylo plné výluk MHD, ale s mapami Google se mně podařilo přiblížit blíže nejznámějším památkám. V boloňské MHD funguje stejný systém Pay & Go jako v Marconi Expressu nebo jiných zemích. Jednoduché a pohodlné.
Prošel jsem si pár „povinných“ památek, jako jsou nejznámější dvě šikmé boloňské věže (Due torri), které jsou aktuálně obehnané stavebními kontejnery a plotem, jelikož město řeší jejich akutní nestabilitu a hrozící zřícení. Jen o pár kroků vedle se nachází Piazza Maggiore, které je středem celého města s impozantní a nikdy nedokončenou bazilikou San Petronio. Co by kamenem dohodil můžete obdivovat známou a kdysi kontroverzní Neptunovu fontánu. Míst, která můžete v Boloni navštívit, je samozřejmě nepřeberné množství. Já před večeří v místními doporučovaném podniku Ragū navštívil ještě „Malé Benátky“, které si vtipně vyfotíte okénkem ve zdi. Většina kanálů je totiž ve městě ukrytá zraku turistů v podzemí a toto místo je krásnou výjimkou. Jen pro cestu zpět do hotelu jsem raději zvolil pěší variantu a mohl jsem se tak kochat nekonečnými podloubími, jimiž je Boloňa také proslavená.
V následujícím díle zhodnotíme railjet nové generace rakouských drah.