Vincenzo Di Pascuale jezdí po trati, kterou mu mnozí strojvedoucí mohou jen závidět. Gotthardská dráha je klíčovou tepnou mezi severem a jihem, která nabízí strojvedoucím nejen krásné výhledy, ale také nelehkou práci: musí se tu vypořádat s velkým převýšením i změnami počasí. Ani po 29 letech práce na této trati se mu práce neomrzela. Naopak. S novým Gotthardským tunelem, který je nejdelším železničním tunelem na světe, si  ji užívá ještě více.

Jak jste se k práci strojvedoucího dostal? Dětský sen či náhoda?

Naprostá náhoda. Pamatuji si to dosud přesně. S kamarádem jsme byli na výletě v srpnu na švýcarský svátek. Někde jsme zastavili a v novinách viděli inzerát, že SBB hledají strojvedoucí. Můj kamarád už u SBB pracoval, ale na jiné pozici, dělal úředníka na nádraží. Tak jsem si říkal, že to zkusím. Prošel jsem testy a nastoupil jsem.

Jak dlouhou dobu potřebujete ve Švýcarsku k tomu, abyste se stal strojvedoucím?

Je to dvouroční příprava. Musíte začít v depu, kde opravujete lokomotivy, pak přicházejí různé testy, pak jezdíte s jiným strojvedoucím a po dvou letech přicházejí finální zkoušky.

Byla to vaše první práce?

Ne, dříve jsem dělal autoelektrikáře, pracoval jsem také pět let v leteckém strojírenském průmyslu. Pro mě to byla výhoda, měl jsem technické vzdělání a zkušenosti se stroji. To je základní předpoklad pro práci strojvedoucího.

Na jakých tratích jste začínal?

Bydlím u Lucernu, což je díky jeho poloze ve středu Švýcarska pro strojvedoucí ideální místo, můžete jezdit na různé strany a rozdílné tratě. Začínal jsem na lince do Curychu, postupně pak do Bernu či Romanshornu. A samozřejmě Gotthard.

Počítal jste někdy, kolikrát jste Gotthardem projel?

To se spočítat nedá. Jsem u SBB 29 let, takže to budou určitě stovky, spíše tisíce jízd. Teď jezdím častěji, protože trať výrazně zrychlila. Dříve jsem měl osmihodinovou směnu z Lucernu do Chiassa a zpět, teď dojedu z Lucernu až do Lugana a zpět za 4,5 hodiny. Ten rozdíl je velký.

Čím vás Gotthardská dráha fascinuje?

Myslím, že je to jedinečné technické dílo v úchvatné přírodě.  Podívejte se na trať u  Wassenu, kde jedete kolem tamějšího kostela třikrát, pokaždé v naprosto jiné výšce. Stoupáte spirálovitými tunely, do toho zažijete obvykle velmi různé počasí. Na severu je pravidelně ošklivo, na jihu samozřejmě krásně. Ta trať mě nepřestává fascinovat. Ve Švýcarsku je podle mě porovnatelná jen Lötschberská dráha.

Který úsek se vám líbí nejvíce?

Jižní část se mi líbí více, protože jsou z trati lepší výhledy. Nevede tolika tunely, ale skalními terasami, ze kterých je vidět do údolí. Na severní straně strávíte více času v tunelu.

Jaká část je z pohledu strojvedoucího nejnáročnější?

Největší problémem je sklon trati. Běžně je tu sklon 26 promile. Dokud nebyl otevřen delší tunel, jezdily po původní trati i všechny nákladní vlaky a ty jsou opravdu velmi těžké, vozily se tu vlaky s hmotností 1300 tun. Jste jak na lyžích, nesmíte přehřát brzdy, vlak se vám nesmí rozjet, jinak máte velký problém. Jsou na to přesné předpisy pro tuto trať, které musíte dodržovat. Do toho si přidejte ještě povětrnostní podmínky, za sněhu a deště vlaky brzdí ještě hůře.

Je běžné, že sníh někdy trať zablokuje?

Ano, to je běžné, zažil jsem tu metrové závěje sněhu. Musí projet nejprve speciální fréza, která trať vyčistí a pak mohou teprve vlaky jezdit.

Přes Gotthard jste vezl několikrát i legendární Orient Express, je to rozdíl oproti vlaku s běžnými soupravami?

Je to úplně jiné. Orient Express má staré vagóny, takže se musí brzdit úplně jinak než s novějšími vozy. Musí se jet pomaleji.

Může na Gotthardu řídit vlak kdokoliv se švýcarskou licencí strojvedoucího?

Ne, jsou ještě další požadavky. Musí umět německy i italsky, musí absolvovat speciální školení, absolvovat zkoušky z výpočtu brzdových procent.

Není pro vás už jízda po takové trati nudou?

Ne, mě se ta trať opravdu líbí. Ale bavíme se o původní trati, v tunelu to taková zábava není. Naštěstí mám plán směn takový, že střídáme cesty po původní trati s jízdou novým tunelem.

Musíte mít pro jízdu novým tunelem nějaké speciální školení?

Ano, procházeli jsme různým výcvikem, celkem šlo asi o čtyři dny. Část byla na simulátoru, část přímo v tunelu. Například nacvičujeme evakuaci cestujících v tunelu při mimořádných situacích.

Jakou rychlostí projíždíte tunelem?

Aktuálně dvoustovkou, ale už proběhly testy na rychlost 250 kilometrů za hodinu. Jízda trvá osmnáct minut. Tunel opravdu z mého pohledu není nic spektakulárního, ale pro cestující je to skvělé zkrácení cesty. Soustředím se plně na jízdu a signalizaci a těším se, až vyjedu ven.

Je za jízdy v tunelu světlo nebo tma?

Tma. Ale v tunelu jsou všude světla a jakmile se něco v tunelu stane, celý se rozsvítí.

Co se vlastně děje, když nastane v tunelu mimořádnost?

Je to poměrně složitý systém zabezpečení, ale na obou stranách tunelu jsou připraveny záchranné týmy.

Je velký rozdíl v bezpečnosti při jízdě novým a původním tunelem?

Nový je úplně jinde v oblasti zabezpečení. Jsou v něm dvě místa pro evakuaci cestujících, má úplně nový zabezpečovač ETCS Level 2. Rozdíl je velký.

Jaké jsou podmínky práce pro SBB?

Nemohu si stěžovat, proto jsem u nich tak dlouho. Jak jsem překročil padesátku, mám nárok například na šest týdnů dovolené.

Prý rád jezdíte na dovolené po jiných zemích a řídíte vlaky…

Ano, je to moje záliba poznávat nové země i z pohledu strojvedoucích. Pokud to jde, snažím se domluvit s jinými strojvedoucími, aby mě vzali na stanoviště a jedu s nimi. Několikrát jsem se takto vezl i v Česku.

Je nějaká země, která vás zaujala nejvíce?

To se nedá říct, každá je v něčem jiná. Pro mě je zajímavé porovnávat přístupy dopravců, různou techniku i samotné tratě.

Láká vás poznat Gotthardskou dráhu blíže? Můžete ji poznat i pěšky. V knize Švýcarsko po kolejích a v pohorkách: 33 výletů pro celou rodinu od vlakového světoběžníka Petra Čermáka najdete nejen pěší trasu kolem této dráhy, ale i po dalších zajímavých oblastech Švýcarska. 

Tagy Gotthardská dráha rozhovory na konec roku Vincenzo di Pasquale

7 komentářů