Lumír Běhal (59) je muž mnoha profesí a zájmů. Má za sebou bohatou kariéru strojvedoucího, aktuálně jezdí pro Arrivu v elektrické trakci. Je jeden ze strojvedoucích, kteří s novým jízdním řádem převzali provoz v Plzeňském kraji od kolegů z Českých drah. Zároveň je předsedou spolku Posázavský pacifik a pražským převozníkem. Auto nemá, provoz na silnicích mu přijde příliš chaotický. Zato je majitelem historické lodi. „Zatímco na stanovišti strojvedoucího je člověk sám a nemá si s kým popovídat, tak na přívozu si může popovídat a vystrčit hlavu z ajznboňácké bubliny,“ říká.

Začněme na aktuální téma. Když jsme se tu sešli před dvěma lety u rozhovoru se strojvedoucím Pavlem Židlíkem, tak jste na mě působil jako zapálený příznivec motorů. A nyní jste se těsně před šedesátkou přeškolil na elektrickou trakci, konkrétně na RegioPantery. Co to?

Já jsem začínal v Olomouci a tam jsem zhruba dva roky jezdil jako pomocník strojvedoucího i na elektrických lokomotivách – tehdy šestikolácích a Bobinách. Ale jinak máte pravdu, jsem vyučený mechanik motorových lokomotiv, dělal jsem v olomouckém depu na dílně, pak postupně na topírenském posunu a zálohách. Vše na dieselových lokomotivách. Tenkrát začínaly u nás v Olomouci ponorky, tedy řada 730, měli jsme tam i velké Hektory, Berty a Čmeláky. V roce 1990 jsem přešel do Čech do depa v Čerčanech a tady jsem jezdil na 810 a Zamračených na Pacifiku, Vlašimce a mé milované Sedlčance.

Napadlo vás, že nakonec dojde i na tu elektriku?

Vždycky jsem měl z elektrické trakce respekt a tak trochu i strach, neboť jsem spoustu let jezdil u SŽDC jako dráteník s mandelinkami (MVTV) a viděl jsem hodně stržených trolejí, sběračů a jiných poruch. Vždy jsem naše kluky obdivoval, že vědí, kde a jak je třeba postupně začít s opravou, neboť z mého pohledu to byla beznadějná spoušť. Tedy ano, vždy jsem chtěl být motorář. Pak jsem udělal tu změnu, že jsem přešel k Arrivě a po několika letech došlo k tomu, že Arriva vyhrála linku P1 v Plzeňském kraji Horažďovice předměstí – Plzeň – Pňovany. A tak jsem se nabídl vedení, že kdyby náhodou byl nedostatek strojvůdců, že bych měl zájem to zkusit. Vzal jsem to jako změnu v životě, člověk se musí pořád někam posouvat a poznávat nové věci.

Nehnali vás tedy na Plzeňsko povinně?

V žádném případě, já jsem to bral jako výzvu a navíc mám ten kraj rád, neboť jsem tam strávil skoro dvacet let života jako strojvedoucí u pracovních vlaků EŽ při stavbě koridoru do Chebu, Berouna i samotné Plzně včetně Ejpovického tunelu. Tehdy by mě nikdy nenapadlo, že po těch kolejích budu jednou jezdit s osobními vlaky. Potěšilo mě, že za tu dobu, co jsem tam nebyl, se nezměnili plzeňští výpravčí, neboť i po hlase ve vysílačce je znát, jak je ta práce baví a jak vše řeší v klidu a pohodě.

A nemáte to z Čerčan daleko?

Asi to není ideální, ale mě to nevadí. Rád cestuji vlakem, vždy si v něm odpočinu a mám takovou chvilku pro sebe. Čtu si knížku, luštím křížovku a nebo si zdřímnu. Cesta z Prahy do Plzně je hodinka – teď vlastně kvůli dvacítce na Výtoňském mostě o trochu déle – což ale zase není tak dlouhá doba, aby se tam nedalo dojíždět. Samozřejmě že máme v Plzni i ubytování, abychom nemuseli jezdit domů denně. Navíc mám v Praze na Císařské louce zakotvenou loď, takže to mám vlastně tak uprostřed mého dění. Beru to tak, že jedu na výlet, a ne do práce. Prostě se těším.

A jak to přeškolení bylo těžké? Co to obnáší?

V létě jsme měli teoretický kurz, na podzim jízdní zácviky a pak samozřejmě zákonité zkoušky včetně autorizačních jízd. A musím říct, že plzeňští strojvedoucí Českých drah se k nám zachovali velmi kolegiálně a profesionálně. Chtěl bych jim touto cestou ještě jednou poděkovat, neboť vím, že to pro ně nebylo jednoduché. Z lidského hlediska jsem vnímal, jak ty jednotky milují a jak se s nimi těžko loučí. Na těch vlacích je poznat, jakou jim dávali péči, neboť i po pěti letech provozu jsou ve výborném stavu.

Jak se vám jezdí s Panterem?

Musím říct, že to se Škodovce fakt povedlo, jsem z toho nadšený. Mimochodem, kdy vyjde ten rozhovor? (Povídáme si v pátek 8. prosince, pozn. aut.)

Někdy mezi Štědrým dnem a Silvestrem.

Teď mě čekají první šichty, takže když udělám nějaký průšvih, tak to ještě upravíme (smích). Ale opravdu se mi s tím v rámci zácviku jezdilo velmi dobře a my bychom chtěli pro cestující udržet kvalitu, která tam je nastavena. Takto si představuji příměstské cestování ve 21. století. Já se ještě vrátím k té čistotě. U pražských pantografů jsem nešťastný z toho, v jakém jezdí stavu, jak jsou počmárané, posprejované zvenku i zevnitř, poškrábaná skla a obecně poničené vandaly. Proč si to takto ničíme, vždyť je to pro lidi. Podle mého názoru to vypovídá trochu o úpadku části společnosti.

Pojďme udělat odbočku k té lodi, to je také doprava.

Já jsem měl kdysi klukovský sen vydat se na vodu. Pomohl k tomu mimo jiné jeden díl Majora Zemana Loď do Hamburku. To bylo tak poeticky natočené, z pohledu kluka se mi to tak líbilo, že jsem si lodní dopravu zamiloval… ten klid, pohoda, také v tom bylo snění o velkém světě, Hamburku a zaoceánských lodích. Můj dětský sen proto byl, že se stanu námořníkem a procestuji svět. A když jsem byl na vojně v polovině 80. let, tak jako vyučený mechanik motorových lokomotiv jsem během jedné dovolenky nabídl své služby námořní plavbě v Praze. Navštívil jsem její sídlo ve Strašnicích, kde mi tehdy řekli, abych tam nechal své podklady s tím, že po vojně se mi případně ohlásí. Neohlásili se, tak jsem se vrátil po vojně zpět do olomouckého depa jako mechanik na dílnu a začal také jezdit. Tehdy jsem poznal svou ženu a když jsme čekali miminko, tak mě po jednom návratu z práce vítala ve dveřích ubrečená žena, protože přišel doporučený dopis z námořní plavby, že se za dva týdny naloďuju.

Jak to dopadlo?

Já jsem na to úplně zapomněl. Manželka si myslela, že od ní odcházím do světa. Musel jsem jí to všechno vysvětlit a napsat námořní plavbě, že se bohužel situace změnila a že nemohu odplout. Měl jsem také zaměstnání, které mě velmi bavilo a byl jsem spokojený. A ženatý. Ale jako člověka, který miluje lodě, mě pak velmi mrzelo, že jsme o tu námořní plavbu přišli. To byla pýcha republiky. Mrzí mě to dodnes, beru to jako selhání privatizace. Viděl jsem námořníky, jak se po rozprodeji flotily vraceli a končili na úřadech práce. Takže jsem si řekl, že pro mě všechno dopadlo, jak mělo.

Jak jste se tedy dostal k vlastní lodi?

Ten klukovský sen jsem měl pořád v sobě. A jednou úplně náhodou (zhruba před osmi lety) jsem na internetu objevil inzerát ‚udělejte si kapitánské zkoušky‘. Bylo to za rozumné peníze, tak jsme to šli s kamarádem zkusit a udělali jsme si průkaz vůdce malého plavidla. Praktickou zkoušku jsme dělali v lednu, bylo 15 stupňů pod nulou, v holešovickém přístavu. Museli jsme rozbíjet led. Asi proto to bylo tak levné. Průkaz jsem tedy měl, ale dva roky jsem vůbec neplul. A potkal jsem kamaráda od nás z Pacifiku a on mě ze srandy upozornil na nějaký billboard, že se hledají kapitáni. Zavolal jsem tam, šlo o Pražskou paroplavbu, odkud se mi po nějakém čase ozvali. Chtěli, abych jezdil na přívozu. Byl jsem nadšený a udělal jsem si zácvik, fakticky jsem se učil znovu plout, to bylo na přívozu P7 Holešovice – Karlín. A po zácvicích jsem tam léta jezdil jako brigádník, ve svém volnu jsem dělal převozníka. Strašně jsem si to tam zamiloval. Ten přívoz měl velké kouzlo, byl to fenomén té oblasti (provoz skončil letos 28. července, kdy byla dokončena Štvanická lávka, pozn. aut.). Vozili jsme lidi do práce, výletníky na Štvanici, pejskaře a tak dále. Panovala tam taková sousedská pohoda mezi námi a cestujícími. Bylo bezvadné, že uprostřed velkoměsta to nebylo anonymní, jako je to někde v metru. Navíc jsme spávali na molu, to bylo kouzelné, v centru města být obklopen vodou a mít klid.

Tam se nocovalo?

Ano, v noci jsme hlídali lodě. Člověk si mohl po šichtě dát pivo a relaxovat. Ráno jste vstal, uvařil si kafe a vyplul. Já jsem tomu říkal placená dovolená, atmosféra jako ze Saturnina. Teď jezdím na přívozu Modřany – Velká Chuchle. Mě se strašně líbí, že mohu skloubit tahle dvě povolání. Zatímco na stanovišti strojvedoucího je člověk sám a nemá si s kým popovídat, tak na přívozu si může popovídat a vystrčit hlavu z ajznboňácké bubliny. Když žijete život jen mezi ajznboňáky, tak si povídáte jen o tom, kde kdo a jak jezdí, a ostatní život vám uniká. A to si kompenzuji na tom přívozu.

Ale pořád zamlouváme tu vaši vlastní loď.

Díky tomu, že jsem začal jezdit jako převozník, tak jsem praxí získal sebedůvěru a líbilo se mi to čím dál víc. A já nemám auto – řidičák jsem si udělal až v 50 letech společně se synem – a mám ze silničního provozu strach, respekt a nějaký blok. Železnice má železná pravidla, zatímco na silnicích mi to připadá takové chaotické a nebezpečné, musíte spoléhat na další účastníky, že vše udělají správně. Možná k tomu přispělo, že jsem se v mládí vyboural na motorce. A taky jsem si uvědomil, že auto vlastně nepotřebuji. A zase úplně náhodně na mě na internetu vybafl inzerát na prodej nádherné poetické historické lodi.

Dřevěné?

Ne, ocelové nýtované původem z Amsterdamu. Z roku 1936. Je přesně taková jako lodě, které se mi vždycky líbily. Opletená lanem, 7,3 metru dlouhá. Naštěstí, nad 7,5 metru se platí úplně jiné peníze za kotvení.

Jak je to vlastně s kotvením na Císařské louce?

Já jsem tu loď koupil od pána, který je členem yachtclubu na Císařské louce. On tuhle loď přivezl poté, co ji v Holandsku zachránil (někde se tam potápěla). Také říkal, že ta loď má duši a že ji chtěl zachránit. Tam těch lodí je tolik, že místním nestálo za to ji zachraňovat a opravovat. Ale jemu se líbila a bylo mu jí líto, tak ji přivezl do Čech a zrenovoval. Udělal na ní přes tisíc hodin práce. Ale pak si s manželkou uvědomili, že nepotřebují tři lodě, dvě už měli. A já jsem se do ní zamiloval už podle fotek. Ta loď má duši, má třeba měděné lampy a další krásné prvky. Je prostě hezká. A samozřejmě v Praze je dnes největší problém sehnat kotvení. Jsou lidé bohatí, koupí si drahou jachtu a pak zjistí, že nemají kde zakotvit. Kotevní místa v Praze na Vltavě jsou vzácná, dobře hlídaná a dědí se z generace na generaci. Ale ten pán požádal své kolegy v klubu, jestli by ta loď nemohla zůstat na svém místě i po prodeji. A jelikož tam tu loď mají všichni rádi, protože se jim líbí, tak mi to umožnili. Platím samozřejmě roční nájem, ale takové místo bych normálně nesehnal. A mám ještě to štěstí, že mám druhé stání od železničního mostu.

Vyjíždíte často? A kam míříte?

Přiznám se, že nemám moc času, zatím jsem nepodnikl žádnou delší plavbu. Letos jsem třeba jel do holešovického přístavu na technickou kontrolu. Když jsem měl přívoz na Štvanici, tak jsem si tam občas do zaměstnání dojel svou lodí. Měl jsem tam třeba rodinu s sebou, já jsem pracoval a oni měli pohodu u vody. Zatím tedy jezdím jen po Praze. Ale uvažuji třeba o plavbě do Českých Budějovic a mým životním snem je podniknout plavbu do Hamburku. Tedy splnit si ten dětský sen. Jsem obecně velký příznivec lodní dopravy, moc se mi třeba líbí, jak se písky na výstavbu Prahy vozí na Rohanský ostrov do betonárky lodí. A vidím také, jak skvěle říční doprava funguje v Německu. Proto říkám, že bychom alespoň měli vybudovat stupeň Děčín, aby bylo Labe celoročně splavné. To je jen detail, ale ta má loď má ponor 90 centimetrů, což je více než kdejaký remorkér, takže i já bych tam mohl mít problém. Narazím do nějakého kamene a jdu pod vodu.

Vraťme se zpět k železnici. Vy už budete jezdit jen na Panterech kolem Plzně, nebo si necháte i nějaké motorové výkony pro radost?

Budu jezdit hlavně na Panterech, ale doufám, že si udělám i nějakou jinou šichtu, třeba na Tanvald nebo do Českých Budějovic přes Písek. Chtěl bych občas nějaký vložák.

Své motorové touhy můžete realizovat i na Posázavském pacifiku, kde jste předseda stejnojmenného spolku.

Cílem spolku je propagace železnice a turistiky v Posázaví. A když jsme začínali někdy před těmi 25 lety, tak jsme měli licenci k provozování drážní dopravy. O tu jsme ale později se změnou zákona přišli, takže jsme museli vytvořit i společnost Posázavský Pacifik s.r.o., kterou spolek ze 100 procent vlastní.

Jaký má vozový park?

Máme čtyři Hektory, jednu Zamračenou a Krokodýla M262.045. Ten je dlouhodobě odstavený, potřebuje generální opravu, což je dnes velmi složité. Málokdo to dnes umí opravit. Ale letos se nám povedlo získat nějaké sponzorské peníze a sponzorům jsme se zavázali, že se do té opravy pustíme. Chtěli bychom na ní začít pracovat, aby v horizontu zhruba pěti let byl vůz po generálce.

Vydělá si na sebe ta společnost?

Příjmy máme hlavně z toho, že podle možností pronajímáme lokomotivy stavebním firmám. Ale je to čím dál složitější, protože ty lokomotivy už mají svůj věk a teď nad námi ještě visí hrozba ETCS. Finanční hodnota samotných lokomotiv je ve srovnání se zařízením ETCS úplně zanedbatelná, takže budoucnost je mlhavá. Systémem ETCS nejspíš vybavíme pouze Zamračenou, protože se rýsuje nějaká společná iniciativa provozovatelů těchto strojů.

Říkal jste mi, že už byste nejraději předsednictví spolku někomu předal. Proč?

Čím dál méně mě baví vyplňovat nějaká lejstra a žádosti o dotace. Zabere to tolik času, že to radši zaplatím ze svého. Přiznám se také, že jsem si uvědomil, že nemůžeme úplně všechno zachránit. Za ta léta člověk vystřízlivěl. Je lepší mít méně věcí a v pořádku, než mít spoustu věcí rozpracovaných a nedotažených. Takže předloni jsme třeba prodali výtopnu v Ledečku, kterou jsme zachránili před zbouráním a základně zabezpečili. Ale uvědomili jsme si, že na rekonstrukci už nemáme síly ani čas. Tak jsme to prodali jinému spolku, kde to nadšení je. Skutečně cítím, že bych to předsednictví potřeboval někomu předat, ale on to nikdo moc nechce.

Vy se hlavně věnujete vodárenské věži v Čerčanech, kterou spolek zachránil a opravil a kde jsme se nyní sešli. Jaké jsou s ní plány?

Tahle vodárenská věž je skutečně mou srdcovou záležitostí, kde se realizuji. Jsou tu plány, že tu bude malé železniční muzeum, kavárna, parčík. Podařilo se nám zachránit vodní jeřáb z Olbramovic, který v létě funguje jako fontána a v parných dnech osvěžuje vzduch. Já si čistím hlavu třeba u dláždění chodníků. Mimochodem, jako milovník doby Rakouska-Uherska bych chtěl ocenit Správu železnic, která se v posledních letech vrhla na opravy nádražních budov. Líbí se mi, jak citlivě to pojali. Moc se mi líbí třeba nádraží České Budějovice, které se vylupuje do někdejší krásy. Plzeň bude také nádherná, to samé Fantova budova. Jsem rád, že se konečně pustili do Teplic, to je překrásné nádraží, které léta chátralo. Líbí se mi i Písek, Nová Paka a další. Líbí se mi, že se bourají novější přílepky k těm budovám a vrací se jim původní tvar včetně oken a dveří.

A co říkáte na návrh nové haly pražského hlavního nádraží?

Z toho jsem byl naopak v šoku. Podle mě se tam ten návrh vůbec nehodí. Ta spodní hala potřebuje vyčistit a je třeba dát do pořádku přednádražní prostor. My neumíme udržovat, údržba je náš problém. Když přijedete do Lince na nádraží, které se dělalo před 20 lety, tak je pořád krásně čisťounké. Ale podívejte se na krásnou nýtovanou konstrukci nad hlavním nádražím v Praze. Byla kompletně zrenovovaná, ale od té doby už ji pár let zase nikdo neumyl.

Ptám se na to každého strojvedoucího: platí, že na vaši profesi se kladou stále větší nároky? Vesměs odpovídají, že na železnici vládne papírový alibismus, aby se při mimořádné události mohlo vždy ukázat na fíru. Máte podobný pocit?

To platí. Dám vám příklad. Když se jede do Holešovic od Libně, tak před holešovickým tunelem je návěstidlo schované za obloukem. Jednou jsem říkal zabezpečovákovi, který jel se mnou kontrolovat viditelnosti návěstidel, že to návěstidlo je schované. Ptal jsem se, proč tam nejsou upozorňovadla, že by nám to pomohlo. On na to, že prý je to ve stanici a že je to tak podle normy. A takových příkladů je celá řada. Mám rád dokumentární pořad letecké katastrofy. Ne proto, že bych měl radost z neštěstí druhých, ale proto, že se tým expertů vždy snaží vyšetřit příčinu nehody a pak problém vyřešit tak, aby se už nikdy neopakoval. Aby se mu předešlo.

Tagy Arriva Doporučeno Lumír Běhal přívozy v Praze rozhovory na konec roku strojvedoucí

62 komentářů