Zatímco si školáci opět pomalu zvykají na školní lavice, mně a mým kamarádům v hlavách ještě živě rezonují zážitky z cesty do chorvatského přímořského města Split, a hlavně z mnohem dobrodružnějšího návratu. Loni v létě patřilo vyprávění z cesty do Rijeky k nejčtenějším článkům na serveru Zdopravy.cz, a dokonce se na něj ptal i můj obvodní lékař. Velký zájem mě přesvědčil o tom, že by byla škoda se nepodělit také o zážitky z letošní cesty do Splitu. A tentokrát rozhodně nejen o část týkající se žlutého vlaku, ale pěkně komplet.

V dnešním díle nás čeká cesta pendolinem z Plzně do Prahy a cesta v lehátkovém voze z Prahy do Splitu. Následovat bude povídání o Splitu samotném a dvoudenní cestě letadlem Wizz Air do Vídně. No a jako poslední nás čeká neplánovaná cesta FlixBusem do Brna a vnitrostátní lůžko z Brna do Prahy. Vnitrostátní? Nebojte, vše se postupně dočtete.

Pendolino už neznamená super servis

Abychom náš výlet započali, jak se sluší a patří, tak jsme zvolili (po drobných protestech našeho spáče skupiny) ranní vlak IC Pendolino z Plzně do Prahy. Speciálně kvůli servisu na místo jsme si i připlatili za první třídu a natěšení na super snídani jsme nastoupili do našeho vlaku. Dovolím si podotknout, že pro mé kamarády je návštěva jídelního vozu či cesta nočním vlakem vždy zážitkem a neskutečně se na ni těší. S tím souvisejí i vysoká očekávání.

Po usazení jsme počkali na kontrolu jízdenek příjemnou vlakvedoucí, která při odbavení i zavtipkovala. Start cesty nemohl začít lépe. Následoval roznos vody a… nic. Čekání na obsluhu JLV se protahovalo, žádné hlášení o omezení služeb se nekonalo, a tak jsme pozorovali slušně zaplněnou první třídu a mě již bylo jasné, že se běžného servisu nedočkáme. Protože jsem nechtěl celý den poslouchat v Praze nejen nevyspalého, ale ještě nenajezeného kamaráda, tak jsem se vypravil do bistrovozu.

Zde byla na baru stevardka a po voze se pohyboval mladý pan stevard, který vypadal podle oblečení spíše jako nováček. Zeptal jsem se, zdali si mohu půjčit do první třídy jídelní lístky a po samoobsluze jsem se vrátil zpět. Proběhl rychlý výběr snídaně, soupis značně velké objednávky a opět výprava do bistra. Zde jsem si objednal, dokonce se povedlo zaplatit i kartou, dozvěděl jsem se, že se nestíhá, protože jsou zde jen dva členové personálu, ale objednávku nám naštěstí do vedlejšího vozu posádka přinese.

Nejdříve přinesl mladý stevard nápoje a oznámil, že jídlo bude tak za deset minut. To bylo zhruba dodrženo a stůl se začal plnit nejdříve závinem a zapečenými broskvemi, následně i omeletami a párečky. Bohužel ale, pro ostatní cestující v první třídě, to bylo mezi Plzní a Prahou také jídlo poslední. A to považuji za smutnou přehlídku servisu v první třídě kdysi prémiového vlaku. Zkrátka pendolino již předalo štafetu dále a pokud se na úroveň servisu obzvláště v první třídě bude takto kašlat, štafeta jinde i zůstane. Klíčem ke skvělému servisu je mimo jiné konzistence. Ta byla vždy doménou pendolina a je velká škoda, že by tomu mělo být jinak. Je vždy lepší model oznámit, že nemáme personál, a tak nebudeme mít online objednávky do druhé třídy či servis na místo ve třídě první, ale dejte zákazníkům šanci se na to připravit. Toto je nefér.

Suma sumárum, snídaně byla chutná a celá naše tříčlenná skupina byla spokojená. Jen zapečené broskve působily rozpačitě, ale naštěstí chutnaly lépe, než vypadaly. Veškeré nádobí odnosila do bistra již paní vlakvedoucí, za což smekám, protože to není rozhodně častým jevem (čest výjimkám). Po příjezdu do Prahy lilo jako z konve, a tak padly naše původní plány. Má nenápadná snaha jít navštívit Království železnic neprošla hlasováním, a nakonec bylo rozhodnuto o návštěvě Národního muzea. Nebojte, popis exponátů ponechám zkušeným průvodcům a spolu se posuneme do odpoledních hodin.

Předem vyděšeni z facebooku RegioJetu, aneb bez čelovky ani ránu

Poté, co jsem musel absolvovat cestu z jedné strany nádraží na druhou, protože toalety v podchodu blíž Žižkovu byly uzavřeny a jsou zde avizovány prostory k pronájmu, jsme se vydali na nástupiště. Poněkud nás zarazilo, že vlak byl přistaven včas a předem, což se tedy vůbec neslučovalo se zkušenostmi z minulého roku ani s recenzemi na facebooku. Kolem soupravy se vznášel tradiční odér toalet a vnějšek vozů byl nechutně špinavý, u vozu Astra byl lak dokonce úplně zničený, což v cestujících zkrátka důvěru v technický stav soupravy nevyvolá. Vzhledem k tomu, že jsme asi hodinku před odjezdem obdrželi SMS o změně řazení, tak jsme věděli, že máme hledat náš vůz 4 mezi vozy 7 a 8. Dobrá nápověda. Ovšem upřímně jsem se zhrozil, když jsem viděl, že máme vůz jen s výklopnými ventilačkami. Pokud nepůjde klimatizace… raději nepřemýšlet.

Po nástupu jsme se kamarádi ani já nemohli zbavit pocitu, že je všechno ve voze tzv. šmucik. Pamatujete si z vozů na dráze syndrom špinavého hadru, kdy na okrajích podlahy byly takové černé obrazce? Zde je bohužel dosti vidět, že se vozy uklízí jen narychlo a nemají alespoň jednou za týden pořádný úklid, protože se neustále točí rychlými obraty. Ve vedlejším voze byla vidět nefunkční toaleta. Taková klasika. V zavazadlovém prostoru pro kola to divně páchlo, ale co bylo důležité, klima jela a v kupé byla příjemná teplota. To byla první značná úleva. Druhá úleva byla, že v našem voze fungovala toaleta. Dokonce se i svítilo a čelovky tak nebyly potřeba. Na sedačce byla již připravená taška s předobjednávkami občerstvení, které bylo letos možné objednávat jen pro cestu do Chorvatska, nikoliv zpět. Ale nově nebylo omezeno množství položek. Začali jsme se zabydlovat a vlak pomalu vyrazil na cestu.

Stále spousta místa pro (nutné) zlepšení

Po výjezdu nás přišla přivítat stevardka, rozdala nám obligátní třetinkové vody a vysvětlila nám, jak bude probíhat servis. Náš kamarád ze skupiny se projevil jako běžný „koupák“ a i přes vysvětlení servisu se slečny zeptal, kdy bude nějaký ten „Prazdroj“. Slečna s vypětím všech sil neprotočila oči v sloup a znovu zopakovala, co všechno bude ještě před prvními objednávkami. A našeho kamaráda barmana uzemnila hláškou, že Prazdroj stejně není a je k dispozici „jenom Plzeň“.

Na zemi kupé bylo jasně poznat, kde se vysávalo a kde ne, spodní lehátka (ve dne sedáky) byla neuvěřitelně prosezená/proležená a sezení na nich bylo po chvíli značně nepohodlné. Jedna ze sad povlečení měla úplně roztrhaný povlak na polštář. Zásuvka v kupé byla vyrvaná ze stěny a bylo možno se dostat ke kabeláži. Náš přídavný řetízkový zámek byl moc krátký a nebylo možné jej použít, což na bezpečnosti nepřidá, ale alespoň jsme měli prostřední závěs pro dveře do kupé a nedopadli jsme jako skupina vedle, která si musela do dveří vyvěsit bundu.

Toaleta nepůsobila čistě. Ona ani moc čistá nebyla, zejména kolem toaletní mísy. Orchidej hozená ve špinavé váze tomu moc nepomohla. Prasklé madlo u okna, o které se mohl kdokoliv zranit a co hůř, ulomené prkénko, takže při nutnosti jej použít jste cestovali po míse v rytmu jízdy vlaku. No a vzhledem k ledabylému úklidu toaleta při začátku cesty ani moc nevoněla. Trvale otevřené dveře mezi vozy a v uličce zase napomáhaly šíření hluku, což pro změnu nepřidalo na klidném spánku. Piktogramy signalizovaly žebřík a stůl pod spodními lehátky. Žebřík zde nebyl, stůl ano. Ovšem, takhle špinavý stůl byste používat nechtěli. Bylo třeba značné očistné kůry, než jsme si na něj odvážili položit jídlo či notebook. Žebřík jsme našli pro změnu hozený na horním lehátku – dolů pod lehátko se totiž nevešel.
Zkrátka tisíc a jedna maličkost, která podtrhuje lajdácky a amatérsky připravený produkt pod heslem „Je to levný, Češi to zvládnou“. A do toho nekonečná hlášení vlakvedoucího u každé stanice. Proboha kolik lidí asi bude vystupovat z nočního vlaku do Chorvatska už ve Žďáru nad Sázavou, že se s nimi musíme loučit dlouhým hlášením ve dvou jazycích? A samozřejmě pak dlouze vítat davy nastupujících opět ve dvou jazycích. Naštěstí po přejezdu Slovenska převzal roli hlasatele jiný stevard, který hlášení po zbytek cesty díkybohu značně zestručnil (a stačilo to).

Catering na 22 hodin a 1 200 kilometrů

Rád bych se se čtenáři deníku Zdopravy.cz podrobněji podělil o možnostech občerstvení na vlakové cestě přes čtyři státy. Raději bych ani neměl zmiňovat, že jsme pro jistotu měli nakoupeny i své zásoby, protože nás poměrně vyděsily zprávy kolující po internetu. Základem je pitný režim. Směšná třetinková lahvička neperlivé vody je vhodná tak pro ranní čištění zubů a nealko nápoje se ve vlaku podávají nechlazené – dokonce je toto zmíněno i v palubním průvodci. Až když se začne uvolňovat místo po pivu, tak se začíná chladit třeba kofola. Je třeba si samozřejmě přinést dostatek vody a také nějakou tu minerálku na takto dlouhou cestu. RegioJet nabízí půllitrovou vodu, pomerančový džus a kofolu, což je velmi skromná nabídka nealka. Širší je výběr vín, vč. šumivých, a alkoholovou nabídku zakončuje již zmíněná Plzeň. Tvrdý alkohol v nabídce není a je přísně zakázáno jej ve vozech konzumovat, pokud byste si chtěli přinést vlastní. Tento zákaz se tradičně daří velmi dobře vymáhat.

S občerstvením jsme měli štěstí a předobjednali si několik sushi setů, kuřecí wrapy a salát s ovčím sýrem a řepou. V nabídce předobjednávek je možno nalézt i wrap s ovčím sýrem a salát Caesar, které jsme letos vynechali. Vše bylo do kupé dodáno vychlazené ve velmi dobrém stavu. Bohužel u sushi setu byl změněn dodavatel a nechutná již tak dobře a i složení je slabší. Výtku zaslouží i stupidní dvouzubec v salátu.

Nabídka jídel dostupná přímo ve voze se od minulého roku příliš nezměnila, což bylo zklamání. Z teplých jídel se podávalo kuřecí sweet and sour s rýží a vepřové na žampionech s rýží a hráškem. Za 65 korun s přihlédnutím ke kategorii jídla rozhodně neurazí a jsou příjemnou večeří či obědem. K večernímu jídlu jsme dostali dřevěnou vidličku a nůž z ekoplastu a k obědu následující den již jen dřevěnou vidličku. Teplý bulgur s kuřecím jsme z nabídky neobjednávali. Ze snacků nesměl chybět nákup sušeného masa ze příjemnou cenu 40 Kč. Při ranních objednávkách jsem požádal o nabízený croissant se salámem za 25 Kč, načež mi stevardka oznámila, že má poslední tři kusy. Koupil jsem všechny, aby vyšlo na celou naši skupinu. Zbylí členové spali ovšem moc dlouho a záhadně se k nim croissanty nedostaly.

Nesměla chybět ani návštěva „palubní kavárny“. I letos šlo o zařazený vůz s kuchyňkou, která vznikla ze dvou kupé. Naštěstí se jednalo hned o vedlejší vůz, a tak nebylo třeba s objednávkami klopýtat přes celou soupravu. V prodeji je celá řada oblíbených dortíků za 10 Kč a kávu si zde můžete dát zdarma. Spokojenost s dvoučlennou obsluhou bistra můžete dát najevo zanecháním tuzéru v kelímku s nápisem Tips mezi dveřmi. Vyzkoušeli jsme jablečný a tvarohový dort s cafè latte a espressem.

 

Chorvatsko je tady

Hraniční kontrola byla oproti minulému roku poněkud méně přísná, ale i přesto značně otravná. Už aby bylo Chorvatsko v Schengenu. Uprostřed noci vás hlášením vzbudí stevard a zakáže vám opouštět kupé, byť jen na toaletu. No nevím jak vy, vážení čtenáři, ale toaleta je přesně to, co potřebujete po 4 hodinách spánku a pár pivech k večeři. S velkou nadějí jsem tak vyhlížel celníky. Překvapilo mě, že Maďaři letos ani nenačítali občanky či pasy do systému, jen je zběžně prohlédli a rozloučili se. Zmatená a rozespalá kamarádka se snažila vnutit mi občanku a chvilku trvalo ji přesvědčit, že nejsem celník. Úplně stejně vypadala kontrola od Chorvatů. Rozhlasem nikdo kontrolu neukončil, a tak jsem bral jako povolení k návštěvě toalety první pohyb vlaku. Následně jsem se odebral ke spánku a vzbudil se znovu zhruba hodinku před stanicí Ogulin. Překvapilo mě, že letos neprobíhalo žádné buzení a že jsme snídani dostávali přesně až při zastavení ve stanici Ogulin. Nechyběl tradiční croissant v ubrousku z toalet, čaj a asi deci kávy.

Po odjezdu z Ogulinu jsem si povšiml, že zastavujeme před téměř každým železničním přejezdem. To něco málo přidalo k našemu celkovému zpoždění, které v cíli činilo cca 75 minut. Zhruba 30 minut z tohoto zpoždění vlak nabral kvůli výlukám Správy železnic (jejíž název nově na sítích koluje s výstižným hashtagem #mynic). Zbytek zpoždění můžeme přičíst běžným provozním stavům a hraniční kontrole.

Se stoupající teplotou přestávala také fungovat klimatizace a přišly na řadu ventilačky. Vybavila se mi slova nejmenovaného člena palubního personálu, který komentoval stav soupravy: „No jo, to víte, klima funguje, protože je venku chladno.“ Bingo. Po pár hodinách se sice zase na chvíli zmátořila, ale dokážu si představit, jak to ve voze muselo vypadat při vlně veder. To už za okny bylo vidět moře, stevardka začala vybírat použité povlečení. Oproti minulému roku ale s jiným přístupem – namísto žádosti o svlečení povlečení se nás v kupé zeptala, zdali si může sundat povlečení. Následně se urovnaly deky a do kupé se připravily nové ložní sady.

Mimochodem, deky, které sloužily jako peřina, byly už také dosti nechutné, plné vlasů a podobně. Brr. To už vlak projížděl stanicí Split předměstí, kde probíhá zbrojení souprav, a tunelem pod městem pomalu dojížděl do své cílové stanice, kde ve 14:58 zastavil. Následovalo rychlé objetí soupravy a příprava na odjezd do stanice Split předměstí k doplnění vody a vyprázdnění nádrží.

Co se týká „tvrdých“ závad, cesta proběhla prakticky bez problémů, ale stále se nejedná o konzistentní a povedený produkt. Obzvláště když kamarádčin známý o dva dny později skončil v Ogulinu a do Splitu pokračoval autobusem kvůli zpoždění. Obávám se také, že příběhy hrůzy, kterých je plný internet, spoustu zájemců o cestu odradí.

Je škoda, že na vozech mimo sezónu neproběhla základní rekonstrukce, humanizace toalet, přečalounění lehátek, pečlivá kontrola apod. Ptáte se, zdali pojedeme příští rok? Obávám se, že pokud ano, tak pojedu sám a jen za účelem článku pro deník Zdopravy.cz. Překvapuje mě, že České dráhy neumí chytit příležitost za pačesy, oprášit Jadran express, nastavit přijatelnou cenotvorbu a nabídnout solidní produkt doplněný o autovlak. Při správném nastavení parametrů produktu by to byl úspěch. Ale akční přístup dráhám vždy trochu chyběl, stejně jako Regiojetu chybí posledních pár let naopak jakákoliv standardizace, která by nebyla jen na oko. Ale kdoví, čeho se v dalších sezónách dočkáme.

V příštím díle se podíváme do Splitu, na ostrov Brač a poletíme do Vídně. Tedy, možná.

Aleš Petrovský

Tagy Chorvatsko Praha - Split RegioJet veřejnou dopravou do Chorvatska vlakem do Chorvatska vlaky do Chorvatska

127 komentářů