Monarchismus je stejně jako dráha můj život, říká bývalý výpravčí a tulák po lokálkách Martin Kubík
Monarchie byla skvělá doba, nehandrkovalo se, kdo bude prezidentem. Císař a král je ztělesněné právo, říká železničář a někdejší pořadatel undergroundových koncertů Martin Kubík.
Martin Kubík je známý železniční „kverulant“, který své stížnosti vypisuje především na stránkách odborářského čtrnáctideníku Obzor. Bývalému výpravčímu nikdo nemůže upřít, že železnicí žije. Má rád lokálky (i ty zaniklé) a toulání v jejich stopách patří k jeho oblíbeným činnostem. „Lokálky mají budoucnost, jenom musí přestat, aby se občané těch kterých krajů o ně museli před každými volbami obávat,“ říká. Velmi by se přitom mýlil ten, kdo by Martina Kubíka zařadil mezi nostalgiky komunistického režimu. Naopak, část života Kubík zasvětil pořádání undergroundových koncertů. Vzdychá po mnohem vzdálenějších časech: monarchii.
Jaká byla vaše cesta k železnici?
Železnice, hlavně v podobě parního provozu, mi učarovala, když jsem jednou s otcem a dědou projížděl v roce 1973 Argentinskou ulicí starou oktávií na výlet na sever. Před výtopnou v depu Bubny stály zatopené parní lokomotivy. Chodil jsem tam pak s otcem i pratetou velmi často. Tehdy jsem pochopil poezii i nostalgický opar železnice. Na SPŠ Dopravní v Praze v Masné jsem pak v roce 1979 nastoupil na obor železniční doprava a přeprava. Když jsem v roce 1983 nastoupil do ostrého provozu na železnici, vedla má cesta na lokální trať Praha – Dobříš. Vstával jsem 27 let ráno v půl páté a odjížděl vlakem v 5:08 z Vršovic. To byl také underground …
K undergroundu se dostaneme, ale prý jste se s železnicí jako zaměstnanec rozešel ve zlém. Je to pravda?
Na dráze jsem skončil ze dne na den. Jeden den jsem měl ještě denní a druhý den jsem již nesměl nastoupit na noční ze zdravotních důvodů, když jsem předložil při pravidelné kontrole, že mám léčenou a kompenzovanou cukrovku II. typu. Doktorka v Italské si svlékla bílý plášť a řekla, že to nepůjde. Vedení mi nenabídlo úřednickou pozici, vůbec se se mnou nebavili, takže následovala výpověď dohodou s odstupným, které bylo v kolektivní smlouvě. Jeden den jsem jel na režijku tam, s výpovědí v kapse jsem si na zpáteční cestu již koupil lístek. Já si nestěžuji, spadl ze mě věčný stres a buzerace. Možná 27 let a čtyři roky školy už stačily. Od té doby se věnuji správě domů a píšu dál kritické články o kolejové dopravě.
Čtenáři vás znají hlavně z odborářského čtrnáctideníku Obzor. Začal jste psát v 90. letech?
První článek-stížnost jsem napsal do Večerní Prahy v roce 1974 v devíti letech, když byla zcela rozvrácena tramvajová síť v Praze po spuštění metra C. Zajímá mě totiž kolejová doprava obecně včetně tramvají. V 90. letech jsem pak psal, neboť jsem se nikdy nesmířil s tím, jak se železnice sama likviduje zkostnatělými předpisy. Vedení tehdy vůbec nezajímalo, co bude dál. Většina vedoucích na dráze jenom čekala na penzi v depresi a očekávání, co zas „ten zlý Klaus“ s dráhou udělá. Sami se nezmohli na nic, a kdo měl iniciativu, byl ignorován. Posléze se na vedoucí místa dostávali lidé z jiných oborů, hlavně bank. Prostě nová doba.
Na stránkách Obzoru často kritizujete poměry na regionálních tratích. Co vám na současném stavu nejvíce vadí?
Na stránkách Obzoru kritizuji poměry nejen na regionálních drahách. Ano, do doby, než kraje začaly vládnout nad železnicí, fungoval síťový ucelený systém, kdy regionální vlaky bezpodmínečně (pokud nebyla přímo katastrofa nezohledněná čekacími dobami) navazovaly na vlaky z hlavních tratí. Současné přestupy tři minuty mi připadají, že odhánějí cestující, aby vůbec nejeli vlakem s přestupem. Znalý člověk musí neustále i při malém zpoždění nahánět průvodčího, aby volal dispečerovi a přípoj počkal. Katastrofa je to u soukromníků či v samoobslužném provozu, tam se nedovoláte nikoho. Přípoj ujede a cestující třeba víckrát vlakem nepojede. A o to patrně krajům jde, pak se lehce ruší ve smyslu „vidíte nikdo nejezdí“. Zlatá doba byla, když přípoje hlídal výpravčí, který vlaky osobně vypravoval. Takto se stane, že postaví návěstidlo na volno a přípoj odjede. Stalo se mi to třeba dvakrát v Čelákovicích na Mochov blahé paměti, ale i v Roudnici na Straškov, kde jsem mrznul dvě hodiny v mrazu 15 pod nulou. Strávil jsem je pochůzkou po městě, protože nádražka v Roudnici je zrušena léta. A takových příkladů mám mnoho.
Rád navštěvujete lokálky, i zaniklé. Které máte nejraději a proč?
Nejraději navštěvuji trať Rakovník – Kralovice – (Mladotice), ale jako první jsem navštívil zrušenou trať Úštěk horní nádraží – Lovečkovice – Verneřice/Velké Březno. Tam to je velmi poetické, pitoreskní. Sudety jsou vůbec mé oblíbené. Je zajímavé, že současně se zrušením trati na Verneřice bylo zbořeno i několik kostelů či hostinců kolem trati, třeba Touchořiny, Týniště, Mukařov. Také se tam natáčel film Páni kluci a s Vítem Olmerem (tehdy k tomu dělal scénář) jsem o něm pak hovořil. Také mám rád trať Křimov – Reitzenhain, ale ta je zaniklá od roku 1945 a po roce 1970 i zbytek z Hory sv. Šebestiána. Na muzejní trati Velké Březno – Zubrnice jsem v letech 1992 a 1993 dělal regulérního výpravčího v Zubrnicích. Nabízel se vlak vysílačkou z kuchyně. Bylo to schváleno KD. Pak se to tam rozhádalo, tak jsem odešel. To je u spolků dost problém.
To jsou vesměs smutné konce lokálek. Obecně, jaká je podle vás budoucnost těchto tratí v době, kdy se převážně hovoří o budování vysokorychlostní železnice?
Lokálky mají svou budoucnost, jenom musí přestat, aby se občané těch kterých krajů museli před každými volbami obávat, že zvítězí nepřítel železnice a začne ji postupně likvidovat. Příkladem je nyní Středočeský kraj. Naopak Ústecký kraj otočil. Vysokorychlostní tratě vůbec s budoucností lokálek nesouvisejí. Při stavbě dálnice se také neruší okresní silničky, ale naopak se udržují, aby je mohly ničit autobusy a kamiony. Až kraje přijmou postoj, že každá trať je nenahraditelná, specifická a páteřní doprava, ano, bude líp. Zatím to tak není. Výsměchem a ostudou je dlouholeté ničení regionální dopravy kolem uzlu Žatec směrem na Lužnou i Podbořany.
Máte i pozitivní příklady?
Na regionálních tratích musí být hustá doprava, nějaké tři páry vlaků je cesta do pekel. Příkladem zlepšení je třeba trať Zadní Třebaň – Lochovice, kde do Litně je dokonce taktová doprava a pokračuje výstavba DOZ (dálkově ovládané zabezpečovací zařízení, pozn red.). Stejně tak Humpolec – Havlíčkův Brod je v rozvoji, a takových příkladů je naštěstí více.
A co argumenty krajů, že na objednávku vlaků nemají peníze a vystačí si s autobusem? A že lokálky vedou daleko od sídel?
Kdo chce psa bít, vždy si najde důvod. Autobusy jsou levnější jen proto, že ojíždějí a ničí silnice a nikde to v absolutních nákladech není vyčísleno, navíc autobusy a kamiony jsou dle mého návratem k formanské přepravě. A lokálky nejsou daleko od sídel, to je argument, který neobstojí. Středočeský kraj ruší vlaky právě tam, kde jsou zastávky přímo v obcích – Rymaně, Nová Ves, částečně Hraštice, Stará Huť, vše v centru obcí. Většinou u všech lokálek začíná souvislá zástavba od zastávky směrem k centru. Á propos, v Brně je v centru nádraží a je to také špatně. Co se hodí, to se proti dráze využívá.
Lokálky zde máme z dob monarchie. Vy sám rád odkazujete k vládě Františka Josefa I. Platí, že jste monarchista? Proč?
Ano, monarchismus a katolicismus je stejně jako dráha můj život. Monarchie byla skvělá doba, nehandrkovalo se, kdo bude prezidentem. Císař a král je ztělesněné právo podepřené základní morálkou vycházející z principů judaismu a křesťanství, ale i římského práva. Můj jeden prapraděda byl c. k. dvorní rada u Nejvyššího soudu a druhý byl přednosta stanice StEG Dolní Beřkovice. Při zestátnění StEG byl propuštěn a zemřel již v roce 1909. Tradovalo se v rodině, že císař František Josef I. vystoupil ve stanici Dolní Beřkovice při návštěvě nejvyššího maršálka království českého Ferdinanda prince Lobkowicze a sedl si na přednostenské křesílko. To pak uchovávala manželka přednosty jako vzácnou věc až do své smrti. Pak jeho stopa mizí, prý skončilo někde u Velhartic.
Nechci se moc pouštět do historických rozborů, ale není obecně nostalgie po monarchii dána tím velkým časovým odstupem? Nebyl její konec neodvratný už tím, že František Josef I. nikdy nedodržel své písemné sliby české korunovace a nakonec své národy zavlekl do děsivé války?
Nesouhlasím, od dětství jsem hovořil ještě z pamětníky monarchie, mám je i nahrané na kazety, a dobu monarchie chválí. Argument, že je to daleko, využívali dogmatici i za komunistů. Jedna učitelka na dějepis vykládala, že když je někdo pro Rakousko, tak je to tím, že byl tehdy mladý. Nesouhlasím! A do války nezavlekl Evropu císař, ale Sbsko. Císař nemohl jinak, ale bohužel nepočítal s tím, že to propukne v celosvětovou válku. Císař byl člověk staré doby a čest mu nedovolila jinak, však je to i v manifestu Mým národům. Bohužel. Tím to neobhajuji. Říká se, že ho před válkou varoval papež, ale telegram mu prý nikdy nebyl osobně předán. To se prý zjistilo až v roce 2014.
Pojďme do historie, která je nám bližší. Vy jste znám nejen mezi železničáři, ale i mezi příznivci bigbeatu a undergroundu. Za komunismu jste pořádal undergroundové koncerty. Můžete zmínit pár kapel? Co vás k tomu přivedlo?
V letech 1985 až 87 jsem pořádal pod hlavičkou SSM Lety koncerty kapel Hudba Praha (Jasná Páka), Psí vojáci, Ženy, Garáž, Milé tváře. Koncerty jsem organizoval v kině Řevnice, hostinci U Králů v Mokropsech (což je známý hostinec undergroundu a koncertu Plastiků, já tam pořádal Garáž) a v Praze U Jaurisů. V lednu 1987 jsem spolu s Mejlou Hlavsou získal povolení veřejně vystupovat pro kapelu Plastic People v únoru 1987 Na Chmelnici pod názvem PPU. Státní bezpečnost se to dozvěděla, když Václav Havel koupil v předprodeji asi 20 vstupenek. Pak navštívila Chmelnici a řekla, že to nezakazují, ale že tam vypnou proud.
Mejla Hlavsa na návštěvě u Martina Kubíka. Pramen: archiv Martina Kubíka
Měl jste někdy oplétačky s komunistickou bezpečností?
Mě StB vůbec nekontaktovala. Je to také v knize o Plastikách, co vydal ÚSTR.
Stýkáte se stále s muzikanty?
Občas ano. Stýkám se třeba s Michalem Ambrožem (Jasná Páka/Hudba Praha), ale hlavně s Josefem Janíčkem (The Plastic People of the Universe), který má blízko mě chatu. Občas Plastikům nosím aparaturu, ale koncerty jsou sporadické, naposled jsem byl v Arše na setkání k nedožitým 70. narozeninám Mejly Hlavsy v říjnu.
Často se řeší otázka, jestli i v dnešní době může existovat underground, nebo jestli to byl fenomén čistě normalizační. Jaký je váš názor?
Underground žije hlavně díky vydavatelství Lábuse z Loun Guerilla Records. Nebýt jeho, nebylo by nic.