Kromě neexistujících vysokorychlostních tratí nenajdete v Česku jinou železnici, o které politici tak rádi mluví a sebevědomě slibují vylepšení a zrychlení. Podle jednoho ze slibů už letos měli lidé jezdit mezi Prahou a Mnichovem pod tři hodiny. Realita? Přes šest hodin.

Je to jen pár týdnů od chvíle, kdy ministr dopravy Dan Ťok se svým bavorským protějškem podepsal další papír, v kterém slibují zrychlení cestování na čtyři hodiny do roku 2030. Navazuje tak na další memorandum z loňska, které pro změnu podepsali zástupci SŽDC, Českých drah a ČD Cargo, v kterém se zasazují za rychlejší spojení na této trati.

Možná nejvyšší čas vyzkoušet, jak se mezi Prahou a Mnichovem skutečně jezdí, než to bude jen vzpomínka na dřevní doby české železnice. První přímý vlak je expres Karel Čapek z Prahy s odjezdem v 5.12 ráno. Už cena příjemně překvapí: 375 korun při nákupu pár dní dopředu. Vlak je složený z modernizovaných vozů včetně bistrooddílu, vyjíždí včas. Vzhledem k času odjezdu víceméně poloprázdný.

Krátce po vyjetí pár cestujících nelibě nese teplotu. Jako by na českých kolejích jezdily buď jen podchlazené nebo přetopené vlaky. Vlak má tři průvodčí, úsměv na jejich tváři se v tuto dobu hledá opravdu těžko. Wifi se hlásí, že existuje, nicméně je bez možnosti připojení. Na dotaz, zda půjde, průvodčí odpovídá lakonickým konstatováním, že je asi rozbitá.

Jen krátce po vyjetí z Prahy vjíždí vlak na trať, která je sice podle map jedním z hlavních tranzitních železničních koridorů, ale provoz tu řídí ještě ručně s pomocí zabezpečovacího zařízení ze šedesátých a sedmdesátých let. Zatímco SŽDC mohutně investovala do lokálek, hlavní koridor zůstává ve stavu, kdy je úspěchem každý den, kdy nedojde kvůli závadě k trati k omezení provozu.

O pár desítek kilometrů dál je už závan modernější železnice: za Rokycany se vine odbočka k dokončovanému ejpovickému tunelu, díky kterému se cesta nejen zkrátí, ale i zrychlí. Tady už příští rok bude moci další ministr dopravy říkat, jak se zasloužil o rychlejší spojení.

V Plzni vystupuje velká část lidí, vlak přepřahá na dieselovou lokomotivu. Snídaně v bistrovoze je lákavá. Času je dost, trať z Plzně do Domažlic místy připomíná svým trasováním a rychlostí spíše lokálku, která se vede mezi zahradami rodinných domů. A na tomto místě si je dobré připomenout, jak si Česko představuje rychlé spojení. Mezi úsekem z Plzně do Domažlic počítá například s jednokolejnou variantou a rychlostí 75-120 kilometrů v hodině.

Vlak je už téměř prázdný, v první třídě, která je v druhé polovině vagónu s bistrem, sedí jediný člověk. Bistro je rovněž prázdné, jen sem chodí průvodčí si popovídat. Snídaně ve vlaku má rozhodně své kouzlo, i když stovka za pečivo se šunkou a sýrem a kávu není zrovna ten nejlepší poměr ceny a výkonu.

V Německu se stav svršku zlepší, souprava se už tolik neotřásá. Mizí i děsivá nádraží typu Domažlice, vlak je stále ale téměř prázdný. Lidé přistupují až ve Schwandorfu, kde opět vlak zdrží plánovaně výměna lokomotivy. Jde o úvrať, takže lokomotiva musí na konec vlaku, aby se za pár desítek minut opět měnil směr v Regensburgu. Tady je pauza delší, dvacet minut. Pět minut před plánovaným odjezdem se dá vlak do pohybu, aby za chvíli zase zastavil a spojil se s vlakem z Hofu do Mnichova. Vlak je už zaplněn téměř do posledního místa.

Velkým tématem v Česku je v posledních měsících kvalita mobilního signálu ve vlacích a podél železničních tratích. Není asi zvykem se zastat tuzemských mobilních operátorů, ale zatímco většinu českého úseku se dá přes data k internetu připojit lehce, v Bavorsku je cestující odkázán na signál maximálně na chvíle, kdy vlak jede městem.

Před Mnichovem mě poznává jeden ze čtenářů, Jan Kolář. Do metropole jezdí prý často a nejčastěji vlakem. Jako šotouš s režijkou nevypadá, tak mě zajímá, proč volí nejdelší cestu. Prý pohodlí proti autobusu. Za pár hodin mu dám rád za pravdu. V Mnichově vystupuji šest a půl hodiny po odjezdu, zpoždění je pár minut. Vedle jako legrace stojí rychlovlak ICE, asi jako připomínka toho, co na trase z Prahy do Mnichova mělo dávno jezdit.

Zatímco přímých vlaků jezdí mezi Prahou a Mnichovem každým směrem čtyři přímé vlaky denně, v autobusech je poněkud větší nabídka. Jen v pátek jich jede každým směrem patnáct. Ve čtyři hodiny odpoledne usedám na centrálním autobusovém nádraží do FlixBusu. Podle jízdního řádu nikde nestaví a v půl deváté mám být v Praze.

Autobus je téměř plný, na palubě opravdu mezinárodní složení. Zatímco vedle přes uličku skupina Španělů navazuje mezinárodní družbu s asijskými turistkami zásadními dotazy kde spí a jaký mají večer program, za mnou sedí Polák užívající si výhod konce roamingu a zjevně neomezeného tarifu. O kus dál slyším francouzštinu.

FlixBus má výhodu možnosti vysunutí sedačky do ulic, takže se člověk nemusí mačkat na svého souseda. I místa pro nohy je dost, dokud se cestující přede mnou nerozhodne sklopit sedačku. Ohleduplnost na prvním místě. O pár hodin později jsem chvíli přesvědčen, že spravedlnost nad takovými lidmi přeci jen existuje: po zastávce na Rozvadově nepřichází k autobusu včas a odjíždíme bez něj. Jenže za pár minut nás předjíždí auto, které ho vysazuje a vrací se zpět na své místo v autobuse.

Dodržet jízdní dobu 4,5 hodiny se ukazuje v páteční špičce jako těžký oříšek. Uplyne hodina a nejsme ani za Mnichovem. Krátce za bavorským hlavním městem řidič sjíždí k občerstvení, aby se vystřídal s jinými řidičem, který tu čeká. Pak to vypadá už nadějně, než vjedeme  do kolony u Regensburgu. Na Rozvadově jsme až téměř po čtyřech hodinách.

Zprvu si nemohu vynachválit palubní wifi. Připojení běží velmi rychle a bez výpadků. Po dvou hodinách ale náhle vypadne a objeví se hláška, že limit je 150 MB na jedno zařízení. Vyčerpáno. Být bez internetu se ale záhy ukazuje jako ten nejmenší problém. Daleko větším nedostatkem je přibývají hladina alkoholu u skupinky bavorských mladíků cestujících do Prahy, která je hlavně slyšet. Opilecké zpívání je chvíli zábavné, ale po x hodinách na cestě už poněkud otravné. Řidič nejeví jakoukoliv snahu své krajany ztlumit. Do Prahy přijíždíme v deset večer, po šesti hodinách jízdy. Otvírám si archív výroků o spojení Prahy s Mnichovem a nacházím jeden, který mi hned zlepší náladu. „V roce 2017, kdy by mohly být práce hotovy, by cesta trvala zhruba tři hodiny.“ 4. října 2010, náměstek plzeňské Správy dopravní cesty SŽDC Jan Veselovský. Mohu potvrdit. Mohly.

 

Tagy praha - mnichov

11 komentářů