Herec a hostinský z nádraží Nižbor Tomáš Hanák chce být optimistou. „Železnici fakt věřím, i díky existující konkurenci. Je to moderní, ekologické, radostné, vztahy utužující, zážitky přinášející, výlety podporující. Cesta vlakem je jako film,“ říká v rozhovoru pro deník Zdopravy.cz.

Jak dlouho ještě vydržíte se svou hospodou?

Loni jsme Zastávku už skutečně prodávali. Hospoda nás málem stála manželství, každopádně ale spoustu energie i nervů – ale to vám potvrdí každý, kdo podniká v gastronomii. A vlastně i skoro každý, kdo samostatně podniká. Administrativní zátěž a permanentní pocit, že vás stát považuje za podvodníka, jsou zničující a naprosto demotivující. Nakonec jsme se rozhodli ještě pokračovat. Nákladná a vyčerpávající rekonstrukce nádražního skladu – bez jakýchkoli dotací – trvala nějakých šest let. A vzdát to po pěti létech provozu nám asi přišlo trochu absurdní, možná zbabělé, každopádně tragické. Ale co bude, netuším. Pocity se nijak výrazně nezlepšily, přístup státu jakbysmet.

Takže vás asi neláká pustit se do dalšího drážního skladu, vechtrovny nebo zapadlé topírny, případně si pořídit vlastní drážní vozidlo…nebo ano?

Rekonstrukce, nákup vagonů, přestavba na ubytování, pátrání po šroťákách, to všechno bylo vzrušující. Bylo to dobrodružství, větší už asi nezažiju. Často to hraničilo se šílenstvím – třeba záchrana dalšího krásného dřevěného skladu z roku 1899, určeného k demolici, a jeho přestěhování o dvanáct kilometrů z Vráže do Nižboru. Ale stálo to příliš mnoho sil, papírování i peněz, než abych se už „nevyléčil“. Ale všem, kteří se snaží zastavit rozpad či úplné mizení všeho cenného kolem kolejí, samozřejmě držím palce. Vzhůru, mladí romantici a idealisté! Vzhůru i vy, kteří nevíte, kam s penězi! Stojí to za to, protože čas je neúprosný. A Svatý Petr vám možná něco odpustí.

V čem je umístění hospody na nádraží výhodou a nevýhodou? Ptám se proto, že v poslední době se zahušťují jízdní řády a cestující tak ani nemá čas posedět. Podle mě to dost nádražek zlikvidovalo … funguje vaše hospoda vůbec jako nádražka, nebo lidé spíše přijíždějí autem?

Hosty z vlaku máme rádi, bývají to trochu jiní lidé, zvědavější, s toulavějšíma botama, často celé rodiny. Ale většina přijíždí auty, na motorkách, často hodně hlučných, na kolech, často hodně drahých, na kánoích, občas i na koních a často, díkybohu, jednoduše pěšky. Většina už o nás ví, jedou najisto. Ale i těch „na jedno pivo“, než přijede vlak, je dost. Hospodu jsme fakt dělali i pro ně.

Jste staromilec, nebojíte se, že vás v Nižboru doběhne nějaká modernizace železnice a záplava modrého zábradlí a vysokých peronů?

Samozřejmě jsem se báli! Třeba nedaleké loděnické nádraží, kde se natáčely Ostře sledované vlaky, dostalo modernizací pěkně na frak, kouzlo místa je pryč. Z důvěrného, lidského nádraží se stalo neosobní, anonymní, smutné. Ale u nás v Nižboru se v těchto dnech dokončuje překvapivě citlivá oprava zděné budovy nádraží a výsledek je skvělý! Ve spojení s našimi dřevěnými sklady, starými vagony a hospodou je z toho jedinečné místo, dýchající minulými stoletími. Malý zázrak. A teď budu kmotrem otevření veřejné knihovny na krásně opraveném nádraží v Turnově, což je čirá radost a následováníhodný příklad. A už jen na okraj – spousta obcí by si jistě dokázala s „přenechaným“ nádražím sakra dobře poradit, viz třeba německý model Kulturbahnhofu, kdy se zdánlivě nepotřebný objekt promění v kavárnu, malé kino, divadélko či právě knihovnu.

A co třeba zrušení tratě, podobně jako se to stalo nedaleko mezi Kralovicemi a Mladoticemi? Měla by pro vás i lokálka bez provozu kouzlo?

V ekonomice a hodnocení rentability tratí se nevyznám, ale vždycky je to smutné. Konec kapitoly. Naší trati to snad nehrozí, což dokazují i investice z poslední doby, už zmíněné nádraží nebo krásně opravený ocelový most ve Žloukovicích, takže nekrolog se zatím nekoná. I moderní motoráčky mají své kouzlo, když šupačí podél Berounky, neřkuli historické soupravy tažené párou – to vždycky všichni hosté odběhnou od svých piv a bůčků a z rampy u kolejí zírají na tu nádheru. Klidně bychom jim v té chvíli mohli prošacovat kabelky a baťůžky, co nechali u stolu bez dozoru –  jenže většinou zíráme s nimi.

Jak vidíte budoucnost železnice v tuzemsku? A jak se vám ta představa líbí?

Chci být optimistou. Třeba do Brna, Ostravy nebo Pardubic prostě autem už dávno nejezdím. Člověk si musí ťokat na čelo při pohledu na dálnice, které se naprosto nepochopitelně – o nákladech nemluvě! – stále znovu a znovu a absurdně dlouho opravují a šnečím tempem staví. Je to strašidelně vleklé, beznadějné. Takže železnici fakt věřím, i díky existující konkurenci. Je to moderní, ekologické, radostné, vztahy utužující, zážitky přinášející, výlety podporující. Cesta vlakem je jako film. Mimochodem, asi víte, že náš nejslavnější – a světoznámý – skladatel filmové hudby, Zdeněk Liška, rád psal právě ve vlaku, prý si pronajímal vagon – proč asi? Změna, pohyb, tisíce obrazů, koleje, sbíhající se v nekonečnu…

Líbily by se vám třeba vysokorychlostní tratě a cesta mezi Brnem a Prahou za hodinu?

Proč ne? Ale, na druhou stranu – proč si dvě hodiny nečíst knížku, nedat si v jídelňáku polévku a pivo? Jsme malá země a ty „vysokorychlostní“ zisky – třeba debaty o možném zvýšení povolené rychlosti na dálnicích na 160km/h – jsou, podle mě, zanedbatelné, zbytečné a z pohledu věčnosti až komické. Jsem už starší a po dalším a dalším zrychlování fakt netoužím, já už chci spíš zpomalovat a brzdit.

Letošní sezonu na vaší trati poznamenala výluka. Neznechutila vám autobusy?

No, to byly hrůzostrašné dva měsíce, už mi tekly nervy a párkrát jsem na řidiče opravdu vyjel, což v nátuře fakt nemám. Prázdné čekající autobusy stály na našem soukromém pozemku, pár metrů od odpočívajících výletníků na zahrádce hospody, motory spuštěné, v létě kvůli klimatizaci, v zimě kvůli topení. Vytékající olej, nedodržovaní rychlosti… Opakovaně jsme si stěžovali „nahoře“, ale náprava trvala obvykle nanejvýš pár dnů, někdy jen hodin. Inu, člověk míní, Pán Řidič mění. Ale nedalo se nic dělat, než zatnout zuby – opravené nádraží i most stály za to.

Spolupracuje se vám dobře se Správou železniční dopravní cesty?

Možná v tom trochu hraje roli má známá tvář a jméno, ale jde to. Opravdu. Při většině jednání jsem měl pocit, že obě strany jsou si vědomy zuřícího administrativního Pekla a snaží se proto najít nejméně komplikované řešení, nabývající platnosti nejlépe ještě před smrtí zástupců obou stran.

Máte rád lodě?

Mám, i moře! Měl jsem rád i cestování vzduchem, letušky, vrtule, ale z toho všeho se stal průmysl. Mám prostě rád cesty.

A své hosty?

Prvních pár týdnů sezóny ano. Zbytek sezóny…no, ani se neptejte.

Tagy hospoda rozhovory na konec roku Tomáš Hanák Zastávka Nižbor

15 komentářů