Je středa 16. prosince, půl hodiny před polednem nervózně stepuji na žateckém hlavním nádraží, oči upřené k západnímu zhlaví s přejezdem. Každou chvíli by se měla v oblouku před stanicí objevit žlutá jednotka RegioJetu. Mám za sebou cestu Arrivou do Lužné u Rakovníka i pokračování Länderbahnem sem do Žatce. Na koleji hned u staniční budovy stojí v Žatci odstavený retro motorový vůz M152 dopravce KŽC, který vypomáhá na osobních vlacích Länderbahnu. O to tady ale dneska nepůjde. Do stanice už přijíždí jednotka RegioJetu 628.264 do Mostu. Je ve zdejším žlutozeleném polepu a přes čelní sklo už vidím na stanovišti ji. Usmívá se, má krásně nalakované nehty a upíjí kafe z kelímku. Jdu se seznámit se strojvedoucí Jitkou Ptáčkovou.

Všiml jsem si, že uvádíte na svém profilu na sociálních sítích učiliště v Podbořanech. Jaká je vlastně vaše původní profese?

Mám obor gastronomie. Je to kuchařina se zaměřením na marketing.

Takže umíte uvařit a ještě vyrobit hezké menu v hospodě?

Spíš uvařit (směje se). Ale neživila jsem se tím nikdy. Po škole jsem šla rovnou do fabriky, kde jsem se plácala za pár peněz a vyráběla brzdové posilovače. Myslela jsem si, že to bude jen přechodná stanice. Ale vůbec nebyla… Pak jsem šla do hospody jako výčepní. Hospodu jsem si vzala i do pronájmu, takže jsem zkoušela podnikat, ale to neklaplo. Nakonec jsem začala pracovat na benzínové pumpě. Jezdil tam za mnou můj kolega Honza a ten najednou přišel s tím, že nastupuje na dráhu, že bude dělat fíru. Já mu říkám, no jasně, to tak… Nevěřila jsem mu, myslela jsem si, že člověk nemůže jít dělat strojvedoucího jen tak. Ale on, že ano, že to myslí vážně. Mě se ta práce vždycky líbila, ale myslela jsem si, že je to pro ženskou passé. Dal mi kontakt, já poslala životopis a pustila jsem se do toho.

Kde jste začínala?

U Českých drah tady na severu. Depo Louny. Takže Regíny, osmsetdesítky ale i sedmsetčtrnáctka …

I sedmsetčtrnáctka? Takže jste jezdila i spěšnou Lunu do Prahy?

Jen v zácviku, pak už jsem se do toho nehnala, to není výkon pro tuhle mašinu.

Kolik let jste strávila u ČD?

Tři roky a teď už je můj čtvrtý rok na mašinách celkově. U RegioJetu jsem teď rok.

Proč ten přechod k jinému dopravci?

Bydlela jsem dřív v Podbořanech a měla jsem nástupy v Žatci nebo v Lounech. Pak jsem se přestěhovala do Litvínova, ale pořád to bylo dojíždění do Žatce nebo do Loun. Stála jsem o nějaké solidní místo v mosteckém turnuse, ale to mi nenabídli. Pak přišli sem do Ústeckého kraje soukromníci. A RegioJet mi nabídnul celkem dobré podmínky a nástupy v Mostě. Pěkný turnus kousek od domova. Ale ČD mě samozřejmě vychovaly, na to nezapomínám. Mám kluky od nich furt ráda.

Proč ale konkrétně RegioJet. Rozumím, že jste to chtěla mít z Litvínova blíž, ale jsou tu i další dopravci – AŽD, Länderbahn, GW Train… Proč ti žlutí?

A proč ne? Vždyť budeme mít nové elektrické Pesy. Bude nové, voňavé… těším se. To bude pak dělo tady na těch tratích.

Chcete být elektrická strojvedoucí?

Určitě! Těším se do kurzu. Kurz, to bylo vůbec moje nejlepší období na dráze. V České Třebové jsem měla pokojíček sama pro sebe, na učebně byla sranda, dobrá parta se sešla. Byly jsme tam tři ženské a bylo to boží.

Jezdíte všechny tři?

Jezdíme. Dušanka jezdí na brejlovcích v Praze a Danča je myslím v Děčíně také na motorákách.

Takže budete první z vaší trojice, která povýší na elektriku?

Vlastně asi ano.

Je těžké být strojvedoucí? Málokdo si uvědomí, že to není jen o tom odjezdit vlaky s cestujícími, jsou to také noční v zimě, zbrojení a podobně…

Já to neberu, že by to bylo těžké. Jasně, není to příjemné mrznout venku v minus deseti u nafty a držet tam tu hadici. To není úplně bomba, ale je to prostě součást téhle práce.

Měnila byste za jinou práci?

Ne. Tohle mě baví a je to rozhodně lepší než stát za kasou, sedět v kanceláři nebo bouchat ve fabrice. To si už nedovedu představit.

Doporučila byste práci strojvedoucí ostatním?

Já tvrdím, že tahle práce není pro každého.

Proč ne?

Nemůže to dělat každý. Mě vždycky technika a motory zajímaly, bavilo mě se v technice s tátou rejpat. Tady pro tu práci musí mít člověk cit a musí ji mít rád. Jestli chce jít někdo dělat strojvedoucího jen kvůli penězům, že je to líp placené než práce ve fabrice, která ho už štve, tak to nedopadne.

Jak se vlastně říká správně holce strojvedoucí? Fířice?

Mně  vždycky říkali fírka.

Jaké jsou vztahy mezi strojvedoucími tady na severu? Most je vlastně nejliberalizovanější regionální nádraží v zemi, potkává se tu pět dopravců. A teď ještě vzbudila spoustu emocí Arriva, když převzala rychlíky z Liberce do Ústí. To je další dopravce přímo v srdci Ústeckého kraje.

Začátek tu byl těžký, ale teď už si většina vzájemně zamává. Trvalo to ale dlouho, než si lidi zvykli. Ale mě třeba kluci od ČD zamávali vždycky, mě poznali …

Jasně, ta je naše!

Přesně tak. Ale ostatní kolegové měli občas problém… To bych musela být sprostá, jaká slova tu občas lítala. (V ten okamžik na nás dvakrát zapíská v Postoloprtech vedle stojící Regionova ČD a ve vysílačce se ozve pozdrav ‚Jiťulkoooo‘. Jitka hned odpovídá do vysílačky: ‚Ahoj, ahoj, zdravím tě!‘)

Tak vztahy s ČD jsou evidentně dobré (směju se).

To byl Vlastík (říká s úsměvem a je vidět, že se mají s bývalými kolegy od ČD rádi).

Když jste nastoupila do kurzu na strojvedoucí, co bylo nejtěžší?

Pro mě byla asi nejtěžší elektrotechnika. Musela jsem si nakoupit učebnice pro střední školy, to asi většina lidí, co začíná, a šprtat se. Bylo to hrozně moc probrečených večerů doma, že na to nemám…

Tomu rozumím, pamatuju si takhle svou vysokoškolskou zkoušku ze statistiky… Do dneška nechápu, jak jsem tím prošel.

No přesně! Bylo to těžké. A když už jsem zvládla licenci a hodně jsem si oddechla, přišly zkoušky z dopravy a podobně, které jsou u ČD hodně přísné. To bylo také drsné. Ale to je správně. Museli jsme se naučit i celé schéma osmsetdesítky.

Uměla byste ho nakreslit?

To už ne, ale ještě bych se v něm vyznala. Pořád ho doma mám pomalované barvičkami.

Jezdit pak je to nejjednodušší?

Sranda to není, ale když už člověk ví, jak se má na dráze chovat v jaké situaci, tak to už je pak to lehčí. Horší je, když se stane něco s mašinou a člověk je tam sám a všichni kolem na vás koukají tím stylem, že jsou zvědaví, co s tím bude holka dělat.

Pamatujete si svou úplně první jízdu, když jste vyrazila na trať už sama s lidmi? Když vám řekli: ‚Jitko, už jsi velká holka, jeď už sama?‘

To se nezapomíná. To byla tahle trať, po které jedeme. Žatec – Most s Regionovou. Už není, kdo by poradil, kdo by mě peskoval… Je to zvláštní, byla jsem nervózní hrozně moc. Už tam se mnou nebyl nikdo, kdo by mě zastavil, když udělám chybu. Bylo to jen na mně.

Ale to z člověka rychle spadne, ne?

Asi při třetím obratu (směje se).

Kde jezdíte nejraději?

Mám nejradši víkendové směny, když jezdíme ze Žatce do Mostu a pak až do Ústí a zase zpět.

A máte nějaký úsek tratě, který vás opravdu baví?

Tam už nejezdím, kde mě to bavilo nejvíc. To bylo u ČD, trať z Loun přes Slaný na Kralupy. Tam jsem jezdila v zácviku a to je trať, která mi přirostla k srdci. Když jsme se jako první ranní vlak škrábali do kopců… to bylo dobrodrůžo.

Jaká část dne je na mašině nejhezčí? Když ve čtyři ráno vychází slunce?

Já myslím, že spíš ty západy slunce. Východ je krásný, že začíná den, když se to hezky vybarví, tak je to nádhera. Ale ty západy, když jsou červánky… to je prostě lepší. A nebo když se objeví duha.

Můj táta mi vždycky vyprávěl, když byl na vojně v pilotní škole a vyletěl ráno nahoru, kde už bylo slunce a pod ním ještě spící krajina ve tmě, že si vždycky zpíval. Zpíváte si někdy na mašině?

No jasně, často. Jedem i české šlágry, třeba Káju Gotta.

Takže jedete nad ránem na Žatec a notujete si Když muž se ženou snídá?

To spíš Ze zdi na mě tupě zírá… Ať to trochu šlape.

Jaká byla největší mimořádnost, se kterou jste se musela na trati poprat?

Asi když jsme táhli mrtvou Reginu z Loun do Rakovníka. Já jsem měla vpředu pohotovou Reginu, uprostřed mrtvou Reginu a vzadu byla osmsetdesítka s kolegyní, která jen posunovala v depu a měla mi strkat do Rakovníka. První dva kilometry strkala, ale pak jsem se koukla do zrcátka, a viděla jsem, že z motoru se jí ani nezačadí a že nestrká. Padala mi rychlost, sotva jsem jela. Tak jsem zastavila v první stanici, běžím za ní, co se děje a ona mi povídá že jí to vaří. Takže dvě ženský na trati a mě proběhlo hlavou, jestli nedojedeme do Rakovníka, tak budeme jen pro smích. Že to musíme zvládnout už z principu. Zůstaly jsme pak stát v Domoušicích. Tam jsem musela roztočit termostat na 810, aby to začalo chladit trvale. To nemělo ještě v ovládací skříni spínač, musela jsem po staru zespoda motoráku. Tak jsem se tam válela pod motorem a asi šest chlapů, co tam stáli, dělníci od SŽDC, se na nás dívali s takovým tím výrazem No jo no, holky, nejede to, co? Do toho tam běhal výpravčí, kdy už konečně pojedeme. Ale já musela nechat vychladit i tu Reginu, která tam horko těžko dojela, všechno na mě už na stanovišti hvízdalo. Ale nakonec jsme hrdě a statečně dojely do Rakovníka. Tam samozřejmě slavobrána, dovezli jsme si 40 minut zpoždění.

Baví kluky, když potkají holku na mašině?

To je kus od kusu. Někteří zůstanou stát před oknem v úžasu ty jo, holka přijela s vlakem… a vlastně mě to potěší. Ale jsou i strojvedoucí nebo třeba výpravčí, kteří mi to dávali sežrat. Když jsem někam přijela, povídá mi výpravčí, zašíbuješ to tam, teda jestli to zvládneš a takové ty kecy. Až časem pochopili, že třeba nejsem zas taková kráva. Je to kus od kusu. Ale v Lounech ne, tam to bylo skvělé, tam si mě hýčkali.

Já myslel, že holka to má lehčí, že ji budou chlapi obdivovat jako kolegyni …

Vůbec to tak není. A já bych ani nechtěla, aby mi to zlehčovali, o jiný přístup nestojím. Já to odjezdím stejně jako ti chlapi.

Když jsme si tenhle rozhovor domlouvali, tak jsem se přistihl, že mi imponuje, že pojedu za sympatickou slečnou, která jezdí s vlakem. Ale pak jsem si uvědomil, že to je vlastně špatně. Kdybych byl korektní, tak bych vůbec neměl řešit, jestli jede s vlakem holka nebo kluk. Štve vás někdy tohle srovnávání?

To vůbec neřeším. Jsou to pro mě zbytečné starosti. To si pamatuju jednoho vlakvedoucího v Lounech. Tam se měnili fírové i vlakvedoucí, on tam stál před vlakem, na který jsem nastupovala, jako socha ztepilá. Já mu říkám, že pojedeme spolu, že už budeme vyrážet. On dál stál a říká: Jako já jedu s vámi? Tak to teda ne. Kde jsou ty časy, kdy stála ženská u plotny! Tak mu říkám, že ty časy už jsou dávno pryč a jestli nejede, tak ať jde od mašiny, protože já jedu s ním, nebo bez něj. Byl to starší pán, asi stará škola, trochu protivnej. Ale pak si to rozmyslel. Za celou dobu mi nepřišel na stanoviště říct ani dobrý den nebo na shledanou, ale odjezdil to se mnou.

Na Instagramu máte spoustu fotek s motorkami. Jste bikerka?

Tělem i duší.

Jak se to stane?

S tím se člověk musí narodit. U mě to bylo od malička. Doma sice nikdo nejezdil na motorce, ale pak jednou mě bratránek svezl na staré Kawasaki 750. Krásná motorka. A v ten okamžik mi bylo jasné, že jednou budu motorku mít.

Kdy jste si ji pořídila?

Asi před osmi lety.

Takže máte jen motorku?

Nene, mám auto i motorku…

… a vlak. Jste vlastně docela dobrá partie, když o tom tak přemýšlím.

No to vlastně teda jo!

Jitko, máte nějaký velký sen?

Já si je docela plním. Můj největší sen byl mít motorku. A nebo vlastně asi opravdu největší sen je mít šťastnou a spokojenou rodinu.

S Jitkou Ptáčkovou se vezl a hovořil Ondřej Kubala.

Tagy Jitka Ptáčková RegioJet rozhovory na konec roku strojvůdkyně Top

225 komentářů