Řidič kamionu Radovan Smokoň: Vydávání pohledů mě napadlo za volantem
Radovan Smokoň kombinuje práci řidiče kamionu s fotografováním a vydáváním pohledů. V kamionu zažil letos Itálii v době nejtvrdšího lockdownu.
Radovan Smokoň patří mezi několik málo českých řidičů kamionů, kteří na Twitteru pravidelně sdílí své postřehy z jízd. S kamionem jezdí nejčastěji do Itálie, a tak jeho cesty letos získaly zvláštní rozměr: s kamionem jezdil i během nejtvrdšího lockdownu a přinášel postřehy z této země. Práci řidiče doplňuje navíc další činnost, která je pro něj koníčkem i byznysem: vydávání pohledů. Přišel na ni právě za volantem kamionu.
Na Twitteru vystupujete jako Trucker Bohumil, jmenujete se ale jinak…
Bohumil je moje dávná přezdívka, zpočátku jsem chtěl být na Twitteru více anonymní, tak jsem zvolil toto.
Jak jste se k práci řidiče kamionu dostal?
Někdy asi v roce 2014 jsem skončil jako prodavač nářadí a hledal si práci. Napadlo mě jezdit dodávkou, a tak jsem šel jezdit k jedné firmě u nás v horách. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, najednou jsem byl ve Frankfurtu, za týden v Itálii, jelikož jsem měl oprávnění C, po třech týdnech mě posadili na 3.5 tunu Iveco a začal jsem jezdit Německo, Benelux a jednou jsem byl v Anglii. Udělal jsem si oprávnění skupiny E a tahal za sebou ještě přívěs. Tam jsem vydržel asi dva roky, firmě to moc nešlo, auta byla stará, peníze taky nic moc, a tak jsem toho nechal. Dva roky jsem byl na volné noze jako fotograf a obchodní zástupce u firmy, pro kterou fotografuji už léta motivy na magnetky. Bohužel finanční situace mě zase dohnala jít jezdit, tentokrát už na kamion.
V čem vám práce řidiče kamionu vyhovuje?
Jezdím pro českou firmu vlastněnou Dány. Firma jezdí snad pro všechny dánské spedice. Specializuje se hlavně na dopravu mezi Itálií a Dánskem. Řekl bych, že to mají skvěle vymyšlené. Střídáme se na půlce trasy v Chebu. Tři, čtyři dny na cestě, tři, čtyři dny volna. Střídáme ve středu a v sobotu. V tom mi to vyhovuje, mohu se věnovat svému, pak na čtyři dny odjedu a tak dokola. Samozřejmě, když se jede na jih Itálie, nebo na Sicílii, je to delší, ale parťák má stejně dlouhé volno, dokud se nevrátím. Některým posádkám vychází vstříc, někdo jezdí týden/týden, nebo tam máme mladý pár, ti jezdí tři neděle a týden doma.
Dříve jste jezdil do Dánska či Německa, ale z vašich příspěvků na Twitteru je znát, že vám Itálie vyhovuje více. V čem?
Itálii jezdím dva roky, krátce jsem jezdil Dánsko, ale Itálie je větší dobrodružství. Člověk musí být neustále ve střehu, jak sjede z dálnice, nemá jistotu, že se na ni zase vrátí. Nesedí adresy, názvy firem, přijedu do firmy a ti se diví, čím tam jedu, že chtěli dodávku. Všude zákazy, blinkry tam snad používají jen na kruhovém objezdu a to ještě obráceně, blikají doleva. To, že z něj někdo vyjíždí, musíte odhadovat. Nejvíce mě štve ta jejich ignorance, přijdu do kanceláře k okýnku, pozdravím a čekám. Oni nezavadí pohledem, nepozdraví a koukají si do počítače a třeba po deseti minutách se teprve uráčí vás spatřit a začít obsluhovat. Do té doby jste vzduch. Ale vynahrazuje mi to, že Itálie je krásná země a pořád je co objevovat.
Které úseky v Itálii máte nejraději?
Například z Brenneru až po Veronu a obráceně se jen kochám. Neustále na těch kopcích objevuji něco nového, a to hlavně v závislosti na světle a počasí. To mě fascinuje. Ale Itálie je krásná celá, jak obě pobřeží, hory na severu, tak i střed. Občas se stane, že musím zůstat na víkend, tak se snažím zaparkovat tak, abych se někam dostal a mohl si udělat výlet.
Je nějaké místo, kam byste chtěl jet v Itálii na dovolenou nebo ho doporučil?
To je těžké, v roce 2019 v létě jsem se vrátil ze štreky po Itálii, nastoupil dovolenou, vzal obytňák, přítelkyni, jejího dospělého syna a vyrazili jsme hádejte kam? Do Itálie. Mám rád hory, tak volba byla jasná. Okolí Gardy, Trenta a pak Dolomity. Jinak mě láká Toskánsko, Janovský záliv a hory nad ním, hory za Turínem. Střed od Perugie, přes L’Aquilu až dolů k moři k Salernu. Láká mě Kalábrie. Ale také třeba pevnostní město Palmanova pod Udine.
Po celé zemi vlály vlajky
Je velký rozdíl řídit na severu a jihu Itálie?
Je, na jihu je větší klid na silnicích, jen s dodržováním předpisů si moc hlavu nelámou. Je třeba počítat s jižním naturelem.
V Itálii jste zažil letos hlavní část covidu v době, kdy byla Itálie strašákem celé Evropy. Jaké to bylo?
Ze začátku to byl pro ně šok, Italové dodržovali a vyžadovali dodržování opatření. Ale jako řidič jsem si asi nejvíc všímal klidu na silnicích, zčásti se zastavila výroba a na silnicích byly z velké části jen kamiony, dalo se kdekoli zaparkovat. Dojemný to bylo v celém okolí Bergama, snad na žádném balkoně, na žádném okně, nechyběla italská vlajka a srdce pro Bergamo. Vlajky vlastně vlály všude, po celé Itálii.
Poučili se?
Teď bych řekl, že už to taky šidí, asi jako u nás. I když roušky nosí úplně všude, při sportování, na kole, při běhu, na vlastním balkoně.
Co nejčastěji vozíte?
Je to různé, vše, co může pod plachtu. Do Itálie třeba nábytek, koberce a záchranné čluny pro lodě, to vozíme do různých loděnic. Z Itálie také všechno možné, Itálie je taková malá Čína, vyrábí tam snad všechno. Na začátku covidové krize jsem vezl dlouhé použité pražce z Dánska na stavbu nového Janovského mostu, asi pod jeřáb.
Jakým vozem jezdíte?
Jezdím Dafem XF 460 s manuální převodovkou. Teď ale dostaneme nové auto, což už bude určitě automat.
Jaké jsou vztahy s jinými řidiči kamionů na cestách?
Nevím jak to popsat, dost se tady asi projevuje mužské ego. Nikdo vám nedá nic zadarmo, jak se mu něco nelíbí. Na druhou stranu, většina řidičů třeba zabliká, že se můžete zařadit po předjíždění, nebo poděkují. Na parkovišti se vždy někdo najde, kdo ukáže a pomůže s parkováním, stejně tak na spedici při couvání na rampu. V tomhle vynikají všichni na východ od nás, ti vždycky pomůžou.
Nevadí vám, že často je na práci řidiče kamionu pohlíženo přes prsty? Pro řidiče osobních aut jste často na silnici třídní nepřítel číslo jedna.
No, vadí, ale je to asi takový folklór, samozřejmě, že občas zdržujeme, ale tak to je. Ale v Itálii docela často zdržují osobáky, někdy jezdí nepochopitelně pomalu.
Práci kamioňáka netradičně kombinujete s fotografováním a vydáváním pohledů. Kde nápad vznikl?
Kdysi jsem propadl focení a občas se podařilo snímky někde publikovat. Také jsem začal plnit fotobanky svými fotkami, později jsem začal spolupracovat s firmou která vyrábí fotomagnetky. Přidaly se pohlednice. No ale svoji značku jsem vlastně vymyslel za volantem kamionu. V tom mi ta práce vlastně vyhovuje, sedím, kochám se a vymýšlím, kde bych, co bych. Rád cestuji a z magnetkového byznysu jsem měl spoustu kontaktů na Info centra, hrady, zámky. Tak jsem to dal dohromady, nechal si navrhnout logo, koupil e-shop a začal tvořit vlastní pohlednice. Od roku 2006 se věnuji také letecké fotografii, a tak už mám celkem rozsáhlý archiv snímků. Tomuto segmentu se mnoho lidí nevěnuje.
Daří se ještě prodávat pohledy v době chytrých telefonů?
Trh je to složitý, ale záleží, kde a jak se k tomu prodejce staví. Někde mi řeknou, že pohlednic není nikdy dost, jinde se brání něco nakoupit, pak samozřejmě neprodávají. Někde se se mnou aktivně podílí na tvorbě pohlednice. A pak jsou tu sběratelé, někdy mě překvapuje, kolik toho o mně vědí, tedy co se týče pohlednic.
Nejsou pohlednice často spíše jen fotografický kýč?
Ano, není to žádné velké umění, jenže za každým tím „kýčem“ je příběh. Musíte tam dostat světlo, být brzo ráno nebo večer na kopci, ideálně tam přespat, musí vyjít počasí. Těch faktorů je hodně a když se dobře namíchají, pamatujete si léta, jak fotografie vznikla. Někdy jsou to pečlivé přípravy, někdy je to okamžik, který nesmíte propást. Pak je tady ještě postprodukce a v mém případě ještě následuje tvorba pohlednice. Dnes mám vydáno skoro 350 motivů. Takže vylezu z kamionu, cestuji, chodím po výletech, fotím a nabízím po prodejních místech pohlednice.
Všiml jsem si, že se specializujete u pohledů jen na určité oblasti, proč? Neláká vás plošně pokrýt celou republiku?
A tak samozřejmě láká, ale to jsou kapacitní důvody. Nestíhám být všude, také je dobré ta místa znát. A není to jen jedna cesta, když tam něco nafotím, musím se tam vrátit a pohlednice aktivně nabízet. Ale nespěchám, v plánu toho je hodně.
Máte hodně leteckých snímků, v čem je to proti focení ze země jiné?
Létání je trochu adrenalin, ale hlavně jiná perspektiva, vidíte místa jinak a já se při tom cítím absolutně svobodný. Mám už druhého pilota. Začínal jsem s jedním na ultralightu, ten pak přestal létat, a tak jsem hledal někoho nového. Teď mám fajn kluka z Prahy, pilota dopravních letadel. Létáme na Cessnách, můžu si otevřít okénko, takže to mám i s větrem ve vlasech.
Jak plánujete lety?
Já si naplánuji trasu, objekty které bych chtěl fotit, tomu musím přizpůsobit denní dobu a pošlu to pilotovi, který to přepočítá do kilometrů a hlavně peněz. Pak už jen čekáme na počasí, na to, abych já měl volno, aby pilot měl volno a aby bylo volné letadlo. Také se samozřejmě stalo, že jsme se museli vrátit kvůli počasí. Těch faktorů, aby to vyšlo, se musí sejít mnoho.
Raději fotíte ráno s východem slunce, nebo večer při západu?
To je také těžká otázka, oboje je nádherné a pokaždé jiné. Ráno cítíte, že se zem probouzí a večer, že usíná. Je to vždy intenzivní. Rád to řeším tak, že na místě přespím.
