Radek Šauer: Z ETCS se stal nástroj vytlačení starších lokomotiv, sníží podíl železnice
Zavádění ETCS je podle Radka Šauera ukázka alibismu a pokrytectví. Podle něj by mělo dojít k přehodnocení celého plánu.
Radek Šauer, který aktuálně působí jako majitel Kladenské dopravní a strojní – event a donedávna technický ředitel IDS Cargo, je dlouhodobě znám jako kritik rychlého zavádění evropského zabezpečovače ETCS na tuzemské koleje. Vidí v něm především hrozbu v podobě odlivu dalších přeprav ze železnice na silnici. Ve svém textu vyzývá k přehodnocení plánů na jeho zavedení a vysvětluje, jak může uškodit.
ETCS. Zkratka, která rezonuje již i mimo železnici jako takovou. Není bez povšimnutí, že celý projekt ETCS je v převážné míře všude prezentován coby jediná a správná cesta bezpečnosti nejen na české železnici. K celému projektu jsou mylně uváděna jen pozitiva, negativa v tomto případě jako by neexistovala. Ale pojďme se na celou záležitost podívat poněkud objektivně. Každá věc má své plusy a mínusy, stejně tak jako má každá mince svůj rub i líc.
Nejinak je tomu i u ETCS. První zmínky o ETCS bylo možné v širším pojetí postřehnout zhruba před deseti lety. Začalo se mluvit o potřebě zavedení jednotného evropského zabezpečovače. To vše dávalo smysl tak, jak se začala rozrůstat transevropská železniční doprava.
V rámci stále rostoucího objemu přeprav a jejich rychlostí byl stávající model neudržitelný. Vozy, které umí přejet celou Evropu hlavní problém netvořily. Vyrobit lokomotivu, která svými parametry umí přejet několik států „na jeden zátah“ včetně několika napájecích systémů, to už máme spousty let taktéž vyřešeno.
Užším hrdlem je otázka personálu, tedy strojvedoucích. Bohužel nejednotné a naprosto rozdílné dopravní předpisy jednotlivých železničních správ nám neumožňují, aby strojvedoucí, tak jako lokomotiva, „projel“ několik států najednou. Není prostě v lidských silách se naučit doslovné znění předpisů jednotlivých železničních správ pro více než dva státy. V případě ČR a Slovenska na státy maximálně tři (Česko, Slovensko a některý ze sousedních států). A ani případně jeden úřední jazyk by nám v tomto případě moc nepomohl. Ale i s tím jsme se nějak naučili žít. A zbývá nám poslední, leč zásadní překážka. Tím jsou rozdílné zabezpečovací systémy jednotlivých států.
A právě s tím nám mělo pomoci, nebo tedy má, jednotné evropské zabezpečovací zařízení. ETCS. Potud se zdá být vše v pořádku a dosud je tento projekt všude na různých úrovních prezentován pouze takto. Nic víc. Ale…
Byznys velkých hráčů
Není žádným tajemstvím, že při zavádění tohoto projektu se šance chytli především velcí výrobci kolejových vozidel v Evropě. Ještě před tím docházelo dlouhodobě na evropském trhu k různým fúzím výrobců především lokomotiv, až se s těmito obchody trh zúžil v podstatě do několika málo gigantických producentů lokomotiv a souprav. O tom, jakou silou pak tito nadnárodní giganti dokáží v případě potřeby hýbat pákami trhu, se snad nemá cenu ani rozepisovat.
ETCS se tak pro tyto výrobce zároveň stalo výborným prostředkem k postupnému vytlačení starších lokomotiv z provozu a doplnění těchto chybějících strojů především jejich produkty. Bohužel se tato představa v současné době naprosto vymkla kontrole a přímo se utrhla ze řetězu. Stal se z toho rozjetý, nikým neřízený vlak. Šance ho zastavit není a asi by to nebylo dobře. Ale možnost přibrzdit ho a vrátit na smysluplnou kolej, ta tu stále je.
Montáž do starších strojů je mimo realitu
ETCS mělo být především zařízením určené pro lokomotivy a vlaky v mezinárodním provozu. Pokud jsme měli v plánu a máme v plánu dál jím nahradit kompletně zabezpečovací systém, mělo se tak dít souběžně v řádu mnoha let, tak jak by starší technika přirozeně dožívala.
Představa, že bude ETCS montováno i do některých starších strojů především dieselové trakce je technicky, ale především finančně mimo realitu. A náhrada neexistuje a už ani existovat nebude. Prostě na to spousta dopravců jednoduše nebude mít. Čili na nějaké „poslední míle“, jak se říká začátkům a koncům komerčních vlaků, můžeme do budoucna zapomenout. A bez poslední míle s dieselem prostě náklad „pod dráty“ nedostaneme. Tam nám Vectron ani jiná lokomotiva zkrátka nezajede.
Tím si můžeme škrtnout jisté procento přeprav. Budou neproveditelné. Ale náklad se bude muset odvézt. Opět ideální šance na přesun dalších přeprav na silnici. Ano, na nebezpečnou a ekologicky nikterak vlídnou dopravu. A já se ptám, to je ta správná cesta směrem k bezpečnosti? To je to, co jsme chtěli??
Mezi námi jsou dopravci, kteří projekt ETCS prosazují v této české nejtvrdší verzi stůj co stůj. Bez ohledu na ostatní. Chápu, opět se jim naskýtá šance, jak se poměrně legálně zbavit určité konkurence a především jak si krásně vyčistit koleje od ostatních přeprav tak, aby měli pro své vlaky vždy „volnou cestu“. V řadě případů se jedná o vlaky kombinované přepravy, ucelené ropné produkty a podobně. A pokud někdo z těchto dopravců nutně potřebuje obhájit investice již do projektu ETCS vložené, prosím, ale ať do toho netahá ostatní. Nikdo je nenutil horlivě vybavovat svoje vozidla tímto zabezpečovačem již před několika lety…
Osobní doprava: ještě větší problém
Ještě horší je a bude situace okolo osobní dopravy. Konkrétně dopravy na vedlejších tratích. Když jsem poprvé zhruba před třemi lety tyto obavy začal občas nahlas vyjadřovat v odborných kruzích, často se mi „odborníci“ vysmáli s tím, že situaci dramatizuji a osobní dopravy se ETCS nemá jak dotknout.
Pomyslný střih – je rok 2022, o ETCS už ví každý hejtman a pomalu se tak celý systém stává noční můrou pro jednotlivé kraje.
V prosinci 2021 radní pro dopravu středočeského kraje Borecký, nechal zastavit či omezit dopravu hned na dvanácti regionálních tratích pro malé využití, na kterém se bezpochyby podílela situace s covidem.
Nicméně druhým dechem dodal, že i kdyby se situace s covidem měla ohledně počtu cestujících vrátit do doby před, kraj už ani tak s obnovením provozu nepočítá právě s ohledem na nadcházející zavádění systému ETCS, které se nesmyslně dotkne i lokálních tratí. Muselo být přeci jasné, že pokud se na vedlejších tratí provozovalo do té doby účetně odepsané vozidlo za cenu řekněme 165 Kč/km, cena vozidla s ETCS bude úplně někde jinde.
A nikdo nemůže nutit kraje a hejtmany provozovat železniční dopravu, která nám rázem povyskočí na dvoj- až trojnásobek toho co předtím. V takovém případě i kdyby kraj co dva roky nakupoval nové autobusy, stále ho to vyjde laciněji.
Pro změnu ani zástupcům Libereckého kraje není ETCS příliš po chuti a říkají: V našem kraji není žádná hlavní trať, ETCS se týká hlavních tratí, proč by pak měla naše regionální vozidla tento systém mít a neúměrně prodražovat provoz. Nechápou, stejně jako já. Ale bohužel, někdo si vymyslel, že i vozidlo, které projede 200 km po vedlejší trati a posledním kilometrem zaústí do hlavní tratě, ho mít musí. To je prostě věc, která nemá a nemůže mít racionální odůvodnění.
Násilný přesun na silnici
Takže situace se opakuje jako z nákladní dopravy. Cestující násilně přesouváme z vlaků do autobusové dopravy. To v lepším případě. V tom horším do dopravy individuální. Do dopravy, jež je jako celek několikanásobně nebezpečnější než doprava železniční. A já se opět ptám, to je ta bezpečnost, kterou se tak rádi jako společnost zaklínáme? To jsme chtěli? A o dárku, jaký tím opět nadělíme přírodě, se ani nemusíme bavit.
Tímto tak naopak proti původnímu poslání ETCS potenciálně připravujeme nové oběti silniční dopravy. Ale chápu, že je obrovská nechuť přínos ETCS posuzovat v celkovém kontextu, ale naopak odděleně. To pak ta požadovaná čísla vypadají hned lépe, že. O sporném přínosu ETCS v oblasti plynulosti a propustnosti tratí se zde zmiňovat vůbec nebudu. Neboť tato část je ryze odbornou a to není účelem tohoto článku.
A dostáváme se k tomu, jaký alibismus a pokrytectví celé ETCS v současné podobě je, byť původní záměr byl bezesporu šlechetný. ETCS je nám představováno jako něco, co spasí jinak nebezpečnou železnici. Ano, je tomu přikládána až falešně přehnaná váha.
Laik musí logicky nabýt dojmu, že v podmínkách tuzemské železnice denně umírají desítky lidí, jako bychom jezdili s lidmi na střeše, tak jak známe z obrázků kdesi v Africe či Indii. Ale tak tomu skutečně není. Určitě bezpečnost na prvním místě, a to nejen v dopravě.
Mýtus spásy bezpečnosti
Je však potřeba si uvědomit, že již nyní je evropská bezpečnost všeobecně na té nejvyšší úrovni na světě. Nedokážu si tedy dost dobře představit, kam dále chceme ještě bezpečnost za rozumné peníze posunout. Ale o moc dále to již asi nepůjde. A pokud přeci jen ano, za nesmírně obrovských finančních prostředků do toho vložených bez viditelného efektu.
Doprava jako taková vždy byla, je a bude svým způsobem částečně rizikovou činností. A je potřeba tento fakt prostě přijmout. Ale již tak je pravdou, že v současné době je celá železniční doprava velice dobře zajištěna s vysokou mírou zabezpečení se zároveň přijatelnou mírou rizika. A o to jde. O přijatelnou míru rizika, ne nulovou míru!
Pojďme si tedy vzít pár příkladů, v čem ještě může ETCS zvýšit bezpečnost na české železnici. Při každodenním rutinním provozování drážní dopravy může vzniknout spousta nehod. Dle charakteru naprosto rozdílných a vzájemně se sebou nesouvisejících. Z onoho koláče všech možných nehod pojďme některé zmínit ve vztahu ETCS.
Nehody na železničních přejezdech. Pomůže těmto nehodám zabránit ETCS? Nepomůže. Srážky s osobou v kolejišti? ETCS nepomůže. Najetí do překážky na trati, stromy, kameny a podobně. Opět ETCS nemůže sehrát žádnou roli. Samovolné ujetí špatně zajištěné soupravy nebo vozů. Opět ETCS ničemu nezabrání. Nehody posunových dílů, projetí návěstidel v rámci posunu, vjetí posunového dílu do jízdní cesty vlaku a další a další. To všechno jsou procentuálně vysoká čísla jako příčiny vzniku nehod na železnici. A nebojím se tvrdit, že zde uváděné příklady tvoří naprostou většinu z celkového počtu nehod. Ano, i střet se silničním vozidlem na železničním přejezdu je železniční nehodou. A právě nehody na přejezdech patří často mezi ty nejfatálnější. Vzpomeňme Pendolino, alespoň dvakrát do měsíce v televizních novinách Regionova převrácená někde v poli na bok a podobně.
Čili v pomyslném koláči nehod nám už toho mnoho nezbylo, do čeho nám může ETCS takzvaně „hrábnout“ a zabránit nehodě. Kolika lidí, tedy obětí, se to tedy ročně může týkat? Čtyř, šesti, deseti?
Čas na přehodnocení
Myslete si o mě, co chcete. Ne, nejsem cynik, ale podělím-li náklady za celé ETCS počtem potenciálních obětí, které by to mohlo zachránit, a zase čistě teoreticky, dostanu se k ohromující sumě a s čistým svědomím říkám, tuhle cenu lidský život nemá a druhým dechem dodávám, že i kdyby se jen polovina plánované částky za ETCS vložila „jen“ do zabezpečení přejezdů, je efekt zachráněných životů násobně větší.
Chápu, že v dnešní době společensky přehnané korektnosti, falešné solidárnosti a já nevím čeho všeho ještě je velice těžké si toto přiznat, natož veřejně napsat, ale já to tak vidím.
I vlivem společenských změn, změn ekonomických za poslední dva roky kvůli covidu, nenadálou situací vzniklou válkou na Ukrajině je nejvyšší čas přehodnotit i tento mimořádně drahý a neefektivní projekt a trochu tento vlak přibrzdit.
Společensky nás čekají v nejbližší době podstatně větší problémy, již nyní se hledají úspory v řádech milionů, dohadujeme se, jestli resort zdravotnictví dostane o půl miliardy více, nebo méně. Co udělají ceny energií v domácnostech vzhledem k situaci se surovinami z východu, jako je plyn, ropa a podobně, nechci ani domyslet.
A v kontextu toho všeho my tady řešíme předražené ETCS, nechceme ustoupit ani o píď a naprosto sobecky lemujeme naše tratě vyhozenými miliardami, které by podstatně užitečnější roli v této době mohly plnit úplně jinde. To jsme opravdu v našem železničním oboru takovými nabubřelci? A kde je najednou tedy ta „moderní solidarita“? Ona je, že, jen se nesmí týkat našeho stádečka. Není hrdinství si na klopu nebo profil FB pověsit ukrajinskou vlajku, hrdinství je v kontextu událostí posledních měsíců právě tyto a podobné projekty, které se zrodily v dobách opravdového blahobytu, přehodnotit. A alespoň částečně ušetřené finanční prostředky věnovat na akutně potřebnější a společensky prospěšnější projekty. Třeba zrovna nyní i na zmiňovanou Ukrajinu, protože tím nepomáháme jenom jí, ale zde už jde o bezpečnost Evropy jako takové. Jen se obávám, že v takovém případě „hrdiny“ aby člověk pohledal.
A proto s tímto projektem ETCS tak, jak je současně nastaven já osobně nemohu souhlasit, byť jsem zastáncem bezpečné železnice. Ale za rozumnou cenu. Ne za každou. A nesouhlasím s tím jako železniční odborník ani jako obyčejný daňový poplatník této země, to už vůbec ne.
S celým ETCS je to jako by přišlo nařízení, že v rámci zvýšení bezpečnosti pacientů bude mít i ta poslední ordinace praktického lékaře v nejzapadlejším koutě naší republiky nejmodernější rentgen jako nemocnice Na Homolce. A pan doktor si to pořídí hezky pěkně za své. Asi tušíte, jak by takové ordinace dopadly, co by to znamenalo za útrapy pro pacienta, jezdit najednou „Na Homolku“, ale bylo by to přeci v rámci bezpečnosti.
Nejde jen o samotné ETCS, co ekonomicky ohrožuje železnici. Jak dlouho bude ještě železnice pokusnou bílou myší s tím, co vše vydrží? Tlaky na ekologii a zelenou energii se stejnou úrovní jako u silniční dopravy. Bez jakéhokoliv zmírnění s ohledem na to, že železniční doprava je násobně ekologičtější už ze své podstaty. Nastupující systém ECM, stupňující se požadavky na tiché vozy, platby za dopravní cestu na úplně všechny kategorie tratí, neustále klesající možnost nakládajících míst. Začíná se mluvit o implementaci automatických spřáhel nákladních vagonů. Dnes ještě nikdo neumí domyslet, co by toto rozhodnutí fakticky přineslo a tak bych mohl pokračovat. Tímto směrem budeme ze železnice dělat pouze druh dopravy pro úzce vymezený a mimořádně drahý segment přeprav. Ne druh dopravy dostupný pro všechny. Žádná guma se nedá natahovat donekonečna, jednou praskne. A to přesně děláme s naším oborem.