Praha – Londýn vlakem pod 100 eur a za jeden den. Vyzkoušeli jsme ultralevné tarify
Reportáž z 17hodinové cesty vlakem do Londýna za co nejnižší cenu.
Do Londýna se většinou z Prahy létá. Nabídka letů British Airways je široká, stejně jako u nízkonákladových společností, kde se dá navíc dostat na velmi dobré ceny. Ty však v rámci akcí či včasných rezervací nabízí i železniční dopravci.
Rozhodli jsme se tedy naplánovat cestu vlakem. Řada lidí nechce ať už z jakýchkoliv důvodů létat, vlak navíc umožňuje komfortnější cestu, na které se dá bez problémů pracovat a využít tak jízdu kromě kochání se krajinou i efektivně.
Klíčovou položkou ceny je na trase Praha – Londýn doprava pod Lamanšským průlivem rychlovlaky Eurostar. Proto je důležité ohlídat si speciální akce, které dopravce párkrát do roka nabízí. Obvykle to bývá pro měsíce s nejnižší poptávkou, což je každoročně i leden.
Jízdenku z Bruselu do Londýna jsme tak pořídili za 39 eur, u Českých drah a Deutsche Bahn jsme využili běžných včasných jízdenek zakoupených dva měsíce dopředu. Celkem vyšlo jízdné na 98,34 eur (2 468 korun) a to jsme neodolali extrémně výhodnému příplatku 9 eur za 1. třídu v Německu. Bez něj bychom byli pod 90 eury. Podrobný rozklad ceny naleznete na konci reportáže.
Cesta trvala 17 hodin. Šla by projet i o dvě hodiny rychleji, my jsme však zvolili rezervu na přestávku v Bruselu, kdyby se cokoliv na některých dost napínavých přestupech nepovedlo.
Zkusili jsme se na cestu podívat očima člověka, který vlakem za hranice běžně nejezdí, aby mohla být inspirací třeba i pro železniční nováčky.
Na vlastní kůži: Praha – Londýn
6:35 – Naše cesta začíná. Vyrážíme přesně na čas vlakem IC 566 Západní expres z pražského hlavního nádraží do Chebu. Na lince jezdí InterJety, současná chlouba Českých drah, takže co se týče komfortu si není na co stěžovat.
Ve vlaku jezdí stevard s minibarem, wi-fi funguje bez problémů. Obsluha minibaru je milá, ceny v porovnání s podniky na hlavním nádraží až překvapivě nízké. Jedeme proti „dopravnímu proudu“, takže s námi ve vagonu sedí jen čtyři lidi.
7:14 – Zastavujeme u Srbska kvůli omezení na rekonstruované trati. Každá minuta zpoždění nás trochu znervózňuje, v Chebu bude totiž na přestup rezerva jen 10 minut.
Přehled reálných zpoždění spoje za uplynulý 14 dní však vypadá dobře. Tedy až na pondělních 149 minut ledovkové kalamity. Po notifikaci z aplikace Můj vlak se aktuální zpoždění scvrkává na 4 minuty.
9:37 – Vlak naštěstí dorazil do Chebu na čas a přestup do vlaku DB Regio do Norimberku je tak bezproblémový. Do spoje linky RE33 nastupuje jen pár lidí, většinou však s velkými kufry, takže v uličce rychle vzniká zácpa.
Motorová souprava má elektrické zásuvky i rychlou wi-fi, kožené sedačky v malém oddílu první třídy jsou příjemné. Překvapí audio informační systém i v češtině. Za pár minut přejíždíme státní hranici.
Cestou do Norimberku vlak zastavuje v pěti stanicích, až do Marktredwitzu je veden zároveň jako spěšný vlak 5282 a platí na něm česká jízdenka ČD. Německá průvodčí tak nastoupí až v Marktredwitzu.
Aplikace DB Navigator funguje bezvadně. Na rozdíl od aplikace ČD Můj vlak se nám do ni daří vložit jízdenku zakoupenou na webu (tedy ne přímo v aplikaci). Stejně jako její český ekvivalent přehledně informuje o všech stanicích, přestupech a zpožděních v reálném čase.
10:11 – K vlaku se připojuje souprava z Hofu a společně vyrážíme směr Pegnitz, kde se naopak první část vlaku odpojí. Na to je třeba myslet při výběru sedadla.
Jízda podél meandrů řeky Pegnitz rychle ubíhá, zato wi-fi se ve vlaku ztrácí. Zpoždění systém hlásí osmiminutové, pak naroste na 11 minut. V Norimberku je však přestup luxusní půlhodina.
11:57– Rychlovlak ICE 720, kterým pokračujeme do Frankfurtu, je opět spojený ze dvou částí mířících do Essenu a Oberhausenu, proto je nutné nastoupit do první části. Rozpojují se už ve Würzburgu.
Kousek za Norimberkem si to už ICE sviští rovinatou krajinou rychlostí 199 km/h. Místa ve vlaku jdou najít v nízké sezoně i bez místenky, vyrážíme otestovat jídelní vůz.
V bistru na nás smutně koukají osiřelé pivní pípy. Točené už DB ve vlacích nenabízí, přestože v papírovém menu ještě uvedeno je. Nebyl o něj prý zájem. Lahvové však k dostání stále je, a to v proměnlivé sezónní nabídce.
Konec starého železničního světa. Z palubních bister v Německu zmizí čepované pivo
Nabídka hotovek zahrnuje třeba Chili con Carne za 12,50 eura či boloňské těstoviny za 14,20. Vše i ve variantě bez masa. V akci jsou momentálně „chutě Rakouska“, vídeňský telecí guláš vyjde na 15,90.
13:01 – Za Würzburgem ICE citelně zrychluje, rychloměr se odpoutává od 200 a sérii tunelů prolétáváme s ukazatelem 247 km/h na infotabuli.
Přesně 500 km od pražského hlavního nádraží překonáváme ve 13:10 řeku Mohan. Trať poté vede podél řeky. Až na další přestup tak jedeme jen „standardních“ max. 150 km/h.
12:15 – Aplikace Navigator DB hlásí mimořádnost, vlak nezajíždí do Frankfurtu. Naštěstí je ale náš další přestup na frankfurtském letištním nádraží, takže chvíli napětí střídá chvíle uvolnění.
13:58 – Centrum Frankfurtu objíždíme přes Frankfurt Süd, skleněné mrakodrapy zdejšího finančního centra EU tak sledujeme jen z dálky. Aplikace ujišťuje, že navazující vlak z letiště se „pravděpodobně stihne“.
14:42 – Předposlední přestup na vlak Frankfurt – Brusel. Jde opět o vysokorychlostní ICE, což souprava prokazuje hned po výjezdu z letištního dálkového nádraží (Fernbahnhof). Během chvilky svištíme 260 km/h a vlak dál zrychluje. Při přibližování se třístovce začínáme lehce cítit tlaky v uších.
Trať vede až do Kolína nad Rýnem v těsné blízkosti dálnice, kterou de facto kopíruje. Proto si může i díky několika dlouhým tunelům dovolit jet naplno.
Jelikož jsme si nepřipláceli za místenky, musíme hledat v německých spojích vždy volné místo, což ulehčuje přehledný systém digitálních displejů ukazující, odkud kam je místo obsazeno.
Chvíli po dosednutí se nad hlavou objeví „obsazeno až do Bruselu“ a v mobilní aplikaci vidím číslo svého sedadla. Dumám, jak je to možné, že mě takto identifikují. Pak mi dojde, že číslo musela do systému zadat průvodčí při kontrole jízdenky a záhada je vyřešena.
Ostatně průvodčí v německých vlacích jsou neuvěřitelně usměvaví a vstřícní, takže jsem svůj check-in do sedačky ani nezaznamenal.
15:40 – Příjezd do Kolína po majestátním nýtovaném mostě přes Rýn připomíná s velkou dávkou představivosti příjezd do Prahy ze Smíchova po tom Vyšehradském. S rozdílem, že zde je původní most opravený a nikdo ho nechce zbourat a nahradit novým.
Na most přímo navazuje hlavní nádraží, které je v centru města na dohled od slavné katedrály. Jeho klenuté oblouky opět připomínají Prahu.
16:16 – Po 9,5 hodinách cesty přijíždíme do Cách na německo-nizozemsko-belgickém trojmezí. Kvůli poruše trakčního vedení je v provozu na následujícím přeshraničním úseku jen jedna kolej. Při čekání nabíráme čtvrthodinové zpoždění.
I belgická trať je však vysokorychlostní, takže se ho vlak snaží rychle dohnat.
Mobilní síť se v podhůří Arden ztrácí a palubní wi-fi je pro práci s notebookem dost nestabilní. Navíc se začíná smrákat, takže mizí i panoramata za okny a přichází dlouhá chvíle.
16:53 – Lutych je za námi, do Bruselu bychom měli dorazit už za pár desítek minut.
Brusel bude náš poslední přestupní bod, zpoždění na příjezdu je cca desetiminutové. Do odjezdu Eurostar však zbývá ještě více než tři hodiny, a tak je čas na procházku po okolí. Čtvrť kolem nádraží Bruxelles Midi je údajně jedna z nejhorších ve městě.
17:40 – A to se vzápětí potvrzuje. Hala i okolí nádraží jsou plné bezdomovců, do toho silně prší a následně přijde i sníh. Procházka městem brzy končí v nejbližší kavárně.
20:35 – Přestože Eurostar Brusel – Londýn odjíždí v 21:23, všichni cestující musí být v terminálu už téměř hodinu před odjezdem. Zvláštní režim cest pod Lamanšským průlivem a odchod Británie z EU vyžaduje speciální režim.
Nástupiště 1 a 2 jsou od zbytku nádraží oddělená a fungují v letištním režimu. To znamená, že cestující nejprve naskenuje jízdenku a pak projde klasickou letištní bezpečnostní kontrolou. Následuje kontrola belgické pohraniční policie, která si naskenuje občanku a nic víc neřeší.
V momentě, kdy už lidé míří směrem k prvnímu duty free obchodu, však přichází zádrhel. Další kontrola, tentokrát britská, a to formou automatů kontrolujících biometrické údaje.
A ty akceptují pouze pasy. Také jste si mysleli, že Británie i po brexitu uznává občanky států EU? Tak to jste na omylu. Bez pasu neprojdete a nikdo se s vámi nebaví. Naštěstí jsem si ho s sebou přibalil, ale bylo to o fous.
Ani Eurostar totiž o nutnosti pasu při nákupu jízdenky nic neříká. Dokonce mate povinným on-line check-inem zvaným API (Advance Passenger Information), který vyžadují Britové, ale zadává se do něj paradoxně občanka. Stejně tak nutnost pasu zlomyslně nepřipomene ani belgická kontrola a v tichosti se spokojí s občankou. Takže na to pozor.
Po sérii kontrol musí cestující čekat v přeplněné, nevzhledné čekárně, jelikož na nástupiště v horním patře se může až 20 minut před odjezdem. K dispozici mají jeden automat s nápoji a s dlouhou frontou.
Po výzvě k nástupu se najednou stovky lidí zvednou a natlačí do úzké uličky v duty free obchodě, kterým se musí projít. Boarding začíná.
21:25 – Souprava budí respekt svou délkou. Má 15 vagonů a nástupiště je do oblouku, v jednu chvíli tak nevidíte ani jeden konec vlaku. Vozy jsou průchozí, mají však dveře vždy jen na jednom konci.
21:23 – Vlak vyráží přesně na čas. Uvnitř je klasické uspořádání po dvou sedadlech na každé straně, “čtyřek” se stolečkem je v každém vagonu jen pět.
Pod sedadly jsou zásuvky v ostrovní i kontinentální verzi, wi-fi je taktéž bezplatná. Zhruba uprostřed dlouhé soupravy jsou dvě bistro-kavárny. Nabídka je ovšem dost strohá. Vlak je naplněn tak přibližně z desetiny, nízká sezóna dělá své.
21:50 – Ozývá se hlášení, které nevěstí nic dobrého. Kvůli sněhu musí jet rychlovlak sníženou rychlostí a zpoždění zatím prý vypadá na 30 minut. Dvouhodinová cesta se tak nejspíš natáhne o čtvrtinu.
22:43 – Vjíždíme do tunelu pod mořem. Za okny je stále stejná tma jako předtím, na změnu upozorní jen netypické šumění.
23:04 – Na britské půdě se ocitáme za 20 minut. Časový posun nám dává hodinu k dobru. Hlášení informuje, že zpožděni je nakonec jen sedm minut a v Anglii už můžeme navíc jet plnou rychlostí. Informační panely ji však bohužel neukazují.
Zato se na nich střídají zajímavá fakta o stavbě tunelu. Jeho strop je sto metrů pod hladinou moře, celkem měří 50,34 km. Rychlostní rekord na trati je 335 km/h.
23:32 (22:32 místního času) – Po 17hodinové cestě jsme doputovali do Londýna. Nádraží St Pancras International je velkolepé, světelný tunel z nástupiště “euroterminálu” připomíná bránu do Británie. Další pasová kontrola už na nádraží neprobíhá, budky jsou osiřelé a můžeme tak naše putování zakončit přestupem na hustou síť linek metra.
Návod na jeho použití pro několikadenní návštěvu města jsme popsali zde:
Rychlý návod na londýnskou dopravu: Na čtyři dny, s dětmi, co nejlevněji
Letadlem za dvě hodiny
Do Londýna jsme sice dorazili vlakem komfortně, rychle a levně, konkurence letadel je však stále pro tuto destinaci neotřesitelná. Letenky společností Ryanair či Wizz totiž začínají na 600 korunách a za tuto cenu letíme zpět do Prahy i my. Tradiční nevýhodou oproti vlaku je nutná doprava na letiště, která často vyjde dráž než letenka.
V našem případě se nám daří nakoupit v předstihu jízdenku z centra Londýna (Liverpool street) na letiště linkou Stansted Express za 13 liber.
Včasný lístek tři měsíce dopředu se však prodává už od 9,90 libry. Pak roste postupně na standardních 23,90 libry. To je více než základní cena letenky 21,90 GBP.
Autobus z Victoria station se dá na Stansted sehnat dva měsíce dopředu za 11 GBP. Standardní cena je 17 GBP.
Cena jízdenek
- Praha – Cheb – Marktredwitz: Včasná jízdenka ČD přes web vyjde na 335 Kč (13,35 eura)
- Marktredwitz – Brusel: Tarif Super Sparpreis Europa je za 36,99 eura + 9 eur příplatek za první třídu.
- Brusel – Londýn: Akční jízdenka SNCF Connect na Eurostar byla za 39 eur.
- Celkem 98,34 eur (2 468 korun)
