Nejtěžší je smířit se s tím, že můžete být kdykoliv za blbce, říká nejznámější tramvaják
Josef Chodounský se osvětou na sociálních sítích snaží lidem vysvětlit, co práce tramvajáka obnáší.
V Česku aktuálně není známějšího tramvajáka. Třináct let řídí Josef Chodounský tramvaje po Praze a sám říká, že ho tato práce i přes všechna negativa baví více a více. Na svém blogu, YouTube kanálu a Twitteru zveřejňuje pravidelně postřehy z práce řidiče. V kategorii One (Wo)man show v anketě Křišťálová Lupa byl letos na pátém místě. Působení na sociálních sítích začal brát jako osvětu, aby byla práce tramvajáka vnímána lépe než dosud.
Tramvaje byly vaši zálibou od dětství nebo jste se k nim dostal spíše náhodou?
Bylo to trošku oklikou. Na gymnáziu v Sedlčanech mě hodně bavil zeměpis a šel jsem studovat do Prahy geografii. Mým velkým koníčkem byly mapy, a tak jsem Prahu poznal přes ně, uměl jsem linkové vedení. Když jsem přišel do Prahy studovat, potkal jsem se s lidmi ze serveru Pražskétramvaje.cz. Tam má vášeň začala. Kdybych se tehdy potkal s někým od autobusů či metra, možná bych se věnoval jim.
Jak dlouho jste studoval?
Z geografie mě vyhodili po semestru, nezvládl jsem matematiku. Pak jsem přešel na Českou zemědělskou univerzitu a ve druháku školu dobrovolně opustil a začal řídit tramvaj.
Co říkali rodiče na vaše rozhodnutí ukončit vysokoškolská studia?
Rodiče byli zprvu zklamáni a byl to pro ně šok, že jsem opustil vysokou školu. S odstupem času jsou myslím rádi, že dělám něco, co mě baví a naplňuje a dokáže uživit.
Měl jste nějaké problémy získat oprávnění pro řízení tramvaje?
Získání osvědčení není složité, je to klasický tříměsíční kurz. Trošku problémy jsem měl s psychologickými testy, pro psycholožku jsem byl ještě příliš mladý. Ale nakonec jsem prošel. Zpětně uznávám, že jsem byl nevyzrálý a trošku pako.
Zcela laický dotaz: je jednoduší řídit auto nebo tramvaj?
S troškou nadsázky říkám, že k řízení tramvaje můžete pustit pětileté dítě. Ale jen než vyjedete s tímto čtyřicetitunovým strojem mimo vozovnu do pražského provozu. Jsou případy, že po první jízdě lidé z kurzu odchází. Pro hodně lidí je to hodně stresující, žijí v neustálé obavě z nehody. V mé skupině byl řidič kamionu, který to raději po první jízdě zabalil.
Stres v provozu je tedy na práci tramvajáka to nejtěžší?
Pro mě ne. Pro někoho jsou to zkoušky z liniového vedení. Pro mě osobně bylo nejtěžší se srovnat s tím, že jsem neustále za blbce. I když udělám všechno, jak mám, tak se vždy najde někdo, kdo mi bude nadávat.
Myslíte ze strany cestujících nebo v práci?
Pouze cestující. Valí se to na nás jen od nich. Mladé tramvajáky to může myslím dost vykolejit, podle mého názoru je ta kritika velmi nespravedlivá.
Sociální sítě jako osvěta cestujícím
Je to skutečně tak velký problém, že „prudících“ lidí je tolik?
Stačí třeba jeden za den a máte to v hlavě několik dní. Dodnes si vzpomínám ještě na šest, sedm let starou událost, kdy jsem přiskřípl ve dveřích vystupující paní. Nemám absolutně šanci to vidět, že je ve dveřích, což jeden cestující nepochopil. Namísto toho, aby jí pomohl, přišel seřvat mě. Dodnes si na to často na té zastávce vzpomenu.
To byl i důvod, proč jste začal na internetu s blogem, YouTube kanálem a působením na Twitteru?
Ano. Beru to jako osvětu. Hodně stížností na nás je zbytečných, proto jsem se začal snažit vysvětlovat, co můžeme ovlivnit a co ne. Hodně mi pomohlo, když jsem si pořídil záznamovou kameru a začal dávat na YouTube záznamy z jízdy. Jedno video má mnohem větší ohlas než text. Mám kladné reakce i od kolegů, že upozorňuji na některé problémy, o kterých lidé netuší, že nejsou naše chyba.
Například?
Typické je zpoždění. Cestující nezajímá, kde vzniklo, berou to jako chybu tramvaje. Proto na videu často ukazuji, že zpoždění naberu například kvůli špatně seřízeným semaforům nebo třeba neukázněným řidičům, kteří špatně zaparkují. Aby lidé věděli, jak to je.
Jak probíhá nasazování na jednotlivé linky?
Jsem přiřazen k vozovně a ta rozhoduje, kam kdo pojede. Od počátku jsem v Hloubětíně, nyní máme dočasný azyl v Hostivaři. Už při vytváření jízdních řádů se přiřazují pořadí jednotlivým vozovnám, takové linky máme. Často se to ale kvůli výlukám hodně mění. Tahle různorodost je něco, co mě baví hodně. Každé den je jiný, jezdím s jiným vozem.
Jaká je vaše oblíbená linka?
Mám rád dlouhé linky, směna rychle uteče. Teď u mě vede linka 16, je to hodina a 20 minut. Nemám rád naopak nejkratší, třeba teď linku 15.
A nejoblíbenější tramvaj?
Asi stále vedou hloubětínské KT8N. Na nich jsem začínal, je to moje srdeční záležitost. Naopak opravdu nemám rád tramvaj Porsche 14T.
Myslel jsem, že je to hrůza jen pro cestující…
Hodně mi na nich vadí neotočné podvozky. Každý oblouk cítím v zádech, ve spoustě oblouků musím výrazně zpomalit oproti jiným tramvajím, aby mě to nevyhodilo ze sedačky. Ukázkový příklad je oblouk z nábřeží Kapitána Jaroše ke Strossmayerovu naměstí. Tam když jedete 35 km/h jako v jiné tramvaji, tak vás to ze sedačky vyhodí.
Nelákalo vás řízení jiného dopravního prostředku?
Řízení tramvaje mě zatím uspokojuje maximálně, řekl bych čím dál více. Nenašel jsem jiné povolání, které by mi tak vyhovovalo. Určitě by mě lákala lokomotiva, ale jen vyzkoušet. Tam je člověk až příliš sám.
Předjetí tramvaje zleva? Už běžné
Autobusem jezdit nechcete?
Určitě ne po Praze. V tom mají autobusáci můj naprostý obdiv, co dokáží s klidem a bravurou vyřešit ve zdejším provozu. Ale příští rok se stěhuji z Prahy a nevím, jak budu zvládat dojíždění. Pak je možné, že se porozhlédnu po práci řidiče meziměstských autobusů.
Zmínil jste chování cestujících, co řidičů aut?
Myslím, že je čím dál agresivnější. Souvisí to s tím, že v Praze je prostě více a více lidí a potřebují se na té silnici nějak prosadit. Dovolují si to, co dříve vůbec skoro ani nezkoušeli. Například předjetí tramvaje zleva. To jsme si dříve říkali jako výjimečnou záležitost, dnes je to skoro standard.
Nedávno jste se zapojil do diskuze, zda zvonit na každé zastávce. Proč si myslíte, že se zvoní moc?
Bylo by dobré, kdyby se nad tím někdo zamyslel a dala se tomu jednotnější pravidla. Dříve se muselo všude, ale nejsem toho zastáncem. Myslím, že by to mělo být úměrné situaci. Když se rozjíždí do hloučku lidí, tak by se mělo zvonit, ale rozhodně ne ve tři ráno na konečné. Dříve se to kontrolovalo, i na mě přišla kdysi kontrola, že jsem v šest ráno nezazvonil při odjezdu ze zastávky.
Největší boom pozornosti jste zažil loni před svátky, když jste zveřejnil video, jak jste zachránil britského chlapce, který zoufale pobíhal u kolejí, a svezl jste ho k rodičům. Jaké byly reakce?
https://twitter.com/JChodounsky/status/1204053757803352064?s=20
Drtivá většina kladných, přišly jen dvě takové podivné. Ale nic negativního jsem si nevzal, práce tramvajáka mě naučila si ty negativní věci nepřipouštět k tělu. Na sociálních sítích se to hodí nebrat si ji pak k srdci. Hodně kolegů mi poděkovalo, že jsem to zveřejnil, že jsem ukázal práci tramvajáka z dobré stránky.
V žádném jiném dopravním prostředku nejsou u řízení tak často vidět ženy. Čím si to vysvětlujete?
Jsem za to rád, že jich u nás jezdí tolik. DPP dokáže lidem hodně vyhovět v tom, co požadují od práce, tedy zejména ohledně směn. Ženám myslím vyhovuje, že mají garantováno s dětmi do 15 let nasazení na ranní směnu. Práce není fyzicky náročná, v kabině jsou v bezpečí. Platově je to myslím velmi dobře ohodnoceno, neexistuje, že by měly nižší plat než muži. Zlý jazyk by mohl říct, že jsou jen číslo a nikoho nezajímají. Já to beru i jako pozitivní, že jsem často jen číslo a nepotřebuji žádné extra výhody.
Zaujalo mě, že jezdíte s kravatou. Podle oblečení jiných to zjevně není požadavek v předpisech DPP.
Není to v předpisu. Jezdím takto od začátku, beru to jako stavovskou čest. Jezdím s ní i v těch největších vedrech.