Inspirace Rudišem. Z Prahy na Sicílii vlakem na vlastní kůži

Vlak Frecciarossa do BoloněVlak Frecciarossa do Boloně

První díl zavede čtenáře vlakem z Prahy přes Vídeň, Villach, Benátky a Boloňu do Florencie.

Přinášíme první část nového cestopisu od našich čtenářů. Petr Sládek v textu popisuje svoji zkušenost s cestou vlakem z Prahy až na Sicílii. Čeká vás jízda přes Rakousko a Itálii. Text jsme rozdělili do tří částí, další vyjdou v neděli a pondělí.

Všechno to začalo úplně nevinně o Vánocích, kdy jsem od kamarádky dostal knížku „Návod k použití železnice“ od Jaroslava Rudiše. Když jsem v ní četl pasáž o cestě vlakem na Sicílii, při které jen tak mimochodem přepraví trajekt pasažéry i s vlakem, dostala se tahle myšlenka mezi moje top cestovatelské priority pro nejbližší dobu. A jelikož období květnových svátků patří mezi moje oblíbené dovolenkové termíny kvůli přijatelným cenám i teplotám na jihu Evropy, bylo o uskutečnění plánu prakticky rozhodnuto.

Postupně se ustálila předpokládaná podoba trasy. Ve čtvrtek 2. května odjezd z Prahy do Villachu. Následně cesta severní Itálií v ose Benátky – Boloňa – Florencie – Pisa a následně už do Říma, odkud vyjížděl ten slavný IC 723 směr Sicílie. Původní variantu s výletem do Lublaně jsem zavrhl, protože pak by na návštěvu Benátek vyšel víkend a to mi nepřišlo jako nejlepší nápad. V plánu bylo následně strávit pár dnů na Sicílii válením se na slunci a následně vyrazit letecky domů. Po konzultaci tohoto plánu s nabídkou leteckých společností vyšlo nejlépe letět zpět přes Vídeň a udělat si ještě jeden den ve Vídni před návratem do Prahy.

Pevně plánované body

Na cestě mě čekaly dvě hlavní výzvy – předně nejsem vůbec zvyklý cestovat více než pár dní s (pro mě) malým 40litrovým batůžkem v rozměru leteckého palubního zavazadla. A pak také většina mých dovolených zahrnuje spoustu plánování a velkou míru „jistoty“, což jsem měl ambici trochu narušit. Nakonec tedy vyšel rozumný kompromis, kdy cesta obsahovala jen pár pevných naplánovaných bodů – jízdenku pro cestu Řím – Sicílie jsem nakoupil na úterý a současně jsem i zamluvil ubytování v sicilském Cefalù, což slibovalo naplnění ambice „válení se u moře“. Předem koupená byla i letenka z Palerma do Vídně. Pak už jen zbývalo pokusit se o nemožné a nacpat oblečení na 10 dní do půjčeného zavazadla a vyrazit na cestu.

Než začnete číst dál, rád bych uvedl ještě pár informací předem, abych to potom nedostal v diskusi tolik „sežrat“:

 

• Text nemá ambicí být ani průvodcem po daných místech, ani není detailně zaměřen na použité vlaky. Berte jej prosím jako sepsání zážitků ze zajímavé cesty.

• Moji zálibu v jídle často narušuje alergie na mléčnou bílkovinu. Strasti při shánění potravy jsou tedy celkem časté.

• Dovolenou jsem si hodlal užít, proto většina cest proběhla v rámci první třídy, nebylo cílem naplánovat budgetovou dovolenou.

• Nápad sepsat zážitky přišel až na konci cesty, takže někde chybí fotodokumentace (primárně bohužel ta vlaková).

• Pro konzistenci se snažím využívat české verze italských názvů měst/míst.

• Autentické zprávy z cest můžete nalézt na mám Twitterovém účtu @Hindcz s hashtagem #ItalianTrainTrip (První tweet zde )

Den 1 – Praha – Vídeň – Villach

Cesta začíná kde jinde než na pražském hlavním nádraží, odkud v 8:44 vyráží RJ 75 Vindobona směr Štýrský Hradec. Já tenhle vlak využiji jen pro cestu do Vídně. Hned při nástupu probíhá celkem častá scénka s hledáním míst, kdy spousta cestujících (především zahraniční turisté) nemá společně s jízdenkou zakoupenou i místenku. V kombinaci s nižší kapacitou 1. třídy u Railjetů ČD to často znamená nepříjemné situace, tentokrát se však úspěšně povedlo posadit všechny. Občasná snaha poradit spolucestujícím znamenala i začátek konverzace s dvojicí Američanek, pro které bylo evidentně cestování vlakem po Evropě výzvou. Popravdě se ani tolik nedivím, protože vyznat se v různých rezervačních systémech národních dopravců je leckdy oříšek i pro polovičního „šotouše“, za kterého se tak trochu počítám.

Paní sice prohlásí, že v minulosti to při cestě s manželem bylo mnohem jednodušší, protože všechny jízdenky a místenky nakoupili hezky papírově na pokladně, ale já doufám, že to pro ni nakonec až takové peklo nebylo. Z konverzace si minimálně odnáším poznatek, že v sicilském Palermu stojí za návštěvu kapucínské katakomby s mumifikovaným dítětem. Ona se naopak ode mě dozvěděla o existenci webu seat61.com (rozhovor s jeho zakladatelem si můžete přečíst zde) a podle množství citací z tohoto webu, kterými zásobovala svou spolucestující, to byla výměna informací oboustranně užitečná.

S párminutovým zpožděním přijíždíme na vídeňské hlavní nádraží, a jelikož mám něco přes hodinu na přestup, vyrážím rychlým tempem směr Wiener Schnitzel, protože co by to bylo za návštěvu Vídně bez konzumace téhle pochutiny.

Posilněn řízkem pak nasedám do, tentokrát červeného, Railjetu ÖBB 539 a vyrážím na 3 h 22 min dlouhou cestu do korutanského Villachu. Kromě dokončení práce věnuji čas i výběru ubytování. Volba padne na sympaticky pojmenovaný hotýlek „harry’s home“ hned naproti budově nádraží. Za okny mezitím proběhne rakouský Semmering a pak už o fous rychlejším tempem směřujeme na západ.

Výhledy tahle cesta nabízí impozantní, ale to platí snad pro každou cestu vlakem po Rakousku. Vypíchl bych především pohled na hrad Hochosterwitz, který rozhodně hodlám při vhodné příležitosti navštívit. Po příjezdu mě mimoděk rozesmála slečna na recepci, která důležitě oznamovala, že až se budu vracet po 10. hodině večer zpět, musím použít noční vchod (kdo mě zná, zasměje se). Ubytování každopádně vypadalo parádně, až jsem si posteskl, že to asi bude nejlepší hotel na mé cestě, a nakonec to byla vskutku prorocká vize.

Těšil jsem se i na návštěvu Villachu (český ekvivalent je podle wikipedie Bělák, ale upřímně jsem tohle pojmenování viděl poprvé). Jeho historické centrum není velké, ale úpravou veřejného prostoru by se jím určitě mohla inspirovat většina českých měst. Ať už přátelskostí pro chodce nebo městským mobiliářem. K večeři jsem vybral malé asijské bistro, protože zrovna o tenhle typ lehčí kuchyně dost pravděpodobně v dalších dnech jen tak nezakopnu.

Odjezd z pražského hlavního nádraží. Foto: Petr SládekKrajina při cestě do Villachu 1Krajina při cestě do Villachu 2Servisní vůz po cestě do VillachuVillach - nádražíVillach - kostelVillach - kostel v nociVillach - poznáte toho mladíka?Villach a jeho veřejný prostorVillach a jeho veřejný prostor 3Villach a jeho veřejný prostor 2

Den 2 – Villach – Benátky – Boloňa

Ráno jak obrázek, hodilo by se napsat. Hotel se opravdu snaží působit domáckým dojmem, takže v „kuchyni“ se snídaní je i trouba, kde se peče čerstvý koláč. Do toho ale přišla dost nepříjemná zpráva od ÖBB. Stálo v ní, že nástupiště 91 a 92 ve Villachu není vzhledem ke konstrukčním pracím dostupné pro osoby se sníženou schopností pohybu. Hned pod tímto sdělením pak byla informace o stávce na italské železnici, která měla probíhat od sobotního do nedělního večera. Překřtil jsem tedy twitterový hashtag na #ItalianStrikeTrip a děkoval si za nápad, že nemám všechno do puntíku rozplánované.

V 10:49 jsem následně nasedl do již třetího Railjetu v pořadí, RJ 131 mířícího na benátské hlavové nádraží Santa Lucia. Vlak překonal hranice do Itálie již pár minut po odjezdu a já si mohl užívat pohled z okénka na úplně jinou atmosféru scenérie italských Alp a železniční infrastruktury obecně. Cestou mi udělal radost i vývar z vlakového bistra, což byla zpětným pohledem poslední polévka, kterou jsem na své cestě měl.

Příjezd do Benátek dokáže vyvolat dojem, protože cesta vede po několik kilometrů dlouhém mostě z roku 1846. Nádraží samotné překvapí svou velikostí, tedy do té doby, než si uvědomíte, jak velkou masu návštěvníků musí každý den odbavit. Já se z nádraží vydal severním směrem do méně frekventovaných částí města a zpětně to hodnotím jako dobrý nápad. Hlavní osa mezi nádražím a náměstím svatého Marka byla totiž beznadějně ucpaná (jak by situace vypadala o víkendu, si snad ani nechci představit).

Atmosférou mi všechny části města přišly dost podobné, takže minimem času stráveným na ose Nádraží – Ponte di Rialto – Náměstí svatého Marka jsem dle mého o nic výrazného nepřišel. K obědu jsem vybral menší bistro Osteria al Ponte a byl to jeden z kulinářských vrcholů celých těch 10 dní. Při nákupu zmrzliny jsem si rovněž všiml absence košů na odpadky, takže jsem kelímek zase potupně odnesl zpět do koše v místě nákupu. Po třech hodinách pobytu ve městě se zdála moje touha poznání nasycena a já se jal hledat ten správný vlak na cestu do Boloni.

Jelikož jsem si chtěl alespoň jednou užít cestu rychlovlakem (a mezi Boloňou a Florencií vede VRTka celou dobu tunelem), volba nakonec padla na cestu vlakem Frecciarossa. A když už cesta rychlovlakem, tak rovnou ve třídě BUSINESS, která se vyznačovala uspořádáním 2 + 1 a občerstvením na palubě. Po trochu rychlejším přesunu na nádraží jsem se posadil do pohodlného koženého křesla a těšil se na cestu, která by mohla podle RailMap ubíhat až rychlostí 220km/h.

Přibližně v půlce cesty začal personál servírovat občerstvení. To se skládalo z červené papírové krabičky, ve které byl ukrytý slaný a sladký snack (v obalu), vlhčený ubrousek a k tomu bokem šikovná 250 ml láhev s vodou (velmi užitečná věc na cesty). Po dotazu na složení se personál vytasil s vegan verzí, což mě velmi příjemně překvapilo.

Za nějaký čas se pak stejný rituál opakoval znovu, tentokrát ale došlo ke sbírání dopadu. Červená papírová krabička se uložila separátně společně s jedním papírovým předělem. Zbytky po obalech z jídla šly do jiného koše. Vzhledem k tomu, že snacky (typu grissini či vanilkové sušenky) byly samostatně zabalené, existence další krabičky sloužící pouze k servírování „pohromadě“ mi zrovna udržitelná (a popravdě ani smysluplná) nepřijde. Po cestě jsem pokukoval po ukazateli rychlosti, ten se zastavil někde u zmiňovaných 220 km/h. Pro cestujícího odkojeného stošedesátkou na českých železnicích příjemná změna.

Frecciarossa zajela na jedno z podzemních nástupišť v Boloni a já se jal přes několikery eskalátory hledat cestu k povrchu. Cestou do hotelu jsem ještě udělal malou odbočku na most nad železnicí, který naplno ukázal, jak velkým nádražím Bologna je. Hotel jsem nakonec zamluvil ještě ve vlaku, velkou výhodou byla opět poloha blízko nádraží. Po ubytování jsem vyrazil objevovat krásy skoro 400tisícového univerzitního města, které bych dokázal atmosférou lehce připodobnit k našemu Brnu. Tedy Brnu postavenému z červených cihel se spoustou podloubí. Díky nim je Bologna skvělou destinací pro dny, kdy zrovna počasí nepřeje, což se mě naštěstí v tomhle okamžiku nijak netýkalo. Jelikož jsem měl na poznávání města vyhrazen ještě skoro celý další den, vydal jsem se relativně brzy zpět se na to pořádně vyspat. Před usnutím jsem pak smutně vzpomínal na kvalitu odhlučnění v rakouském hotelu, protože v tomhle jsem se několikrát byl ujišťovat, že okno vedoucí do ulice je skutečně zavřené.

Ráno nepřineslo dobré zprávyBenátky - most do městaBenátky - fotbal před policejní stanicíBenátky - Ponte de RialtoBenátky - výhled na sousední ostrovBenátky a náměstí svatého MarkaBenátské kanályBenátský oběd v Osteria al PonteVlak Frecciarossa do BoloněFrecciarossa a speedspotingBoloňské zhlaví ve dneBoloňské nádraží ve dneBoloňské zhlaví v nociBoloňské nádraží v nociBoloňa - exteriér nádražíBoloňské uliceBoloňská katedrálaBoloňská podloubíBoloňa Piazza MaggioreBoloňa Palazzo Re EnzoBoloňa Palazzo Re EnzoBoloňské uličky v noci

Den 3 – Boloňa – Florencie

Po konzultaci s turistickým průvodcem na pokoji jsem sestavil plán na sobotní den. Po odhlášení z hotelového pokoje jsem s vděkem zanechal velký batoh na místě a vydal se ven na lehko. Překvapilo mě, že se zavazadla hostů povalovala vcelku přístupně v rohu vedle recepce, ale mít trochu víry v lidskou poctivost nikdy neuškodí. Vzhledem k akutnímu kávovému deficitu jsem nejprve zamířil do jedné z kaváren, kde potěšila dostupnost ovesného mléka i veganského mrkvového dezertu.

Následuje první fotka kreativního italského přechodového umění (bude ještě jedna) – přechod do T. Do prvního cíle, baziliky San Francesco, jsem se dostal lehce podloudně zadním vchodem a ten hlavní tedy využil alespoň pro cestu ven. Tady místní děti využily přední stranu jako fotbalovou branku a já si uvědomil, že už jsem podobný obrázek v Itálii vlastně několikrát viděl. (Jak píše Adam Gebrian, funguje to stejně i v Barceloně.)

Dalším bodem v cestě bylo najít vyhlídku a prohlédnout si město shora. To se nakonec ukázalo jako dost složitý úkol, protože hned na první místo bych se mohl podívat jen jako nesvéprávný pacient. Druhé se také tvářilo jako nemocnice, ale alespoň vyhlídka byla veřejně přístupná. Následně jsem se přesunul přes veřejný park zpět do města. Již předchozí den jsem v ulicích viděl minimum aut, během víkendů se ale centrum Boloni uzavírá autům úplně, takže v ulicích bylo až neuvěřitelné množství návštěvníků.

Na cestu do Florencie jsem si vybral klasický vlak kategorie IC, v hotelu vyzvedl batoh (byl tam chudák už osamocený, ale žádný nenechavec si jej naštěstí nevybral) a s časovým předstihem se vydal na hlavní nádraží, které na mě předchozího dne působilo jako slušný labyrint. Po nástupu do vozu jsem zaznamenal trochu vyšší teplotu, o několik minut později mi po kontrole lístku průvodčí nabídl přesazení do sousedního vagónu, kterému klimatizace fungovala bezchybně.

Vlak IC 597 mě dovezl na nádraží Florencie Rifendi, odkud jsem po přestupu pokračoval už běžným osobním vlakem na místní hlavní nádraží. A až tady mi to konečně docvaklo. Itálie je vlaková velmoc. Boloňa, Florencie i Miláno, které jsem navštívil před pár lety. Tady všude jsou vlaková nádraží spíš obrovské chrámy a svou velikostí hravě strčí do kapsy i pražské hlavní nádraží. Pro svoji vlakovou pouť jsem si tedy nemohl vybrat lepší zemi. Tedy abych ty chrámy uvedl na pravou míru, zrovna ten florentský tak zvenku rozhodně nepůsobí. Upřímně bych betonovou budovu s obří vlajkou v předprostoru spíš šacoval na vojenskou základnu než na hlavní vlakové nádraží. Ale hned za vchodem je prostor na české poměry skutečně impozantní.

U ubytování jsem se jal posunout svoji posedlost plánováním zase o kousek stranou a místo zamluvení hotelu přes Booking jsem jen vybral pár vhodných hotelů v okolí stanice. Hned na tom prvním jsem pak zapůsobil svým šarmem a s odkazem na nabídku v aplikaci dostal pokoj o pár € levněji. Nebylo to moc, ale škrta, jako jsem já, to samozřejmě potěší.

Při večerním výletu do města jsem pak musel přijmout i značně odlišnou podobu místního urbanismu. Absenci kanálů a podloubí jsem trochu předjímal, ale přítomnost taxíků v historických uličkách byla nečekaná. Tím spíš, že taxi při průjezdu vydávaly dost nepříjemný přerušovaný houkající tón (nemyslím klasický klakson, ale speciální přerušovaný zvuk, podobný zvuku nákladních vozů při couvání), který se časem slil v hotovou houkající kakofonii. Tenhle hluk už z paměti dostanu jen těžko.

Jestli byly v předchozím ubytování slyšet zvuky ulice, v tomhle to bylo pro změnu osazenstvo sousedního pokoje, jehož rozhovor se celkem nerušeně nesl přes ventilaci mezi pokoji. Rozumět francouzsky, asi by to dalo na hezkou večerní telenovelu. Naštěstí sousedé neměli v plánu pokračovat v rozhovoru dlouho do noci, takže i vyspat se na další den dalo solidně, Vzhledem k plánované stávce jsem tušil, že to bude třeba.

Boloňa - Káva a mrkváčBoloňa - odjezdová tabule na nádražíBoloňa - Piazza coperta Umberto EcoBoloňa - pohled na městoBoloňa - přechod do tvaru TBoloňa a místní dvě šikmé věžeBoloňa - interiér Baziliky San FrancescoBoloňa fotbal před bazilikou San FrancescoBoloňské uličkyBoloňa a přijíždějící IC597Výhledy na místní dopravní infrastrukturuVýhledy na místní dopravní infrastrukturu 2Florencie - exteriér nádraží Santa Maria NovellaFlorencie - hlavní hala nádražíFlorencie - nádražíFlorencie - Piazza della SignoriaFlorencie - uličkyFlorencie a její nejslavnější katedrála Santa Maria del FioreFlorencie - Ponte Vecchio

Pokračování zítra

Petr Sládek

Tagy Na vlastní kůži Praha - Sicílie vlakem vlakem po Evropě
7 komentářů