Břetislav Kubík (85) je služebně nejstarší český šífák v aktivní službě. Velezkušený kormidelník si už čtvrt století může užívat penze, místo toho ale stále pracuje pro rejdařství EVD. Nyní slouží jako přístavní záloha, která stále občas vyjíždí na řeku. První kariéru ale prožil u Čepsla, jak říká. „Číšníci z nás byli nešťastní. Oni byli zvyklí, že tam seděl Němec, usrkával malé pivo a něco si šeptal s bábou. Si představ, co se dělo, když jsme zahoukali. Dvanáct vlečných člunů krát tři lidi a k tomu dalších dvanáct lidí na parníku. Mezi nimi ti žízniví topiči,“ vypráví. Těžko k uvěření je i jeho životní příběh, který začal ve 30. letech na Ukrajině.

Jak jste se dostal k vodě?

To bylo strašně složité. Já jsem se narodil v roce 1932 na Ukrajině v Čechohradě (dnes Novgorodkivka, pozn. aut.). Mé předky tam pozval car, slíbil jim půdu zadarmo. Můj děda například válčil v roce 1905 proti Japonsku a byl tam dva roky v zajetí. Do Čech jsem se pak dostal díky tomu, že táta byl ve Svobodově armádě. Dal se k ní v roce 1944, když Rusové osvobodili Krym. Svoboda osobně objížděl české komunity a dělal nábor.

Ukrajina počátkem 30. let asi nebyla nejlepší místo pro narození.

Byl u moci Stalin a přišla kolektivizace. A Češi byli všichni kulaci, všichni měli dvorky a hospodářství. Byli na tom lépe než Ukrajinci, naši už měli žentour z Kanady. A v té době kulaci jako nepřátelé národa museli pryč. Dědovi, když mu sáhli na půdu, puklo srdce a ze všech jeho dvanácti dětí byli rázem nepřátelé národa. Rozdělili je a vyhnali, můj tatínek byl poslán do Vladivostoku transsibiřskou magistrálou.

I s dětmi?

Ne, my jsme zůstali s mámou doma v Čechohradě, brali jenom chlapy. Ve Vladivostoku je naložili na loď a vezli je až na hranice s Koreou, kde byli Japonci. Plná loď nepřátel národa, tedy dětí kulaků, mladý lidi. Jedna loď vyložila dva tisíce lidí a hned přijela další. A když přirazili, tak náčelník je třídil podle seznamu, kde měli záznamy o majetku. U mého táty měli napsaného toho žentoura.

To byl průšvih?

Jako bejk. Hned ho poslali bokem. Táta tam postával vykulený, předtím v životě neviděl pořádnou řeku a najednou byl u Tichého oceánu. Vedle něj pak postavili syna majitele manufaktury od Volhy, mladšího než táta. A když to rozdělování skončilo, tak z nich náčelník udělal posádku lodě. Támhle jsou po Japoncích zabrané Kawasaki, ukázali jim. To byly rybářský kutry. Táta protestoval, že z vody zná akorát kačák na návsi, ale náčelník se chytl toho žentouru. Měli jste žentour, tak budeš mašinista, jinýho nemáme. Stejně tak ten syn kapitalisty, byl od Volhy, tak šel na loď. Poslali je do přístavu s tím, že jsou první a mohou si vybrat. A ty budeš kapitánem, řekli tomu mladíkovi, přitom jeho jediná zkušenost byla, že koukal z okna na burlaky. A z táty udělali strojníka, protože měli žentoura. Strejdu a další poslali na sever na Kolymu dobývat zlato.

Otec tedy na Dálném Východě rybařil?

Ano. Byl hlad a oni museli plnit dodávky ryb, hlavně pro vojsko. A moje matka, já a ségra jsme byli na Ukrajině, vyhnali nás do vejměnku, bývalé černé kuchyně. Kulakům brali všechno zrní i vybírali špajzy, byl hladomor, Rusové umírali ve stoje. Přišel k nám jeden náčelník a říkal, že na Volze je strašný hlad a vy kulaci pořád někde něco máte. Ale my už neměli co. Tak jeden pohůnek Rus a s ním jeden bývalý český legionář, který chodil po českých vesnicích a tlumočil, přišli a nametli do kýble poslední mouku a kroupy. A matka brečela a šla za nima, že má dvě děti a nemají co jíst. Čech jí odháněl ale ten Rus, co nesl ty dva kyblíky s kroupama, už to nemohl vydržet. Tak ten jeden kbelík upustil. Táta už byl pryč přes rok a osvědčil se. Vyjížděli na Kawasaki a dokud něco nechytili, tak nepřijeli. Kdyby reptali, tak je zastřelili.

Mohl se po nějaké době vrátit?

Teprve po dvou letech si dovolil zajít za náčelníkem. Řekl mu, že má na jihu Ukrajiny ženu a dvě děti a rád by je viděl. V Rusku byl tehdy zmatek, dodnes se divím, jak se to tátovi povedlo, ale dostal bumážku, že je na něj spoleh a že slíbil, že se vrátí. A v roce 1934 pro nás přijel, já jsem ho vlastně do té doby neviděl. Nemohl ale jako nepřítel lidu až do Čechohradu, byl ve městě 20 kilometrů od nás. Mohl zůstat jen 24 hodin, v noci pro nás poslal. My jsme museli s maminkou zmizet do rána, protože ráno, až nepřijde do práce, jí začnou hledat. Ten český zvěd mě nesl dvacet kilometrů na ramenou, o čtyři roky starší ségra běžela bosa, mamka vlekla na ramenou peřinu. A vojenským ešalonem jsme pak jeli do Vladivostoku 18 dní a nocí. Tam nás nalodili na loď, bylo to někdy v lednu, takže před námi jel ledoborec. A vojáci nám peřiny rozřezali na onuce.

Tak jste vystoupili bez ničeho?

Měl jsem jen konev na vodu. Náčelník už nevěřil, že se táta vrátí. Dal nám bumážku a poslal nás do kasáren pohraničníků, ať nám dají, co potřebujeme. Tam byla hranice a byli tam tygři. Čas od času nějakého pohraničníka roztrhali, usnul u stromu a byl v prdeli. To sem ale odbočil, dali nám povlečení a další potřebné věci v rámci možností. A hned druhý den se matka musela naučit plést sítě.

Jak vypadal váš příbytek?

To byl jediný dřevěný domek na svahu hory, kde dřív měli Japonci nějaký úřad. Byli jsme tam asi rok a přišla tsunami. Rusové tomu říkali devátá vlna. To nebylo vidět, ale bylo slyšet, že se z oceánu něco žene na břeh. Všechen lid utíkal nahoru. Vymlátilo nám to dveře a okno a náčelník, dobrá duše, poslal do kasáren, aby nám vojáci ten srub postavili znovu. A když už jsme byli usazení a na Čechohrad ani nevzpomněli, najednou přišel náčelník a povídá, že je mu to líto, ale museli jsme do 24 hodin odejít. Začali stahovat nepřátele lidu z pohraničí.

Kam vás hnali?

Do Čechohradu jsme už nesměli, jeli jsme na Krym. Vzpomínky pak už mám jen z Krymu, tam se Češi dobře chytli, protože brali každou práci. Na rozdíl od Tatarů. To byla Tavrická oblast. Tatínek stavěl v Simferopolu.

Jak to bylo s tím Svobodou?

To byl hrdina. Chtěl po Rusech, aby mu přidělili část fronty, že jim ukáže, že Češi nejsou jen na žrádlo. Třeba Rumunům a Bulharům nevěřili, ti dělali všelijaké pomocné práce v zázemí, ale Češi bojovali. Nejdřív srali maggi, ale chtěli to dokázat. Svoboda dostal povolení od Molotova, že může nabírat ruské Čechy. My jsme byli osvobození koncem dubna 1944 a táta vstoupil do Svobodovy armády. Ještě předtím, těsně před válkou, nesměl nosit zbraně, i když se Hitler blížil. Táta tak vozil zásoby do námořní pevnosti Sevastopol. Ale vojákem být nemohl, až potom v roce 1944, když už jim hodně vojáků chybělo. A ručil za něj právě Svoboda.

Vy jste ho pak jako rodina po válce následovali do Československa?

Ne hned, my jsme za ním přišli mnohem později. Přišel přípis od Molotova, že rodiny těch, co válčili, se mohou vrátit do vlasti předků. To bylo ale až v roce 1952. Otec mezitím byl v Československu. Po válce byl v Rusku chaos. A volyňští Češi, ti co stále pobývali na Volyni, mohli jít hned. Ale na ty ostatní nikdo nemyslel. Až někdo matce poradil, ať taky napíše. Do té doby se nikdo neodvážil někam psát, my jsme byli před válkou nepřátelé lidu. A řekli nám, že můžeme odjet, ale máme chvátat, dokud je to povoleno. Tak jsme sem přijeli.

A obloukem k té první otázce, jak jste se dostal k vodě, když pominu nucený pobyt u Tichého oceánu?

Na vojně. Po roce tady jsem šel na vojnu. Tam jsem byl kuchař. A o rok starší kluk tam byl od Labe a vyprávěl, jak se plaví a jak jsou čeští kluci jedničky. U nás byl chleba a všechno, ale v NDR byl hlad. A v Hamburku to bylo stejné, tam za chleba přišla holka. To ještě já pamutuju. Tam zdaleka nebyl takový blahobyt. A vyprávěl a vyprávěl, až jsem znal všechny ty vesnice a i ty jeho holky nazpaměť. Tak jsem řekl, že tam půjdu. Napsal jsem Čepslovi (ČSPLO – Československá plavba labsko-oderská, pozn. aut.), centrála byla v Praze. Někdo za mě musel ručit, což byl můj příbuzný. Táta si ho vzal do zákopů a on to dotáhl až na plukovníka. Moje žádost musela kádrově projít, to nebylo jen tak pustit lidi na Západ. A za mě se zaručil právě tenhle příbuzný. Tak jsem se dostal k plavbě.

Pak jste tedy vyplul.

Představ si parník, ten skutečný na páru. A dvanáct vlečných člunů. A to se jelo z Hamburku týden, než se dojelo k hranici a v NDR první zastávka Wittenberge. Tam se šlo nakoupit, neměli jsme jídlo a pitnou vodu. Kapitánem byl Němec.

Jaké byly kontroly na hranicích, ať už mezi NSR a NDR nebo mezi Československem a NDR?

Strašné. Tehdy byl velmi populární tenhle šífáckej svetr (ukazuje na fotku), svetr na zapínání, krásný, teplý, pravá vlna. A všichni šífáci ho měli. Já jsem neměl moc peněz, akorát tak na ten svetr. Stál 56 marek, tak jsem si ho koupil. A byl jsem šťasný, protože jsem o něm snil. A teď jsme přijeli do Schnackenburgu, to byla hranice mezi západním a východním Německem. A tehdy západní Němci byli horší než východní. Fungovalo tam černé komando, tak jsme tomu říkali, protože už tehdy měli černé montérky jako dnešní policajti. A proč to dělali? Protože tehdy se díky Američanům objevilo v západním Německu zboží a na šupnách se kradlo, dvanáct lodí a na každé si našel pytel kafe. V Hamburku byla u mostu přes Labe hospoda, kam jsme večer po šichtě chodili na pivo. A tam se děla veškerá šmelina.

V čem spočívala vaše práce?

Pane zlatej, tehdy to byla velká dřina, to dneska nikdo nepochopí. Koukej, tady je lednice, televize, tanky na vodu. Tehdy sis ale musel přinést vodu v kýblu ze břehu. Já jsem jezdil ještě, když jezdili Němci. To byli šífáci tady odsud, po válce odsunutí. A ti, co byli odsunutí z Děčína, tak jsou všichni kolem Labe, až do Magdeburku. A všichni se hlásili zpátky k naší plavbě, protože NDR teprve začínala budovat nějakou plavbu. Tady to běželo a Češi je vzali. A práce to byla děsná, kór u Němců, oni byli puntíčkáři. A svině. Čechy považovali za blby, takže až do konce války nemohl být nikdy kapitán Čech, maximálně mohl být tak kormidelník. Po válce jsme zase byli hrdinové my, ale ti odsunutí Němci se hlásili zpátky k naší firmě.

Čeští kapitáni nebyli?

Než naši první mladí klucí v 50. letech udělali kapitánské patenty, tak tu byli jen Němci. Dokonce na jednom parníku postavili celou německou posádku, aby se nehádali s Čechy. Protože Češi chodili na pivo. Já jsem jezdil pod německým kapitánem a on nesnášel, když byl námořník vožralej. A topiči, když celý den házejí (a z Magdeburku do Děčína museli naházet pod kotel 40 tun uhlí a 20 tun popela zas vysypat do vody), tak ti když vylezli a viděli hospodu, tak museli být namol. My, když jsme přišli do hospody, tak ti číšníci z nás byli nešťastní. Oni byli zvyklí, že tam seděl Němec, usrkával malé pivo a něco si šeptal s bábou. Si představ, co se dělo, když jsme zahoukali. Dvanáct vlečných člunů krát tři lidi a k tomu dalších dvanáct lidí na parníku. Mezi nimi ti žízniví topiči, tři hospody jsme obsadili. A vrchní, který tam celý den spal, začal volat mein gott. Nesl tác s malými pivy a už první z našich mu řekl, ať mu ho nechá celý.

A váš německý kapitán to neměl rád?

Neměl to rád, to byl echt Němec. A on zakázal pivo, načež mu Češi samozřejmě začali nadávat do sudeťáckých sviní, tak on s námi vůbec nekonverzoval. A ještě k tomu, on znal ty české topiče: ti si večer ožrali držku a on ráno neměl páru. Rozhýbat topiče to pak byla neskutečná dřina. A proto on vždycky schválně vyjel nad hospodu. Ježíš, ti nadávali, týden neměli pivo a nemohli se dočkat. A on jim zastavil někde dva kilometry od hospody v poli.

Víte, že jsme zamluvili ten váš svetr a západoněmecké černé komando?

No vidíte. To se muselo na hranicích zakotvit a černé komando k nám přirazilo. Všichni už věděli, že bude velká šťára, jen já nic nevěděl, byla to moje první cesta. To se dělo nárazově, nebylo to pokaždé.

Pašovalo se?

No ježišmarjá. Jeden můj kolega si tehdy třeba koupil starého Volkswagena brouka a potřeboval na něj součástky. Tak v Hamburku, když měl čas, šel chudák přes půl města na šroťák a nakoupil tam blatník a nějaké další součástky. Vidím ho doteď, jak byl zmoklý. Kam to ale dát? My jsme museli vždy pro celníky vyplnit lístek, co jsme si koupili v Hamburku a v NDR. A když něco nebylo napsáno a oni to našli, tak byl průšvih. Jeho závažost se odvíjela od toho, co našli. Hlásili to do Děčína a pak dotyčný třeba rok vozil jen uhlí po Čechách. No a s tím blatníkem: měli jsme plnou loď krmného šrotu a celníci do něj píchali dlouhými pruty. A najednou to zacinkalo. Normálně bychom jeli do Ústí na vykládku, ale tohle jsme museli vyložit už v Děčíně a před celníky. Já byl tenkrát kormidelník. Každou druhou cestu něco našli. A Čepslovi se to hodilo, že je dávali za trest na vnitrostátní plavbu, protože on na to neměl lidi. Třeba vozili písek z Žernosek do Ústí.

Co jste si vozil vy?

Co ti budu povídat, co bylo k mání. Paruky, šusťáky, hodinky, džíny. My jsme v Hamburku nakupovali v krámu, kde se říkalo U Žida. On měl levnější věci a kdo třeba neměl peníze, tak mu počkal. Všichni jsme tam chodili, první cesta vedla tam. Měl všechno, nakupovali tam třeba i Poláci ze zámořské plavby. Časopisy jsme vozili, Saint Pauli Nachrichten, nahotiny.

A nešlo se nějak dohodnout s celníky?

Ne, východní Němci byli přísní a báli se.

Tak do třetice zpátky k tomu svetru na vaší první plavbě.

Komando přirazilo, posádka na místa a kdo co koupil. A já hlupák jsem neměl lístek k tomu svetru. Hledali kafe, oříšky, tabák, sardinky a podobně. A já měl svetr rozložený na posteli. Policajt chtěl lístek.

Možná kdybyste ho měl na sobě, že by si ho nevšimli.

Ale všimli. To poznali hned. Všichni jsou od vazelíny a jeden má najednou čistý džínsy. Na to měli čuch. Bez řečí svetr popadli a odnesli. Já brečel jak malý kluk, to bylo první, co jsem si za vydělané peníze koupil. A nic jiného jsem nechtěl. Šli jsme na komando a jeden Němec tady z Drážďan, co jezdil s námi, Hans Ehrlich se jmenoval, šel s námi. A on ty policajty umluvil, že mi ho hodili zpátky.

Máte ho dodnes?

Ale kdepak. Na lodích tenkrát nebyly pračky. A já ten svetr pořád nosil, v práci, do kaváren, všude. Jednou jsem ho pral v lavoru, voda se mi vyvařila a on se tam přiškvařil a zničil. Už mám asi pátý.

Jezdili s vámi špiclové?

No jistě. Někdy jsme je poznali, že se s nikým moc nebavili. Jindy ale jsme o nikom nevěděli. Kolega si jednou takhle přivezl radio, celníci mu na něj nepřišli. Ale už na něj čekali policajti tady na vrátnici, když šel z lodě. Někdo ho musel udat, šli najisto.

Kdy jste šel do důchodu?

Začátkem devadesátých let. Věděli přesně, kdy mám narozeniny a v ten den jsem musel z lodi. V Magdeburgu mě stáhli z lodi a odvezli do Děčína k děkovací ceremonii.

V důchodu ale neplníte roli klasického penzisty.

Pane, já byl v důchodu jeden den. Pak jsem šel natírat dílenskou loď v Rozbělesích. To bylo na jaře, do podzimu jsme jí natřeli a všechno dali do pořádku. A jednou jsem šel do kavárny, kde se hrály šachy a důchodci kanastu a podobně. To byla moje hospoda, odpoledne jsem tam chodíval. A tam seděl Vojta (Richard Vojta, majitel EVD, pozn. aut.) s naším technikem od Čepsla a Vojta už ho přemluvil, aby šel k EVD. Čepsl už se začínal hroutit, řeka byla plná nevyužitých lodí a Vojta to chtěl rozjet sám. A já přišel do té hospody druhý den po natření té lodi a oni zrovna mluvili o tom, kde sehnat lidi. A já tam vkročil. Hele, tady máš čerstvýho důchodce, ten ti ještě udělá práce. Vyber si člun, co se ti nebude líbit, se opraví. A tyhle vraky ho vytáhli tam, kde je dnes. My jsme ho vytáhli.

Tagy Děčín EVD kormidelník Kubík Labe lodě rozhovory na konec roku

6 komentářů