Deník Zdopravy.cz se rozhodl zmapovat novou vltavskou vodní cestu z Českých Budějovic na Orlík. Po deseti letech výstavby a dvou investovaných miliardách ji letos v květnu otevřelo Ředitelství vodních cest.

Den první: Příroda okouzlí, řeka je bez lodí

Hned na začátku se ale vyskytlo několik zádrhelů, z nichž nejzávažnější je ten, že cesta je uzavřena. Přesněji řečeno kvůli suchu nefunguje zdymadlo Kořensko pod Týnem nad Vltavou, tudíž spojení Orlík – Budějovice je přeštípnuto vpůli. Níže pod Kořenskem Státní plavební správa nezaručuje dostatečnou hloubku a od začátku srpna neručí ani za provoz výtahu na orlické hrázi. Je s podivem, že s podobným zádrhelem Ředitelství vodních cest nepočítalo. První sezona na nové stokilometrové cestě tak fakticky ani nezačala.

Ale nevadí, pojedeme jen z Budějovic do Týna. Krátký budějovický úsek vynecháme, neboť začíná u největší křižovatky ve městě a vede skrze sídliště. Nuda. Začínáme tudíž v místní části České Vrbné, kde na nás (mě a dvě děti) v zánovním přístavu čeká půjčená kajutová loď. Je zdarma od kamaráda. Jinak si lze půjčit nové luxusní hausbóty za zhruba osm tisíc korun na víkend, v týdnu pak za 2500 korun za den. Několik tisíc ale činí vratná kauce.

Druhý problém je, že je pondělí. Není proplavovací den, zdymadla jsou zavřena, první směrem po proudu je přitom hned u výjezdu z přístavu. Bez trvalé obsluhy jsou vltavské komory i ve středu a ve čtvrtek, což je o prázdninách s podivem. Dvě hodiny předem je ale možné zavolat obsluze a proplavení objednat. Ale jen do tří hodin odpoledne. Tuším, že to nestihneme. Výprava se dvěma dětmi má zpoždění, navíc je třeba ještě sehnat benzin do kanystru. Investor totiž nějak nepočítal s čerpací stanicí pro lodě, a to ani v přístavu v Hluboké nad Vltavou, který se pyšní přívlastkem největší v republice. Pro klid duše je tak plný kanystr nezbytný. V přístavu napočítám asi dvacet lodí, což je v podstatě naplněná kapacita. Oproti loňsku, kdy přístav zel prázdnotou, je to pokrok. Ze zdymadla České Vrbné o sedmimetrovém převýšení slavnostně vyjíždíme ve 14:35, komorník je přitom značně nerudný.

Neodpustil si kázání o tom, jak všichni jezdí pozdě a pak chtějí zázraky. Posádku navíc vystrašil tím, že o čtyři kilometry níže na Hluboké na nás stejně nikdo čekat nebude. Tím bychom hned na začátku uvízli v pasti. Třicet let starý holandský „škuner“ se ale nenechal zahanbit a do zdymadla Hluboká vjíždí ve 14:53, aby o deset minut později vyjel na svobodu. Hlubocká komora není se čtyřmi metry tak ohromující, jako ta českovrbenská, je tu ale milá obsluha, která z několika minut zpoždění nedělá vědu. Kladu si ovšem otázku, kde Ředitelství vodních cest bere ve svých statistikách ty tisíce plavců, když se mě v komorách na počty členů posádky nikdo neptal. A do lodi není vidět. Začínám pochybovat o 90 tisících lidech loni na Baťově kanálu.

Není třeba vůbec litovat, že jsme úsek mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou prolétli téměř jako rychločlun. Vltava je zde v podstatě kanálem v placaté krajině, kde není nic k vidění. Míjíme i turisticky provařenou Hlubokou s jejím slavným přístavem, kde ani nelze načerpat benzín, a který je poloprázdný. Chvátáme do přírody. Pod Hlubokou nuda končí, řeka příjemně meandruje, zároveň se zde už projevuje vzdutí Hněvkovické nádrže. Ta vznikla koncem osmdesátých let kvůli Temelínu. Na pravé straně Poněšická obora, na levé straně Stará obora. První plná jelenů, druhá daňků. Místy řeka připomíná kaňon z filmů o indiánech. I voda je díky sinicím filmově zelená. Zároveň je třeba dávat pozor, neboť pod vodou hrozí pařezy a vyčnívající kameny.

Projevují se vrtochy energetiků a vodohospodářů, jejichž zájmy jsou téměř vždy v rozporu se zájmy plavců. Prostě upouštějí. Na pravé straně míjíme studentský kemp Poněšice, který patří pražské AMU a nechybí v žádné herecké vzpomínce na mládí. Nejvíc jej pravděpodobně proslavil televizní film Svatební cesta do Jiljí, kde správce kempu hraje Jiří Kodet. Pod kempem se přehrada rozšiřuje, břehy jsou obsazené desítkami rybářů. Mlčenliví blázni nemají plavce zrovna v lásce, dlouhá léta tady byli zvyklí na klid svých „zprivatizovaných“ místeček, která nyní okukují lidé v pruhovaných tričkách. A když se k tomu přidá nějaký ten přetržený vlasec, nejde se pro ostré slovo daleko. Říkám si, že to chce větší ohleduplnost na obou stranách… a nenahazovat vlasce doprostřed plavební dráhy.

Naším dnešním cílem je Karlův hrádek, zřícenina na skále na levém břehu nedalo staré vorařské obce Purkarec. Bývalo tu molo k přistání, ale bůhví, kam se podělo. Místní politici i ŘVC slibovali jeho obnovu, ale skutek utek. Kdo to místo nezná, nikdy jej z vody nenajde. Ani já si nejsem jistý, ale je tu mladý rybář, který mi potvrdí, že jsme tu správně. A ještě pomůže zachytit loď. Ani rybáři nejsou všichni stejní.

Karlův hrádek je ráj pro romantiky. Volně přístupná ruina v lese, děti tu všude vidí duchy. V pozdním pondělním odpoledni tu není ani živáčka.
Otázkou je, jak dlouho to vydrží, město Hluboká nad Vltavou prý má s hradem velkolepé turistické plány. Já bych ale ty duchy nechal na pokoji.
V prudkém srázu cestou k lodi nasbíráme pár bedel a masáků a na nocleh zamíříme na protější břeh. Rybář totiž vypadá, že se nehne do pozdních nočních hodin z místa.

Za čtrnáct kilometrů plavby jsme nepotkali jedinou loď. Zítra budeme pokračovat po proudu.

Autor: Lukáš Klíma