Majitel unikátního simulátoru DC-9 Petr Bílý: Stačí si dát jedno pivo a už nepřistaneme.
Původně ani nevěděl, jak letadlo DC-9 vypadá, dnes provozuje jeho nejreálnější simulátor na světě. Petr Bílý si prošel érou simulátorů
Původně ani nevěděl, jak letadlo DC-9 vypadá, dnes provozuje jeho nejreálnější simulátor na světě. Petr Bílý si prošel érou simulátorů na počítači a dotáhl to až k průkazu soukromého pilota. Za hlavní výhodu dnes považuje, že létání mu zůstalo koníčkem, ne zdrojem obživy. I proto už chystá další atrakci: simulátor Mig-21.
Předpokládám správně, že simulátor byl završením klukovského snu o létání?
Ne tak úplně, letadla mě dlouho nezajímala. Až někdy na konci devadesátých let jsem u kamaráda v České Lípě viděl spousty leteckých map a začalo mě to zajímat. Možná i proto, že v té tobě jsem hodně pracovně létal, prakticky každý týden. Nejprve jsem dlouho vydržel u simulátorů na počítači, naučil jsem se postupně všechny postupy, zapojil jsem se do celosvětové sítě VATSIM, která simuluje opravdu reálné létání včetně řízení letového provozu. Bavilo mě to. Mimochodem, i dnes se do této sítě připojujeme.
Od simulátorů řada lidí přichází ke skutečnému létání…
Přestěhoval jsem se do Liberce a kamarád přišel s nápadem, že se přihlásíme na pilotní kurz. On to vzdal rychle, já vydržel a chytlo mě to.
Kde jste létal?
Učil jsem se na letišti v Příbrami, kde byla dobrá parta a trávil jsem tam opravdu spoustu času. Byla to taková moje druhá rodina. Prostřídal jsem tam hodně letadel, nejvíce mě oslovil Texan T6, což byl cvičný letoun z druhé světové války. Nalétal jsem přes 200 hodin.
Logické vyústěním je často přechod na komerčního pilota, to vás nelákalo?
Lákalo hodně, udělal jsem si kurz na ATPL (licence obchodního pilota), párkrát jsem se proletěl na jump seatu (třetí sedačka v kokpitu, pozn. redakce). Když jsem kurz dokončil a přemýšlel o tom, že bych se tím živil, zjistil jsem, že to není příliš profese, která se dá skloubit s rodinným životem a od těch plánů jsem ustoupil. Možná sehrálo roli i to, že jsem nikdy nebyl zaměstnancem a mám rád svobodu. Létání tak pro mě vždy zůstane koníčkem.
Vrátil jste se tedy zpátky k simulátorům a menším letadlům?
Zkoušel jsem různé profesionální simulátory a čím dál více mě lákalo mít vlastní trenažér postavený ze skutečného kokpitu. Doma jsem si simulátor vylepšil, pořídil jsem si berany, pedály, ale nebylo to ono. Vím, že byl jeden simulátor na prodej z Berlína – Boeing 737, ale byl příliš drahý. Chtěl jsem dlouho právě 737, protože jsem ji znal nejlépe. Hledal jsem všude možně, ale nikdy žádný kokpit k mání nebyl. Žádný se nikde nevyřazoval. Dokonce mi slíbili i v ČSA, že kdyby tehdy prodávané 737-400 náhodou neprodali a šrotovali, tak mi kokpit prodají. Jenže letadla prodali do Afriky. Pak jsem dostal tip, že je k prodeji kokpit z DC-9 a začal si s jeho majitelem v Kanadě psát a jednat o koupi.
Letěl jste s ní někdy před tím?
Upřímně, já ani nevěděl, co je to vlastně za letadlo, když jsem to slyšel poprvé. Teprve pak jsem zjistil, že jde o stroj, který havaroval v roce 1975 u Suchdola. Tento konkrétní typ je z roku 1969. Dlouho s ním létaly Northwest Airlines, které pak koupila Delta, ta je v roce 2010 definitivně vyřadila. Kokpit se dostal do Kanady, kde ho koupil člověk, který z něj chtěl udělat umělecké dílo.
Jak se kupuje kokpit?
Kupoval jsem zajíce v pytli. Viděl jsem pár fotek, neletěl jsem se tam ani podívat. Domluvili jsme se na ceně a řešil jsem dopravu přes CS Cargo. Poslal jsem jim peníze, fotky a jejich kanadský partner to tam jel vyzvednout. Měl instrukce, jak to má zhruba vypadat a že mají zaplatit, když to bude odpovídat tomu, co na fotkách. A za pár týdnů jsem ho měl ve Vratislavicích.
V jakém byl stavu?
Při každém vyřazení letadla se část zařízení záměrně poničí, aby nemohlo být už funkční. Tady byla spousta kabelů či trubek záměrně přerušených, nicméně jinak byl stav dobrý včetně původního vybavení.
Věděl jste, na co všechno ta různá zařízení v kokpitu jsou a jak fungují.
Vůbec. Stálo mi to na zahradě a přemýšlel jsem, co s tím dál. Kolem VATSIM fungovala zajímavá komunita a na ledacos jsem se tam ptal. Tak jsem se seznámil s Jindřichem Machalínkem, který jednoho dne přijel a už v Liberci zůstal. Začal některé přístroje rozebírat a zjistil, že fungují. V tu chvíli se zrodila myšlenka, že nezůstaneme jen u kokpitu, v kterém budou ovládací prvky z původního letadla, ale jinak vše vykucháme a bude to jen imitace. Chtěli jsme kokpit, kde budeme moci simulovat podmínky pro reálnou situaci v letadle. Snad to nebude znít příliš nafoukaně, ale chtěli jsme mít něco unikátního.
Co to znamenalo?
U spousty přístrojů jsme netušili, jak fungují, rozebírali jsme je a zkoušeli dát dohromady měsíce. I proto nám to trvalo čtyři roky, než jsme simulátor dokončili. Některé přístroje jsme zničili, museli jsme shánět nové přes internet. A pak jsme měli také štěstí, že se nám ozval Al Chapman, který tato letadla servisoval sedm let a velmi dobře je znal.
Jak jste se seznámili?
Díky facebooku, měli jsme už své stránky. Nejprve nám poslal pár manuálů se všemi postupy pro údržbu, z kterých jsme mohli ledacos vyčíst. Pak přijel i s přítelkyní. Kufr měl plný dalších manuálů.
S kokpitem jste se různě stěhovali, ze zahrady do velké tovární haly až do stávajících prostor. Proč?
Plány na umístění se měnily. Původní myšlenka byla ho zahrabat do svahu u domu, pak mě lákal plán mít ho na návěsu u kamionu a mít možnost ho různě vystavovat. Nakonec jsme skončili tady v Intexu, jen v menší hale, kterou jsme si kompletně opravili a udělali i zázemí v podobě baru. To je akce manželky.
Dokončení vám trvalo téměř čtyři roky. Přemýšlel jsem o tom, co se simulátorem dál?
Chtěli jsme ho mít co nejlepší. Proto máme například asi jako jediní plátno s pozorovacím úhlem 270 stupňů o průměru šest metrů, díky kterému je pocit realitě v letadle mnohem větší. Přes půl roku se nám ozývali lidé, že se chtějí svézt, tak jsme je sem pustili. Rád jsem se tím pochlubil a neměl to srdce je odmítnout. Až později jsme usoudili, že bude lepší službu zpoplatnit.
Říkal jste, že létání je pro vás koníčkem. Z čeho jste financoval celou akci?
Podnikám v IT. Dělat takový simulátor jako komerční projekt nejde, to by se nikdy nezaplatilo. Teď jsme se dostali do stavu, kdy nám to pokrývá náklady na provoz a další projekt, ale kdybych započítal všechny ty hodiny, co jsme tu strávili, tak by se to nikdy nezaplatilo.
DC-9 máte hotovou, ve vedlejší hale máte ale Mig-21. Co s ním?
Měl by to být další simulátor. Kdysi si ze mě někdo udělal legraci, jestli teď není čas koupit stíhačku a najednou se objevila taková možnost. Tak ho tu máme a připravujeme ho na spuštění. Do dvou let bude určitě hotovo, spoustu věcí jsme se na DC-9 naučili.
V DC-9 můžete letět společně s návštěvníkem, v Migu je jen jedno místo. Jak to budete řešit?
Pravděpodobně budeme komunikovat přes sluchátka dálkově, pilot bude dostávat jen pokyny, co má dělat.
Jakou má letadlo, které jste si přivezli, historii?
Jde o letadlo, které létalo pro československou a pak českou armádu od roku 1974 do roku 2004. Máme tu kompletní palubní deníky, takže víme, že na něm létal například Oldřich Pelčák, který s Vladimírem Remkem absolvoval výcvik pro let do vesmíru.
Jaký je zájem o placené lety?
Měli jsme tu už pár firemních akcí, postupně se dostáváme do povědomí lidí. Hlavní pro nás je, že na Googlu máme stále jen pět hvězdiček hodnocení a že lidé odcházejí opravdu spokojení. Bereme to stále jako nekomerční aktivitu, nekoukáme na hodinky.
Kam lidé chtějí letět nejčastěji?
Oblíbený je Innsbruck, to je krásné letiště. Jak pro vzlet, tak přistání. Umíme tu nasimulovat jakékoliv letiště.
Vy letíte nejradši kam?
Máme tu Paro v Bhútánu, což je opravdu těžké přistání. Mimochodem, zjistili jsme, že stačí si dát jedno pivo a už nepřistaneme.
Manželka také ráda létá?
Bojí se extrémně létat, když někam musí, tak jedině s práškem. A ani na simulátoru ji to příliš nebere. Mladší sedmiletý syn už se mnou občas letí a na svůj věk mu to jde.