Liba Khan je energická dáma z Ústí nad Labem, která v 70. letech 20. století naplno zažila zlatou éru letectví. Zkraje Husákovy normalizace ke svému údivu úspěšně prošla indickým konkurzem a pak pracovala jako jedna z pouhých čtyř českých letušek na dálkových letech Air India. Létala celkem 6 let na strojích B-707 a B-747. Ve svátečním rozhovoru vzpomíná, jak se cestovalo před půl stoletím.

Kdy jste naposledy letěla letadlem?

Pracovně v roce 1976, to jsem se vdala, což tenkrát znamenalo, že jsem musela skončit s prací letušky – ledaže bych se vdala tajně, nechala si svoje jméno a létala dál; některé kolegyně to tak dělaly, ale můj muž si to nepřál. Takže od svatby jsem byla v domácnosti. I potom jsem létala hodně, ale jen jako pasažér. Poslední dobou už se létání cíleně vyhýbám.

Kvůli zdraví? Nebo vám vadí, jak se letectví proměnilo?

Létání je pro mě teď citově náročné. Mám letadla bytostně spojená s mým mužem, který zemřel na covid. Celý život pracoval jako pilot, instruktor a auditor, dělal pro soukromé klienty, pro velké aerolinky i pro fabriku Boeing, byli jsme spolu skoro půl století, často mě bral do kokpitu, to se tehdy ještě smělo. Nastoupit do letadla bez něj je pro mě zkrátka těžké. Je to strašně divný pocit.

Přesto, když už nastoupíte, co říkáte na současné masové létání, když to sama pamatujete jako „elitní klub“?

Je to asi přirozený vývoj. Tenkrát většinou létali jen obchodnici, občas celebrity. Málokdo si mohl dovolit letět na dovolenou, letenky bývaly strašně drahé. Bylo to něco extra, nastoupit do letadla. Teď je to skoro jako když jedete tramvají. Nepamatuju si třeba na žádného opilce, zato dcera, která létala na přelomu tisíciletí jako letuška v Británii, bývala občas z pasažérů úplně vyděšená. Dnes létají jiné typy lidi, výjimečnost se vytratila. V těch 70. letech – aspoň na letech Air India, kde jsem pracovala – skoro neexistovalo, že by do letadla nastoupil pán jinak než v obleku a dáma jinak než v šatech. Dnes je naopak sváteční oblečení v letadle spíš výjimkou, každý se snaží o maximální osobní pohodlí.

Přitom bych řekl, že většina aerolinek jde naopak právě proti pohodlí pasažérů, že jediným cílem je naplnit letadlo, co to jde.

Dnešní prostor mezi sedadly pro běžné cestující se s tehdejším nedá moc srovnávat, to je fakt. Ale zase se vylepšují prémiové služby, za nás nebyly ve vyšší třídě žádné sedačky plně rozložitelné na lůžka, jako je to dnes běžné v byznysu, natož sprchy nebo soukromé kóje na palubě linkových letadel, jak to dnes nabízejí některé aerolinky v první třídě. Tehdy měla první třída pouze širší křesla, která se dala sklopit malinko víc než ve zbytku letadla. Ale cestující měli opravdu daleko víc prostoru. Pokud si dobře vzpomínám, tak v B-707 měla první třída 16 křesel a turistická 120 křesel (trup byl delší než u B-737).

Jak vypadal palubní servis?

To je dnes taky úplně jinak, žádné hladolety tehdy neexistovaly. V turistické třídě jsme dávaly cestujícím výběr ze tří různých menu, vše se servírovalo na porcelánu a s opravdovými příbory, skleničkami a hrnečky, žádné plastové ani bambusové náhražky. A všechno se v celém letadle roznášelo, nesměly jsme vyjet mezi pasažéry s vozíkem ani v turistické třídě.

Předpokládám, že se nešetřilo ani šampaňským, ani kaviárem?

S kaviárem bývala legrace. Indové to neznali, dokola se vyptávali, co to je. Když jsme jim řekly, že rybí vajíčka, ani se toho nedotkli, takže občas zbýval luxusní kaviár i na nás.

Pořád mi vrtá hlavou, jak jste se zkraje normalizace dokázala k tomu létání v Indii dostat?

A víte, že mně vlastně taky? Ten pražský konkurs Air India v roce 1969, díky kterému jsem tu nádhernou práci dostala, připisuju tomu, že ještě nebyly úplně utažené šrouby normalizace, ale udivuje mě, že nás tam nechali i dlouho potom. Přitom jsme každé tři měsíce musely žádat zas a znovu v Praze o povolení, vždycky nám ho dali. Zřejmě to bylo finančně zajímavé i pro komunisty. Samozřejmě i pro nás to tehdy bylo terno, ačkoli když jsem nedávno objevila dobovou výplatnici, třítisícová mzda mi zpětně přišla skoro směšná – než mi došlo, jaké to tehdy byly peníze! Plus jsme samozřejmě dostávaly diety a příspěvek na bydlení, protože naše základna byla v Londýně – bydlely jsme tam všechny čtyři Češky v jednom pronajatém bytě, beztak jsme se tam zřídka potkaly, byly jsme věčně na cestách.

Jak ten konkurs vypadal?

Hrozně! Jak mě mohli vybrat s mojí děsivou školní angličtinou? Nerozuměla jsem jejich indickému přízvuku, ještě s fajfkou v puse. Jedinou souvislou větu, kterou jsem tam tehdy vykoktala, byla odpověď na otázku, proč se na tu práci hlásím: „I like people.“ Strašná ostuda! Doufala jsem, že už je nikdy neuvidím. Ale asi je to zaujalo. Možná vás bude zajímat, proč jsem na ten konkurs vůbec šla?

Rozhodně, povídejte!

Já chtěla studovat práva, když jsem v tehdejším deníku Lidová demokracie objevila inzerát Air India na konkurs. Ten inzerát byl na kousku rozstříhaných novin, které tehdy ležely na nějaké veřejné toaletě kdesi na dovolené u rybníka, protože v komunistickém Československu chyběl toaletní papír. Když jsem se přihlásila, moc se mi tam pak jít nechtělo, ale dotáhla mě tam naštěstí kamarádka medička, která se sama ani o tu práci nehlásila, ale pohlídala, abych neutekla. A po měsíci mi přišel dopis, že mě berou, že mám přiletět do jakéhosi Santa Cruz! Já přitom do té doby nebyla ani v Drážďanech, kam jezdil od nás z Ústí každý, chápete?

Musel to být šok.

To si pište! Byla jsem dokonale vyděšená! S maminkou jsme zoufale pátraly, kde to Santa Cruz leží, než jsme se dopídily, že je to název bombajského letiště. Ke konci výcviku v Bombaji mě ještě poslali do Říma, kde nám nechali na míru ušít uniformy.

Kolik vás tam z Československa bylo? Jen ty čtyři letušky, nebo i piloti či mechanici?

Nikdo jiný, jen my čtyři letušky. A zkraje jsem si jako „bonus“ vybrala ještě sólo pobyt mezi samými Indkami, protože u nás v Ústí jde všechno pomaleji než v Praze, takže zatímco holky odletěly na výcvik v lednu, já měla čtvrt roku zpoždění. První měsíc jsem tam nikomu nerozuměla, teprve potom jsem začala chápat.

Zjistila jste někdy, proč vás Indové najali?

Aerolinky Air India tehdy létaly do Prahy, měly tu velkou kancelář na Příkopech. Dálkové lety tehdy fungovaly se spoustou mezipřistání, nelétaly se tak dlouhatánské nonstop štreky jako dnes, letadla na to ještě nebyla stavěná. My nebyly najaté pro indické lety, do Bombaje jsme se dostaly spíš výjimečně, létaly jsme zprvu z Prahy a později ze základny v Londýně hlavně do Ameriky a na Střední Východ. A tady bývali evropští pasažéři, dokonce i Češi – do arabských zemí i do Indie létali naši inženýři, občas i s rodinami, komunisté tam měli velké stavební projekty.

Měla jste oblíbené letadlo?

Létala jsem pouze na dvou typech: B-707 a B-747. Ale musím říct, že Jumbo Jet nebyl mým favoritem, mnohem raději jsem létala v B-707. Vešlo se tam daleko méně lidí, takže bylo víc času na pasažéry, mohly jsme si s nimi povídat, bylo to celkově daleko osobnější. V jumbu všechno zrychlilo, lidí bylo najednou daleko víc. Navíc jumbo už nelétalo do Prahy, zřejmě tu nebyla dostatečná poptávka.

A co oblíbené destinace?

V New Yorku byly báječné nákupy, daleko levnější než v Londýně. Teherán byl v 70. letech překrásné město, lidé tam vedli před islámskou revolucí úplně normální život, ženy nosily minisukně, rády jsme tam chodily bruslit do Ice Palace. A Bejrút, to bývala dokonalá nádhera, skutečná Paříž Orientu, jak se mu přezdívalo – nejlepší oblečení, fantastické jídlo v otáčivé restauraci hotelu Holiday Inn, nejkrásnější víno, jaké jsem kdy pila. A když jste vyjeli za město k těm jejich nádherným stromům, nad cedry zářil z hor sníh a pod nimi plavali lidé v moři. Ale silné vzpomínky mám i na jiné cíle v Orientu, které tehdy vypadaly spíš jako vesnice než světové metropole.

To si rád poslechnu.

Káhira byla vyloženě divná, tam se na nás neustále lepili chlapi a my je mydlily kabelkami, do kterých jsme se naučily dávat těžké věci, aby je to bolelo. Fungovalo to. Kuvajt tehdy byla jedna silnice a dva hotely. Nebylo kam jít za zábavou, všichni se scházeli na americké ambasádě, kde se zdarma naléval alkohol, ale pouze cizincům. Místní měli alkohol zapovězený, ale v hotelovém baru nebylo výjimkou zahlédnout domorodce v typickém obleku, jak si objednává colu a pod stolem schovává papírový sáček, z něhož si do coly dolévá alkohol. Ale ještě daleko silnější zážitky mám z Dubaje, to také bývala jedna cesta na pět minut a podél ní jen o jeden hotel víc než v Kuvajtu.

A co vás tam tak zaujalo?

To jsou zážitky nerozlučně spojené s mým mužem. On létal se soukromým letadlem pro šejka Muhammada, tehdy to byl mladý kluk, neměl palác, „pouze“ vilu, dnes je to vládce Emirátů. Šejk je nadšený fanoušek létání, časem si udělal snad všechny myslitelné letecké průkazy, ale tehdy je ještě neměl, přitom vždycky chtěl, aby mu můj muž půjčil knipl. Samozřejmě, že mu ho vždycky půjčil, takovou žádost nemůžete odmítnout.

Bylo z toho někdy nějaké drama?

Nikdy, muž to měl samozřejmě vždycky pod kontrolou. Ale o různá dobrodružství nebyla ani tak nouze. Šejk miloval sokolnictví, létali jsme s jeho sokolem do Pákistánu, a pták vždycky celou cestu kadil, asi se v tom letadle bál. Takže po každém takovém sokolnickém letu se v tom soukromém letadle musel vyměnit interiér, nešlo to vyčistit. Nebo jednou nás šejk vzal na Vánoce do Anglie, pamatuju si, že se nám skoro celou cestu omlouval, že nás ruší ve svátečním čase. Prostě zatoužil zaletět si do Londýna na nákupy. Zavřeli tehdy pro něj na pár hodin slavný obchodní dům Harrods, aby ho měl se svým doprovodem jen pro sebe. Uvnitř jsme s nimi nebyli, ale poslal za námi znovu s omluvou jednoho ze svých pobočníků, který nám předal každému tlustou obálku. Uvnitř bylo opravdu hodně stolibrových bankovek.

Tak jste šli nakonec s mužem taky nakupovat?

Ale kdepak, takové peníze jsme si přece museli uložit!

Smím se zeptat, jak jste se dala s manželem dohromady? Bylo to „klasické klišé“ pilot + letuška na dlouhé cestě?

To je hotová sága! Ano, byli jsme sice pilot a letuška, ale žádné klišé na dlouhé cestě to nebylo, na tohle já nebyla. Byla to neskutečná náhoda, jako s tou mojí prací díky inzerátu z toalety, jak už to v životě u velkých věcí bývá. Měli jsme pobyt mezi lety v Kuvajtu, a najednou museli neplánovaně letět do Bombaje místo posádky, která se přiotrávila jídlem. My do Bombaje skoro nelétali, navíc to bylo v listopadu, kdy tam bývá špatné počasí, nevypadalo to lákavě. Německá letuška, kterou tam poslali se mnou, měla v Bombaji vdanou sestru, ke které mě pozvala. A muž, který s ní byl doma, mě zval na večeři, úplně jsem se zděsila, co to má za manžela, a utekla. Když jsem to pak vyprávěla té Němce, rozesmála se, že manžel nebyl doma, že mě zval syn, který žije v Londýně a jen byl v Bombaji na návštěvě. Už asi tušíte, co následovalo: sehnal si na mě číslo a začali jsme spolu chodit. Celý život pak všude vyprávěl, že jsem mu při našem prvním setkání málem dala facku, tak zle jsem se na něj prý podívala. Když jsem si ho pak brala, varovala jsem ho, ať si dává pozor, že vím přesně, jak to chodí. Ale byl vzorný, dokonalý.

Když jste ho poprvé přivezla domů, co vám rodiče řekli?

Rodiče si manžela zamilovali, možná i díky tomu, že se s ním nedomluvili a já jim překládala jen to, co jsem uznala za vhodné.

Ani s tajnou komunistickou policií problém nebyl?

Když jsem přijela domů, každý chtěl pochopitelně vědět, jaké je to v New Yorku a v Londýně a všude možně po světě. Máma mě varovala, ať mlčím, jinak přijdou tajní a zakážou mi to létání. Ale ti tajní to se mnou dělali tak naivně, že to bylo až směšné. Kdykoli jsem přiletěla, což bylo jednou za tři měsíce, musela jsem se hlásit, chtěli si vždycky sednout a popovídat si. Ptali se pokaždé na „ilegální emigranty“. A já pokaždé odpovídala: „A jak myslíte, že bych je asi poznala?“ Můj jediný vědomý kontakt s emigranty byla newyorská restauratérka, která tam žila desítky let a vozili jsme jí naši mouku na knedlíky. S tím jsme se občas zasekli na letišti, protože celníci odmítali uvěřit, že někam vezeme mouku. Ale vždycky jsme ji úspěšně dovezli a mohli se těšit na svíčkovou v New Yorku.

Jak se na vás dívaly profesní kolegyně z ČSA?

Nevím, nebyla jsem s nimi v kontaktu. Ale když jsme občas s kolegyněmi letěly českým letadlem z Londýna do Prahy na krátké volno a žádat o další povolení k výjezdu, prý nás české letušky „drbaly“. Osobně se mě nikdy na nic nezeptaly.

Jak vypadal váš pracovní režim?

Tři měsíce na cestách a týden doma v Československu. K tomu třicet dní dovolené ročně. Ale létalo se méně než dnes, časté byly pobyty v destinacích.

Nakolik vás firma omezovala v líčení, účesech a podobně?

To bylo velmi přísné. Dodnes mám schovaný vytýkací dopis, že jsem měla uloupnutý kousek laku z nehtu na noze, abych si důkladně hlídala pedikúru, protože jsme povinně nosily naboso pantofle. Naše šéfová byla hrozně přísná. V Air India tehdy byla daná i barva nehtů, make-upu a očních stínů. Na čele jsme musely mít ten indický puntík. Vlasy nesměly být rozpuštěné, jen utažené do účesu nebo nakrátko. Nosila jsem i paruku a schovávala pod ni svoje dlouhé vlasy. Náušnice nesměly být výrazné, jen nenápadné pecičky, prstýnek pouze velmi diskrétní, řetízek buď schovaný nebo raději žádný, absolutně zapovězené byly křížky nebo jakékoli náboženské symboly. Každý půlrok chodila kontrola, nikdy jsme o tom nevěděly napřed. Taky si vzpomínám, že jsme musely vozit náhradní uniformu, kdybychom se polily při servírování. Neexistovalo nosit při servírování zástěru.

Měly jste už tehdy v letadle posádkové ložnice?

Absolutně ne! My nesměly během letu ani sedět, muselo se pořád pendlovat mezi pasažéry, celých osm hodin z Londýna do New Yorku. Pouze v noci jsme si mohly občas sednout, vzorně do „pozoru“, sedělo se totiž čelem k pasažérům. Ale povím vám, co v těch 70. letech v letadlech bývalo, aniž to pasažéři tušili: v kokpitu piloti vozili sekeru a pistoli. Zajímalo by mě, jak je to dnes.

Co jste si vozily z cest kromě zážitků?

Nejdřív vám povím, co jsem si vozila do světa: český chleba. Vždycky jsem ho v londýnském bytě naložila do mrazáku a postupně ujídala. Jinak to byla klasika, když jsem se objevila doma, všichni z mého okolí už měli připravený seznam věcí, co mám příště přivézt – samé „zajímavé“ tipy, třeba vložky, šampony, nebo makeupy.

Na co z té doby vzpomínáte nejradši?

Dodnes se divím, jak je možné, že jsem směla do světa, a ještě mi za to někdo platil. Nikdy jsem se nenudila a nikdy nenaříkala, že jdu do práce, i když ty dlouhé lety bez odpočinku bývaly opravdu náročné, tácy při servisu byly těžké. Občas jsem se v newyorském hotelu ráno po letu probudila v uniformě s kabelkou v ruce, jak jsem bývala unavená. Ale stejně to byl krásný život!

Tagy Air India Liba Khan rozhovory na konec roku

4 komentáře