Vždycky jsem si říkal, že bych se rád podíval vlakem do nejzápadnějšího města v Česku, do Hranic v Ašském výběžku. Fascinovala mě i zdejší objednávka dopravy, kdy sem zajíždí vlak v pracovní dny jen jednou denně. Jeden odpolední pár. Jinak nic. Může tohle fungovat? Jezdí tam vůbec někdo, nebo je to převážení vzduchu?

Ta příležitost se mi naskytla teď, když jsem měl pracovní cestu do Mariánských Lázní. A tak jsem se vydal na dvě šotocesty. Na otočku do stanice Hranice v Čechách a pak z Mariánských Lázní přes Bečov, Žlutice, Rakovník a Kladno na samotný okraj Prahy. V regionálních vlacích jsem strávil kolem devíti hodin. Vznikla z toho reportáž, zaměřená především na využití zdejších lokálek. Řada z nich překvapila. Některé tím, kolik je ve vlacích lidí, a některé tím, že jsem žádné cestující ve svém spoji nepotkal.

Do Hranic ani noha, do Aše skoro 60 lidí

Začínám v pondělí 13. října ve tři odpoledne na nádraží v Mariánských Lázních. InterJet jako Západní expres přijíždí s pěti minutami zpoždění a vystupují z něj desítky lidí. Většina z nich je vyššího věku a mají velké kufry. Inu, lázeňští hosté jezdí evidentně vlakem.

Do Chebu jede expres podle očekávání už skoro prázdný. Vystupuji z InterJetu a v rychlosti se stačím ještě podívat na německý spěšný motorák směrem na Norimberk. Je v něm něco kolem 15 cestujících, přičemž většina z nich přestoupila právě ze Západního expresu.

Jestli pak přibyli ještě další z Krušnohoru, který přijel až po nás, už nevidím. Rychle se přesouvám do svého vlaku směrem do Aše, jenž pak ještě pokračuje do Hofu. Stadler RS1, který známe z řady dalších linek Česka, je pořádně natřískaný. Čekáme na lehce zpožděný Krušnohor a následně odvážíme ve 14.40 pro mě překvapivých 55 cestujících. Je plno. Někteří, než aby se mačkali na sedačkách s ostatními, raději stojí na představku.

Konverzaci dvou mladíků na vedlejší sedačce nelze přeslechnout. „Kámo, mě asi vyhodí za šikanu ze školy,“ otevírá téma první z nich a slovník, který dál používají, se pro naši reportáž už nehodí. „Co ti na to řekli vaši?“ vyzvídá jeho kámoš. „Otec mi řek, že jsem …, a máma dobrý,“ říká s hrdinským úsměvem mladý muž. Z další konverzace, kterou nechtěně poslouchá minimálně třetina plného vlaku, je ale jasné, že s tím má spíš starosti.

Ve Františkových Lázních pár lidí vystoupí, pár nastoupí, ale drtivá většina cestujících jede až do Aše. Německý motorák je čistý, vyhřátý, hlásí v češtině i němčině a krásně s námi uhání krajinou. Trať je tu ve výborném stavu. V Aši nastává doslova exodus z vlaku. Dál do německého Selbu pokračuje jen šest cestujících. Velká část lidí jde pěšky do města a 16 cestujících přestupuje do mého navazujícího přípoje do Hranic v Čechách.

Jsem napnutý, jestli pojedou jen do stanice Aš město, nebo jestli se mnou někdo zůstane dál na cestu po nejzápadnější trati v Čechách. Záhy se ukazuje, že správně byla první možnost. V centru Aše všichni vystoupí. Až na jednoho pána. Náš vlak se rozjíždí a já vůbec poprvé vyzkouším tuhle lokálku. Ten jeden cestující vystupuje záhy na zastávce Aš předměstí. Dál už jedu jen já, průvodčí a strojvedoucí.

Za okny je krásný podzim. Svítí slunce, barví se stromy a já mám pocit, že jsem na konci světa. Trať je tu od Správy železnic krásně udržovaná, prosekaná a na téměř zapomenutých zastávkách jsou typické čekárny, které byste našli i na dalších místech Karlovarského kraje. Nejedeme nijak rychle, na některých přejezdech je desítka nebo patnáctka a v lesních úsecích jsou z vlaku krásně vidět houby. Stačilo by zastavit a nasbírat si je. U zastávky Studánka se na přejezdu setkáváme s autobusem. Mikrobus z Aše do Hranic víceméně kopíruje trasu vlaku. A oba jedou z Aše v téměř shodný čas. Říkám si, jestli tohle není důvod, proč naším vlakem jedu sám.

Za chvilku jsme v Hranicích v Čechách a já se nestačím divit. Právě se tu dokončuje proměna přednádražního prostoru. Nové parkoviště a točna pro auta, sadové úpravy s novými stromy a také nová cyklostezka, která vede na pozemcích bývalé stanice dál ve směru trati. A je vidět, že i Správa železnic tu dala koleje do pořádku. Včetně manipulační koleje. Po bývalé nádražní budově ani rozsáhlém kolejišti zdejší stanice není už ani památky. Jen si říkám, pro koho tu staví tak hezký a moderní prostor, když sem jede v pracovní den jen jeden vlak a o víkendu dva.

Na to se ale podíváme společně v příštích dnech v dalším díle našeho seriálu o tratích, kde už pravidelná doprava zcela skončila nebo je téměř minimální. Oslovili jsme Karlovarský kraj i město Hranice s prosbou o odpovědi na otázky, které se týkají této rekonstrukce i budoucnosti provozu na zdejší železniční trati.

V 17.08 je čas vyrazit zpět. K mému překvapení přichází první cestující. Takže nepojedu sám. Ve Štítarech na nás uprostřed ničeho čekají další tři cestující. Dva turisté, kteří se evidentně vracejí z výletu a třetí je značkař Klubu českých turistů, který byl opravovat turistické značení v okolí. Má dřevěnou krabičku se štětci, barvami, drátěnými kartáči a nadšeně turistům vypráví o své práci. A také jim radí s dalšími přestupy. Vypadá to, že tyto spoje jsou spíš turistické, než aby sloužily místním pro pravidelnou dopravu. Napište nám do komentářů, jakou máte z této tratě zkušenost vy. Jeli jste tu také sami? Nebo je třeba v letní sezoně situace jiná?

Ve stanici Aš město přistupují další lidé a my na nádraží v Aši čekáme na vlak z Hofu. Přes hranice přijíždějí dva lidé. Ještě v rychlosti si stačím prohlédnout zdejší nákladní koleje. Jsou udržované, sjízdné, celý prostor je připravený pro nakládku, ale nákladní vlaky sem jezdí už jen zřídka.

Cestou do Chebu se ve vlaku lidé střídají. Na většině zastávek někdo nastupuje nebo vystupuje a je vidět, že tady už vlak zase funguje a cestující ho využívají i takhle v podvečer. Pak už mě čeká jen rychlý přestup na prázdný Západní expres a za chvíli jsem v Mariánských Lázních. Pro dnešní cestu byla nejvýhodnější jízdenka za 199 korun pro celodenní cestování v Karlovarském kraji, kterou jsem si koupil v aplikaci ČD Můj vlak. Zítra pokračuji dál.

Šest hodin, pět vlaků, tři dopravci

V úterý 14. října vyrážím na cestu z Mariánských Lázní přes Bečov, Žlutice, Rakovník a Hostivici do středočeských Tuchoměřic. Můj kamarád mi řekl, že tohle je šotocesta roku a má vlastně pravdu. I když podle mapy je to nejpřímější spojení, jel by tak opravdu jen blázen. Vyzkouším si pět regionálních vlaků tří dopravců a pokud všechno klapne, pojedu něco přes šest hodin. Začínám na zastávce Mariánské Lázně město. Správa železnic tu zrovna opravuje nástupiště a já přes zavřené dveře nahlížím do kompletně vybydlených prostor, kde dříve bývala čekárna a prodejna jízdenek. Moc lázeňsky a reprezentativně to nevypadá.

Na čas přijíždí RegioSprinter společnosti GW Train Regio. Moc cestujících nečekám, vyrážím ve 12.41, což je na školní děti nebo lidi z práce příliš brzy. Ale omyl. Nastupujeme do vlaku tři, takže celkem vlak veze i v tuhle polední hodinu z Mariánských Lázní 25 lidí, jeden kočárek a jednu koloběžku. Na všech zastávkách je pohyb. Někdo vystupuje, někdo nastupuje, ale největší obrat cestujících je v Teplé a pak v Bečově, kde většina z nás vlak opustí.

Přemýšlel jsem nad vhodnou jízdenkou pro dnešní cestu a nejlépe mi vychází lístek GW Trainu do Bečova, pak jízdenka ČD do Žlutic s IN 25 a následně poslední úsek na tarif Pražské integrované dopravy. Ve vlaku je čisto, teplo a neuvěřitelně komunikativní a aktivní průvodčí. Ptá se mě, kam jedu, říkám, že do Žlutic, ale že od ní chci jen lístek do Bečova.

Ona se však nedá a nabízí mi, že mi může prodat přeci lístek až do cíle. Namítám, že to by byl OneTicket, který bude zbytečně drahý, že ho nechci. Ale ona na to, že se nemusím bát, že to je přeci sjednocené jízdné, že to vyjde tak nějak nastejno. Na to se ale odmítám nechat chytit. Tohle určitě na stejno nevyjde. Průvodčí je milá, ale nechce tento pomyslný souboj prohrát. „Tak schválně, kolik vás to vyjde na dva lístky? Srovnáme to,“ těší se s úsměvem. Výzvu přijímám.

Jízdenka GW Trainu do Bečova vyjde na 61 korun, pokračování s ČD a aplikací IN 25 pak na 66 korun. Celkem 127 korun. OneTicket to průvodčí nabídlo za 150 korun. Se zadostiučiněním zcela bezvýznamného vítězství na palubě GW Trainu se uvelebím v sedačce a pozoruji krajinu za oknem.

V Bečově si prohlížím nádraží, které Správa železnic právě opravuje. Kromě toho, že se tu křižují RegioSprintery, čeká u vedlejšího nástupiště už modrá 810 Českých drah do Rakovníka. V té strávím několik dalších hodin.

A na další koleji je diagnostická souprava Správy železnic. K čemu se používá a kam má namířeno zrovna v této neobvyklé lokalitě? Ptám se ještě z Bečova mluvčího Správy železnic Dušana Gavendy. „Ondro, ‚ulovil‘ jste diagnostickou jednotku pro nedestruktivní zkoušení kolejnic (DJ NDT). Úkolem této jednotky je prostřednictvím ultrazvukové metody a metody vířivých proudů odhalovat skryté vady kolejnic, které by mohly ovlivnit provozuschopnost. Zajišťuje nedestruktivní zkoušení kolejnic zejména na hlavních kolejích celostátní dráhy (v četnostech podle vyhlášky 177/1995 Sb., kterou se vydává Stavební a technický řád drah), v současné době se pohybuje v oblasti severozápadních Čech. V Bečově nad Teplou se Vám ji zrovna podařilo zachytit při technologické jízdě bez měření,“ reaguje velmi rychle Dušan Gavenda.

Jdu si sednout do modrého motoráku. Trať z Bečova do Blatna u Jesenice má pověst lokálky zralé na odstřel kvůli nízkým počtům cestujících. Ale uvidíme, nejlepší je se vždy přesvědčit na vlastní oči. Z Bečova pojedeme ve 13.39, třeba by takový vlak mohl vézt školní děti domů, říkám si. Ale to je mylná představa. Do poslední chvíle jsem ve vlaku sám. Nakonec přijdou ještě dva cestující. Jeden má tričko s logem Správy železnic a s tím druhým se evidentně z vlaku znají.

Vyrážíme. Krajina je tu nádherná. Opuštěná a s minimem obyvatel. A to je vidět i na našem vlaku. Za celou dobu do Žlutic nikdo nepřistoupil. První cestující vystoupil v Toužimi, druhý jel až do Žlutic, kde má vlak něco přes hodinu přestávku, než pojede dál. Za Otročínem jedeme po zbrusu novém „koridoru.“ Trať tu prošla kompletní modernizací, koleje mají na pražcích už pružné upevnění a naše 810 tu krásně sviští.

V Toužimi se nakládá na manipulační koleji dřevo, Michal Roh z ČD Cargo mi na WhatsApp potvrzuje, že to jsou skutečně oni, kdo sem jezdí. „Se změnou grafikonu v prosinci 2024 došlo i ke změně technologie obsluhy Bochova. Do té doby byl obsluhován zpravidla třikrát týdně manipuláky, které vyjížděly ráno z Chomutova a přijely sem přes Podbořany a Blatno u Jesenice. Kolem poledne pak odjížděly zpět. Od změny grafikonu je Bochov obsluhován podle potřeby z Karlových Varů přes Bečov nad Teplou,“ řekl mi Michal Roh před čtvrt rokem, když jsem psal další z dílů našeho seriálu o lokálce do Bochova.

ČD Cargo tak nově vozí dřevo z této strany přes Toužim a Bečov.

Ve Štědré se křižujeme s motorákem proti. A tady už cestující jsou. Tři tu vystupují a pět nebo šest pokračuje dál do Toužimi a Bečova. Začínám si uvědomovat, že tahle trať má špičku v obráceném směru, než jedu já. Ve Žluticích je pauza na oběd, restaurace ve městě je výborná a zastavuji se i na zdejší autobusové zastávce. Kolem čtvrt na čtyři tu jezdí školní linky do okolních obcí. Čeká na ně řada dětí.

A tak si říkám, paráda, možná pojedou školáci i naším vlakem, co odjíždí v 15.43 směrem na Rakovník. Vracím se na nádraží, ale školní děti tu nejsou. Kromě mě nastupuje do vlaku jen jeden pán, jinak jedeme sami. Pán vystoupí v Chyši a dál už jedu úplně sám. Žádný další cestující se tu neobjeví až do Blatna u Jesenice. Ze Žlutic už jedu na tarif Pražské integrované dopravy. Tím, že mám kupon pro první pásmo PID, stačí mi jízdenka za stovku. Je to o hodně levnější cestování než dosavadní cesta Karlovarským krajem, vzhledem k tomu jakou vzdálenost za sto korun na tarif PID ujedu. V Protivci se dívám na odbočující trať do Bochova. Příští rok by sem měl začít jezdit letní turistický cyklovlak. Určitě si ho budu muset přijet aspoň jednou vyzkoušet. Křižujeme tu také s motorákem v opačném směru, rychlým pohledem do jeho oken bych řekl, že veze sedm cestujících.

Za Blatnem u Jesenice už začínají cestující přibývat. Jako první se tu objeví sympatická usměvavá slečna s rukou v sádře a vlastně až do Rakovníka se na každé zastávce něco děje. Lidé vystupují, nastupují a v průměru nás je ve vlaku vždy kolem pěti. Regionova v opačném směru přiváží do Jesenice desítku cestujících a pár dalších lidí ještě pokračuje dál. Další křižování je v Pšovlkách, i tento vlak proti veze odhadem 10 až 15 lidí. Spočítat jsem to během míjení ale úplně přesně nestihl.

Chce se mi říct: Konečně Rakovník. Nové pesy do Berouna i rychlík Arrivy s internetem, pohodlnou sedačkou u stolku a zásuvkami mi po několika hodinách v osmsetdesítce přijdou jako prima civilizace.

Dívám se, kolik lidí pojede z Rakovníka do „venkovských směrů.“ Pesu do Berouna jsem si už nestihl prohlédnout a tak porovnávám rychlík do Prahy, Die Landerbahn do Loun a motorák, z něhož jsem vystoupil a který se vrací zpět do Blatna u Jesenice. Do zeleného RegioSprinteru na Louny nastupuje po 17 hodině v Rakovníku 10 lidí, motorák do Blatna jich má zhruba 15.

Přestupuju do rychlíku Arrivy, zapínám si počítač a mám v tichém oddíle u velkého stolu klid na práci. Najednou jsem ve vlaku, který jede o dost rychleji. Směrem ke Kladnu lidé postupně přistupují, ale je nás v celém vlaku jen hrstka. V Hostivicích přestupuji na motorák do Noutonic. Dnes sedm cestujících. Je to trochu méně než v jiné dny, kdy tento spoj občas využiji. Všichni jedou do Amazonu na novou zastávku, která u tohoto logistického centra vznikla v Dobrovízi. Dál už jedu sám. Ve stanici Středokluky mě ale čeká poslední překvapení dnešní cesty. Křižujeme se tu s rychlíkovou motorovou jednotkou GW Trainu.

Tady na trati Hostivice – Podlešín? Co tu proboha dělá?

U GW Trainu zjišťuji i s pomocí kolegů, že jde o návoz jednotky ze severních Čech do Plzně. Není kudy jinudy, na trati Rakovník – Beroun i Blatno u Jesenice – Plzeň jsou výluky, a tak museli okolo přes Středokluky.

Jsem v cíli. Díky psaní reportáže a sbírání postřehů z toho, co se děje kolem, mi těch šest hodin uteklo velmi rychle. Do poslední zastávky v Noutonicích jede tentokrát vlak už prázdný. Cesta klapla perfektně. Žádná zpoždění, přestupy na pohodu, čisté, vyhřáté vlaky a všude profesionální a pohodový personál. Ani jeden z dopravců nic nezkazil. Takhle bych si to jako zákazník železnice představoval vždycky.

Ještě než se pustíte do diskuse pod reportáží, je fér dodat: Počty cestujících na lokálkách ukazují jen jeden konkrétní den v jednom směru a nejsou vypovídajícím sčítáním, které mají standardně objednavatelé i dopravci k dispozici. Jestli jsem během své cesty potkal cestujících hodně, málo a nebo tak akorát vzhledem k místům, kterými tratě vedou, už nechám na vás.

Tagy lokálky Ondřej Kubala

68 komentářů