Přinášíme závěrečný díl cestopisu Petra Sládka o cestě z Prahy na Sicílii vlakem. V prvním díle popisoval část z Česka do Toskánska, ve druhém putování po Itálii. Ve třetím se zaměří na samotnou Sicílii a nechybí i řada praktických rad pro ty, které by podobná cesta inspirovala.

Den 7 – Cefalù

Noc byla poznamenána slušnou bouřkou a větrem. Ráno se situace o mnoho nevylepšila. Využil jsme tedy čas a přestěhoval se do správného pokoje. Včerejšího večera dočtený druhý díl Enderovy hry jsem v Kindlu vyměnil za třetí s poetickým názvem Xenocida. Blížící se čas oběda mě ale stejně vyhnal ven, a tak jsem šel omrknout blíže městečko Cefalù.

A jelikož restaurační strava na mě předchozího večera tak velký dojem neudělala, zaměřil jsem se naopak na streetfoodovou nabídku (koneckonců, kdy jindy, než když je venku špatné počasí). Během čekání na místní variaci na hotdog, kde místo párku zaujímala místo grilovaná salsiccia, jsem mohl sledovat místní starší obyvatelku, která využila deště a mopem se jala vytírat podlahu svého balkonu.

Turisté schovávající se pod ním v tom lijáku naštěstí nic nestandardního nad sebou nezaznamenali. O pár minut později už byla přichystaná i salsiccia a já si mohl užívat skvělou chuť doplněnou o výraznější použití fenyklu. Dalším příjemným překvapením pak byla kavárna kousek od nádraží, kde kromě ovesného mléka měli v nabídce i veganské croissanty. Finální zastávkou na zpáteční cestě pak bylo menší bistro na hlavní pěší zóně zaměřené na arancini. Masová varianta byla naštěstí bez sýru, avšak vlivem předchozích návštěv zbylo místo pouze na jeden kus téhle smažené dobroty.

Pokud máte pocit, že jsem deštivý den trávil především jídlem, nejste daleko od pravdy. Díky počasí se toho ale o moc víc dělat nedalo. Daní za hezkou procházku a gastro zážitek pak bylo noční sušení oblečení a kompletně promočených bot. Před spaním jsem si ještě vzpomněl na slevovou pobídku z vlaku Freciargento a vyzkoušel jsem znovu štěstí přes mobilní aplikaci. Ta bohužel umožňovala požádat o kompenzaci pouze z důvodu pozdního příjezdu, což můj případ zrovna nebyl. Následně se ukázalo, že je o kompenzaci možné požádat přes speciální webový formulář na stránkách dopravce, který měl ale pro neitalský mluvící k příjemnému uživatelskému zážitku dost daleko. Vše se nakonec podařilo vyplnit, do zdůvodnění jsem zkopíroval text SMS zprávy (ve kterém vlastně zdůvodnění pro udělení slevy ani nebylo) a formulář odeslal. V očekávání dalšího vývoje jsem zamířil do postele a těšil se na další den.

Den 8 – Když déšť kazí plány

Na předposlední den v Itálii jsem si původně naplánoval výlet do Palerma, avšak deštivé počasí se rozhodlo pokračovat téměř celý den. Jelikož i předpověď pro Palermo nevypadala právě optimisticky, strávil jsem nakonec značnou část dne čtením a popíjením čaje na hotelu. Chvilku po poledni se udělalo trochu lepší počasí, takže jsem vyrazil známou cestou opět do města. Společnost mi pak dělala skvělá obložená pita plněná marinovanými sardinkami, ančovičkami, olivami a cibulí.

Nenápadný obchůdek/bistro Nostrana si tak získalo srdíčkové označení do mých lokací na Google mapách. Vylepšovat se zanedlouho začalo i počasí, což jsem chtěl využít k výšlapu na skalní masiv, který dominuje panoramatu města. Nekompromisní personál při vstupu však stál troše zdravého pohybu v cestě. Pokud budete mít v plánu na místní skálu La Rocca se zbytky historického opevnění a chrámu vyšplhat, rozhodně byste měli přijít dříve než po čtvrté hodině odpolední. Jelikož vyrazit do Palerma by znamenalo minimálně hodinovou cestu, rozhodl jsem se zachránit alespoň kousek z původního záměru s „válením u moře“ a vyrazil do zpět do hotelu vyzvednout plážovou osušku a po mnoha schodech sestoupit na malou hotelovou pláž (tedy spíš betonové molo). Pozdní odpoledne už vzhledem k absenci slunce k dlouhodobému pobytu nesvádělo, ale i těch pár temp v ledové vodě stálo za to.

Den 9 – Cefalù – Palermo – Vídeň

Jelikož čtvrteční koupací epizoda nebyla úplně uspokojivá, rozhodl jsem se prožít ráno/dopoledne u moře na úkor pobytu v Palermu. Po doopravdy časné snídani jsem proto po deváté hodině zamířil na liduprázdnou, ale sluncem zalitou pláž. Časy pro checkout v italských hotelech bývají vcelku velkorysé, často až do pravého poledne. Tak dlouho jsem se ale rozhodně slunci vystavovat nechtěl a po dobalení věcí jsem zamířil na místní nádraží, abych vlakem 22175 konečně dobyl cíl mé cesty, největší sicilské město Palermo.

Moderní nízkopodlažní jednotka řady Coradia Stream od Alstomu pojmenovaná dopravcem POP byla představena v roce 2018, a díky železničnímu okruhu ve Velimi má i svoji českou stopu. Mě na cestě do Palerma zaujala i přítomnost jediné toalety (na celkem čtyři vozy), jejíž systém vnitřního uzamykání by si v ničem nezadal s legendárním způsobem uzamčení z českých Regionov. Žádnou trapnou situaci jsem ale naštěstí nezaznamenal. Za necelou hodinku jsme již dorazili do cílové destinace. Největším zádrhelem dne se nakonec nestal systém uzamykání toalety, ale můj zvyk v pořizování selfie s tabulemi s názvem stanice, protože na celém nádraží se žádná taková nevyskytovala (pojal jsem podezření, že nádraží asi brzy přejmenují).

Husté palermské uličky poskytují kromě fotogenických scenérií (sbírku fotografií kuriózních přechodů doplnil tvar Y) i spoustu možností k osvěžení čerstvou ovocnou šťávou a ani já jsem džusu z granátového jablka neodolal. Vzhledem k nedostatku času jsem se rozhodl nechat oběd až na letiště a podíval se alespoň na náměstí a volně přístupný interiér místní katedrály Nanebevzetí Panny Marie.

Dál už mě čekala jen cesta přes bránu Porta Nuova do vlakové zastávky Lolli, odkud odjížděl vlak směrem k letišti s mafiánsky znějícím názvem Falcone e Borsellino. První dojem z názvu se zas tolik nemýlil, protože dvojice Giovanni Falcone a Paolo Borsellino byli prokurátoři specializovaní na odhalování zločinů italské mafie. O jejich úspěších může asi nejlépe mluvit to, že oba zemřeli po atentátech v rozmezí dvou měsíců roku 1992.

Po nich pojmenované letiště bych rozhodně nezařadil mezi ty nejlepší mnou navštívené, ale jelikož mě čekala cesta se společností Ryanair, bylo zbytečné mít nějak vysoká očekávání. Asi 2 hodiny a 20 minut před odletem jsem se pak rozhodl dohrát svoji oblíbenou hru s názvem „Petr si za sedadlo připlácet nebude“ a vyfasoval poslední volné místo uprostřed. Nejadrenalinovějším zážitkem pak byl nástup do letadla, kdy se obávám, že moje zavazadlo do puntíku nesplňovalo ani rozměrový, ani váhový limit. Naštěstí žádné podezření nevyvolalo, a já se tak vydal jako jeden z prvních vstříc palubě Airbusu provozovaného společností Lauda Air.

Konečně jsem také pochopil, proč je společně s dokoupením většího zavazadla na palubu i přednostní nástup – koneckonců, kdo by chtěl svůj batoh/kufr soukat do posledního volného místa 10 řad od sebe.

Mimochodem, pokud jste s napětím očekávali, kdy se konečně dostanu do kapucínských katakomb doporučených jednou z cestujících první den cesty, musím vás zklamat. Ty si budu šetřit až na nějakou případnou další návštěvu. Namlsán ze spolehlivé a přesné vlakové dopravy v Itálii jsem ale ve Vídni prožil hořké zklamání. Railjet směřující na Hauptbahnhof byl pár minut před odjezdem zrušen a jiný vlak směřující do centra mi ujel před nosem. Zamířil jsem proto k nástupišti 3A na jiný regionální vlak.

To by si ničím nezadalo s potterovským 9 ¾, protože bylo od standardního nástupiště 3 vzdáleného asi 200 m. Počet dobíhajících jedinců ukazoval, že vzdálenost jsem nepodcenil jen já. Vyrazili jsme asi s 5minutovým zpožděním směrem k centru. Jelikož vlak mířil na zastávku Mitte, rozhodl jsem se přeskočit odhození batohu na pokoj a zamířil jsem rovnou do mé oblíbené restaurace Oskar&Kalb na jejich skvělý Wiener Schnitzel, což se v pátek večer bez rezervace neukázalo jako nejlepší nápad. Potupně jsem se po několikátém opakování výmluvného gesta „máme plno“ vrátil zpět k obchodnímu centru v Mitte a zpečetil putování po Itálii stylově těstovinami v německém řetězci Vapiano.

Den 10 – Vídeň – Praha

Během noci v rakouském hotelu jsem opět docenil propastný rozdíl mezi kvalitou italského a rakouského ubytování (který je na druhou stranou vidět i na ceně). Ve Vídni jsem se nakonec zdržel o trochu déle, protože původní vlak s odjezdem ve 13:10 z Vídně byl z nějakého důvodu beznadějně vyprodaný (zápas rakouské hokejové reprezentace sice začínal před příjezdem dřívějšího vlaku, ale nejspíš se poptávka dalších cestujících přelila i na další spoj).

Vzhledem k odjezdu v 15:10 jsem tak měl dostatek času prozkoumat části Vídně, do kterých jsem dosud nezavítal. Volba padla na Hundertwasserhaus a blízké muzeum zasvěcené stejnojmennému architektovi a umělci s českými předky. Po návštěvě muzea zbýval čas už jen na oběd a krátkou procházku po centru. Chuť na sladké jsem vyřešil dortem à la Sachr v podniku s poetickým názvem Allergiker Café. A pak už následovala klasika v podobě vyzvednutí batohu z hotelu a cesta na nádraží. RJ 78 přijel tentokrát přesně a mě už z dovolené čekala jen dobře známá čtyřhodinová cesta zpět do Prahy. Na hlavní nádraží jsme přijeli dokonce s 10minutovým předstihem, a já tak mohl svou pouť zakončit selfie s kupolí Fantovy budovy. Po více než 3 000 km ve vlaku mě čekalo už jen pár stanic metrem. Několik minut po příjezdu mi pípla na telefonu příchozí zpráva oznamující, že sleva z jízdného u vlaku do Říma byla přiznána, a to samé dosvědčilo zanedlouho i oznámení o vrácení peněz v aplikaci Revolut. Vskutku hezký závěr cesty.

Tipy pro cestovatele

Závěrem ještě uvedu pár tipů, které se mohou hodit.

• V Itálii existují dva velcí vlakoví dopravci. Trenitalia je analogií našich Českých drah, nabízí spojení ve většině destinací, a to jak standardními, tak vysokorychlostními vlaky. Druhý velký subjekt (Italo Treno) disponuje pouze vysokorychlostními vlaky, počet destinací je tedy omezený. Cenami a nabídkou služeb jsou oba dopravci vesměs srovnatelní (zjištěno návštěvou různých diskusí, nikoliv vlastní zkušeností).

• V Itálii funguje velmi dobře vyhledávač Omio, který kromě vlaků obou výše zmíněných dopravců dokáže nabídnout i autobusová spojení.

• Celkově jsem během cestování italskými vlaky nenarazil na problém, ani delší zpoždění (ale mohl jsem mít prostě jen štěstí).

• Pokud rezervujete hotel přes Booking.com a nepotřebujete garantované místo, vyplatí se hotel rezervovat až v den, kdy chcete přijet. V nabídce se objeví celá řada dodatečných slev a akcí (oproti stavu den předem) – vyzkoušeno několikrát během cesty.

• U dopravce Trenitalia nabízí aplikace do mobilu check-in cestujícího po usednutí do vlaku. Po návratu jsem se dočetl, že v některých případech bez tohoto potvrzení není jízdenka platná. Podle podmínek na webu to vypadá, že se jedná pouze o lístek typu Digital Regional Ticket, ale pro jistotu je možná lepší použít check-in v každém případě.

• Pokud se vám článek líbil a máte zájem o malý bonus, můžete navštívit vlákno #BalkanRailTrip na mém Twitteru o cestě vlakem přes Lublaň a Záhřeb do Splitu.

Analytické okénko

Mou analytickou mysl současně zajímalo, kolik jsem vůbec ve vlaku strávil času a jakou vzdálenost jsem ujel. Na tyto otázky odpovídá tabulka níže. Předem upozorňuji, že údaje o počtu km mimo ČR jsou získány z vyhledávače na Seznam mapách a upřímně je nedokážu nijak ověřit. Ceny v EUR jsou do Kč přepočteny kurzem 25 Kč/EUR. Ceny s * označují cestování 2. třídou, zbytek je ve třídě první nebo analogické (Business ve vlaku Frecciarossa). Jízdní doba je uvedena dle jízdního řádu, ale jelikož jsem na cestě nezažil zpoždění delší než pár minut, je to i reálnou jízdní dobou. Poslední komentář směřuje k využití slevy IN25 u vlaků ČD.

Já si kromě potvrzení toho, že v Česku jsou vlaky ve srovnání s jinými státy stále levné, odnesl také to, že i při omezené maximální rychlosti dokáže např. spojení Prahy a Vídně nabídnout slušnou průměrnou rychlost. To vše ale za cenu minimálních časových rezerv, takže šance kompenzovat zpoždění je mnohem nižší. Italské vlaky během mého pozorování strávily mnohem více času v jednotlivých stanicích ať už dobou výměny cestujících, tak i velmi zdlouhavým příjezdem malou rychlostí do zastávky.

Ekonomika aneb vyplatil by se mi Eurail?

Poslední otázka, kterou jsem si kladl, byla možnost ušetření při využití neomezeného cestování pomocí Eurail pasu. Ten nabízí flexibilní možnost cestování na 4, 5, 7 a 10 dní. Srovnal jsem tedy celkovou cenu mých jízdenek kumulativně dle počtu dnů a porovnal s cenou za Eurail pas (pro 1. třídu). V případě pořízení pasu pro 4 a 5 dní vychází cena výhodněji, avšak je třeba zdůraznit, že v tomto případě není do ceny zahrnuta cena za rezervaci místa (často povinná). Jelikož se cena za místenku nedala předem přesně zjistit bez vlastnictví pasu, není možné ani s jistotou říct, zda by byla tato varianta skutečně cenově výhodnější. Právě nemožnost ověřit si předem cenu za místenku (webový vyhledávač vrací pouze „cena rezervace místa od“) byla nakonec důvodem, proč jsem se rozhodl jízdenky nakupovat jednotlivě.

Petr Sládek

 

Tagy Na vlastní kůži Praha - Sicílie vlakem vlakem po Evropě

11 komentářů