Jana Jánová patří k těm ženám, které se rozhodly radikálně změnit život a usednout za volant kamionu. „Mě ta práce hodně baví, snažím se být vstřícná a se špatným přístupem jsem se setkala minimálně,“ říká v rozhovoru pro deník Zdopravy.cz. Hovoří o tom, co zažívá a jak hodnotí situaci na cestách i zázemí kolem nich. 

Jak vás napadlo usednout za velký volant?

Strávila jsem spoustu let po kancelářích a po obchodech, děti odrostly, tak jsem chtěla udělat nějakou zásadní změnu. Hledala jsem, co by to mohlo být.

Měla jste řidičák na kamion?

Neměla, ten jsem si udělala tady. Seděla jsem v kanceláři a celé léto běžela reklama Jihotransu na to, že přijmou řidiče a že je nechají udělat řidičák na kamion. Já jsem se párkrát svezla s kamarádem a strašně se mi to líbilo. Pořád jsem si říkala, co bych mohla dělat, a došlo mi, že by mě tohle hodně zajímalo. Mimo jiné proto, že je to dost adrenalin. Rozhodla jsem se a den po narozeninám jsem vyrazila podepsat smlouvu.

Bylo těžké udělat si řidičák?

Samozřejmě jsem měla hrozný strach a velký respekt. Při první jízdě to bylo úplně neuvěřitelné. Ale tím, že jsem se pro to nadchla, tak jsem to zvládla. Ano, bylo to náročné, když vás učitel posadí do auta, jedete starou liazkou a říkáte si, jak to dopadne. Jeli jsme po úzké silnici z Ledenic a proti hned jel náklaďák. To jsem si říkala, že to snad nemyslí vážně. Chtěla jsem udělat papíry přes zimu, abych začala jezdit na jaře a trochu se vyjezdila před další zimou.

Zimu asi nemají řidiči kamionů obecně moc v lásce.

Pro mě je to velký strašák. Vlastně ten největší. Teď začínám druhou zimu.

Co říkáte tomu, co se dělo nedávno na D1? Všichni to házejí na kamiony.

To je hodně individuální, jak se ten který řidič chová. Oni prostě musejí jet, je to jejich práce, někam musejí dojet. Že někteří dělají hlouposti, chvátají, předjíždějí se, to už je věc další. Já jsem to viděla naštěstí jen v televizi, ale měla jsem podobný příběh za Budějovicemi, kde jsem se také nemohla přes sníh dohrabat. Volala jsem kolegovi, že se nemůžu hnout. Dej tam uzávěru a pomalu hrabej, zněla jeho rada. Tak jsem se tam nakonec dostala. Ve srovnání s D1 jsem dopadla ještě dobře.

Kam obvykle jezdíte?

Jezdíme teď nejvíce pro automobilky, je to fakticky pořád stejná trasa kolem dokola. Většinou vezeme něco do automobilky a zpátky obaly. Když nejsou obaly, tak šéf hledá jiné vytížení na cestu zpátky. Většinou jezdím do Francie.

To je štreka na týden?

Buď na týden, nebo to stíháme dvakrát za týden, to když jedeme na hranice do PSA na Mulhouse. To je teď úplně nejaktuálnější, předtím jsme jezdili do Paříže, což bylo hezčí.

Neplatí, že takové velkoměsto budí mezi řidiči spíš respekt?

Mě se tam jezdilo líp než v Praze. Prahu z hlediska dopravy vůbec nemusím. Ale kolem Paříže stejně jedete po okruhu, do centra bych to neriskovala. Když jsem ale poprvé vyrazila a objížděla Paříž z druhé strany, tak jsem si projela i Versailles.

V souvislosti s touhle profesí se hodně mluví o tom, jak jí skloubit s volným časem. Jde to?

Nám se daří víceméně na každý víkend se dostat domů. Jen málokdy se stane, že uvíznete venku, třeba když vám dojdou hodiny nebo není náklad. A je pravda, že si toho člověk hodně váží. Když se vrátí domů, tak je to fajn. To jsem si dřív neuvědomovala.

Kolik tady máte kolegyň?

Tak to přesně nevím, nezjišťovala jsem to. Ale s jednou kolegyní jsme spolu dělali řidičák, navíc bydlí kousek ode mě, mám tu i kolegyni z mého předchozího zaměstnání. Byli tu i manželé, ale ti už odešli. Zrovna předevčírem jsem potkala řidičku našeho kamionu přímo na silnici, kterou jsem neznala, takže skutečně nevím, kolik nás tu je.

Děláte i nakládku a vykládku, tedy musíte tahat třeba těžké palety? Nebo to na mezinárodních trasách udělají skladníci?

Zrovna včera jsem si složila patnáct palet piva v Bille v Karsdorfu. Jindy vám naloží auto a je třeba si náklad rozmístit. Tohle mi problém nedělá.

Jak je to se zázemím na cestách?

Žena za volantem kamionu už podle mě není taková exotika, ale zázemí se hodně liší podle zemí. Například v Německu je především na velkých benzinkách dobře ošetřené.

To znamená, že třeba sprchy jsou rozdělené pro muže a ženy?

To ne, ale máte klíč od sprchy, vyjde muž a jdu tam já, to je normální. Přímo rozdělené je to na autohofech, kde je placené stání, ale jinak ne. Francie je horší, s Německem se to nedá porovnat. Někdy se nedá nic dělat a je třeba sprchu oželet. Německo je asi nejlepší, z Rakouska zkušenost nemám.

Předpokládám, že ta odpočívadla už máte vytipovaná.

To ano, ale záleží na tom, jestli se tam stihnete dostat. V Německu jsou naše tři v uvozovkách oblíbená místa Norimberk, Heilbronn a Sinsheim, kde se většinou zastavíte, ať chcete nebo ne. Tam projedete v noci, ale ve všední den odpoledne je to tak na dvě hodiny a někdy ani neprojedete. Takže když tam jedu, tak už raději zastavím před Heilbronnem, udělám pauzu a projedu to v noci. Člověk na to musí dopředu myslet.

Co vaše osobní bezpečnost? Není to někdy o strach ty odpočinky v kabině?

Na to se každý ptá. Já strach nemám a nikdy jsem ho neměla.

Nikdy jste nezažila nějakou rizikovou situaci?

Asi jednou. Poklábosila jsem s řidičem z Rumunska, byla i trocha alkoholu, a pak jsem se musela honem rychle schovávat. Ale to bylo jednou, strach skutečně nemám. Ono to bývá tak, že když ten strach nemáte, tak se to neděje. Když ho máte, tak se něco přihodí. U mě to platí s tou zimou, z té mám strach, takže jsem se samozřejmě hned přimotala do kalamity u Paříže.

Vidíte rozdíly v infrastruktuře, pokud jde třeba o dálnice ve Francii, Německu a u nás?

Německo je obecně největší evropské centrum logistiky, oni se stále snaží něco budovat a hlavně: oni jsou stále na cestě. Francouzi v noci zalezou a na dálnici je klid. Ale Němci jezdí pořád, to jsou blázni. Alespoň já to takto vidím.

Jak řešíte poruchy?

Akorát jednou jsem řešila defekt. Cítíte, že se něco stalo, koukáte do zrcátek, nic nevidíte, ale tušíte, že něco je špatně. Zajela jsem rychle ke kraji a byla to přední guma přímo pode mnou.

Sama jste ji vyměnila?

Ne, my už ani nevozíme rezervy. Máme asistenci po celé Evropě, zavoláme a oni přijedou.

Řidiči si občas stěžují, že hodně bobtná i administrativa, že se stále více papíruje. Platí to?

Administrativa? Pro mě je administrativa vyplnit stazku a mít všechny doklady k cestě. Takže nic složitého. Já jsem na byrokracii zvyklá celý život, takže to je v pohodě. Nejezdím do zemí, kde bychom museli něco proclívat.

Dalším z povzdechů je údajně klesající prestiž toho povolání. Na kamioňáka si kdekdo zanadává. Setkala jste se s tím třeba u vašich přátel, že si postesknou?

Asi si občas postesknou, ale to je každého věc. Mě ta práce hodně baví, snažím se být vstřícná a se špatným přístupem jsem se setkala minimálně.

A nebo naopak obdiv. Já to třeba obdivuji, asi bych za ten volant nevlezl.

Už jsem to říkala, ze začátku jsem také měla velký strach. Bydlím ve dvanáctém patře a často jsem koukala z té výšky na náklaďáky a říkala jsem si, jesli to vůbec můžu já řidit. To snad ani není možné. Ale jde to, zvyknete si na to.

Potkáváte hodně kolegyň na cestách?

Nevím jestli hodně, ale ženy za volantem kamionů občas potkávám. Liší se to ale podle zemí, třeba tady nebo ve Francii je to relativně normální, ale například v Itálii moc ne. Obecně už to ale není úplně neobvyklé, i když chlapi občas koukají. Ale i ženský. Nedávno v Krumlově se mě manželka šéfa tamní firmy ptala, zda něco takového skutečně řídím. Ona že se bojí i v osobáku a do náklaďáku by v životě nesedla. Samozřejmě, že člověka těší, když to zaměstnání někdo obdivuje, ale pro mě je nejdůležitější, že mě to baví. I když se mi kolikrát nechce, zima je nepříjemná, ruce mrznou, i tak mě to baví.

Jak jste se sžila s kolegy tady na pracovišti?

My se potkáme málokdy, ale když se sejdeme, tak jsou všichni fajn. A mám perfektního šéfa, tedy dispečera. Na tom hodně závisí spokojenost řidiče. A tohle je první šéf za třicet let, co jsem zaměstnanec, který dokáže ocenit, když člověk přistupuje k práci zodpovědně.

Jakou máte šichtu přes Vánoce?

Máme volno. Možná pojedeme mezi svátky naložit, ale ven vyrazíme až po Novém roce.

Finančně jste si taky polepšila?

Rozhodně, dává mi to určitou svobodu. A hlavně, v téhle práci není rozdíl mezi platem mužů a žen. Což je příjemné.

Tagy kamiony řidička rozhovory na konec roku

20 komentářů