Deník Zdopravy.cz se rozhodl zmapovat novou vltavskou vodní cestu z Českých Budějovic na Orlík. Po deseti letech výstavby a dvou investovaných miliardách ji letos v květnu otevřelo Ředitelství vodních cest.

Den třetí: To nejlepší nakonec – Týn perla Vltavy

Ve středu ráno je nálada lepší, ale řešíme stejný problém jako v pondělí, tedy plavební komory bez stálé obsluhy. Do Týna nad Vltavou musíme proplout dvě, a to do tří hodin. Hned ta první přitom stojí za to. Zeje v Hněvkovické hrázi jako kaňon a jejích 15 metrů z ní dělá druhou nejhlubší komoru v republice. První místo si drží Štěchovická přehrada s 20 metry. Po kotlíkovém obědu a balení (je neuvěřitelné, co toho člověk vleče na čtyři dny) se začíná vracet obava, že komoru nestihneme.

Jaroslavice nemají žádné přistávací zařízení, přitom dno se zde svažuje jen velmi mírně. Přistání tak připomíná výsadek na pláži v Normandii i s následným broděním se ke břehu. Večer jsme navíc loď ještě posunuli, aby neskončila nepohyblivá na písku. Do hlavy správce přehrady totiž nikdo nevidí. Takže teď jako soumar přenáším přes vodu do lodi jedno zavazadlo za druhým a nakonec i obě děti. Proplavení je objednané, dokonce se jeví jako časově možné. Odrážíme. Pod Jaroslavicemi je Hněvkovická přehrada nejširší. Na jedné straně skála, na druhé široký rozhled do krajiny směrem k Jaroslavickému vrchu. Nad hlavou dráty vysokého napětí z Temelína. A řada zátočin, kde se dá kotvit v lůně přírody. A řada rybářů se sumčími návnadami v dráze lodi.

Za zatáčkou se objevuje hráz s vodní elektrárnou a po krátkém čekání (před námi se proplavuje gumák) jsme vpuštěni. Patnáctimetrové klesání ze slunce to nejtemnějšího stínu je ohromující. I děti jsou zaujaté. Jsme hrdinové okamžiku, neboť nás sleduje i řada cyklistů z ochozu. Zaobírám se představou, že ta vrata nahoře rupnou a vlna tsunami nás zdarma a rychle přenese do Prahy. Pod hrází je Vltava opět řekou a za zhruba kilometr se objevuje Hněvkovický jez v obci Hněvkovice. Jde zřejmě o druhý nejstarší jez na řece (po pražském Staroměstském). Ředitelství vodních cest jej z poloviny nechalo přestavět, čímž vzniklo zdymadlo, propusť a rybí přechod. Přechod sice nedává úplně smysl, neboť ryby se zastaví hned o kilometr výš u přehrady, kde žádný přechod není. Ale budiž, slouží i kajakářům. Na pravém břehu je starobylý mlýn. Komora na Hněvkovickém jezu byla s velkou slávou otevřena 20. května s tím, že padla poslední překážka na cestě z Budějovic do Hamburku. Jak se ale ukazuje, ještě pár překážek bude muset padnout. Zdymadlo má převýšení dva metry, proplavení tudíž trvá asi deset minut.

Pod jezem voda chvíli proudí, než se projeví vzdutí zdrže Kořensko, která leží asi pět kilometrů pod Týnem. Ten jako cíl své cesty spatříme po několika zákrutách. Malebné městečko po staletí organicky vznikalo kolem řeky a řekou žije dodnes. To je rozdíl oproti Hluboké, která se od vody jaksi odtahuje a z přístavu do centra je daleká pěší cesta po rušné silnici.  Ne tak v Týně. Kolem řeky se sportuje, na řece jezdí řada menších loděk, korzo v parku kolem vody je plné lidí a k zastávce láká nejedna hospoda či kavárna. I středověké náměstí (které Hluboká postrádá) se svažuje k vodě. Na jeho vrcholu stojí muzeum s milým personálem, kde děti zaujala výstava loutek a vltavínů. Na lodním parkovišti u betonové navigace jsme našli jedno volné místo a o deset metrů vedle jsme se ubytovali v penzionu U voraře u ochotné paní majitelky (či provozní).

Sezonu si pochvaluje, ale provoz na vodě podle ní prakticky ustal červencovým uzavřením zdymadla Kořensko. Do té doby prý byla řeka plná lodí z Orlíku. Paní rovněž vyslovuje názor, že ve městě chybí pro plavce infrastruktura. Řada z nich se prý chce jen osprchovat, ale nemá kde. Ona jim to proto občas umožní ve svém penzionu. Před usnutím ještě kontroluji z okna loď na zaplněném stání a napadá mě, kam by se asi vešly ty desítky až stovky lodí, které na Orlíku netrpělivě čekají, až naprší a ony vyjedou proti proudu. Tady má Ředitelství vodních cest, případně město Týn nad Vltavou ještě značné mezery. Zítra se podíváme k soutoku Vltavy s Lužnicí a otočíme loď na zpáteční cestu.

Autor: Lukáš Klíma