Létal nad africkou pouští i Niagarou. A všude fotografoval. Nyní své velkoformátové fotografie vystavuje v Karolinu. „Do písečné bouře si samozřejmě netroufnete, musíte na náhradní letiště. Teplota je 50 stupňů, letadlo je přehřáté a teplota oleje roste. Musíte stáhnout plyn a letět velmi opatrně, abyste to neuvařil, a před vámi jsou dvoutisícové hory. To je zajímavá situace,“ líčí jeden ze svých afrických zážitků Jiří Pruša. A jako bonus okomentuje dění v ČSA, kde býval v 90. letech viceprezidentem.

Kdy jste začal s létáním?

Od 15 let jsem létal na větroni. Táta pracoval na letišti, takže jsem tam trávil spoustu času a dostal to takříkajíc do krve. Pak jsem založil rodinu, měl jsem jiné starosti a v létání udělal pauzu, a podruhé jsem začal v roce 1995, opět na větroních. Motorová letadla mě tehdy nezajímala.

Čím to, že jste jim pak přišel na chuť?

To přišlo až se vstupem do EU a posléze schengenu, což zásadně změnilo možnosti létání. Do té doby bylo možné létat (když to přeženu) jen kolem letiště, na což je ten větroň ideální. Díky otevření hranic ale dnes nemusíte pro lety po Evropě shánět složitá povolení, můžete se sebrat a letět třeba do Německa, aniž byste to komukoliv hlásili. K tomu klesly ceny letadel, já mám například jakýsi poloultralight z kategorie Light Sport Aircraft. I technologie pokročily, především GPS. Ještě před pěti lety trvala příprava na jednodenní let po Evropě dvě až tři hodiny, dnes je to deset minut.

V Evropě hraniční komplikace zmizely, ale vy pořádáte expedice do Ameriky nebo Afriky. Jak náročné je vše uspořádat?

Nejjednodušší jsou pro mě Spojené státy. I proto, že mám americký piloťák. Letadla si půjčuji v místě, takže musím sehnat obvykle nějakou leteckou školu, která mi letadlo půjčí. V Americe to celkem není problém. Pak tam udělám přezkoušení, protože pojišťovna nedovolí, aby vám půjčili letadlo, aniž by si vás ten pronajímatel otestoval.

Přelétával jste nad New Yorkem nebo Niagarskými vodopády. To je úplně běžné nebo je třeba nějaké speciální povolení?

Pokud jde o ten New York, tak jsem musel udělat test na internetu. Vše musí být precizní, protože máte pouze 100 stop, tedy asi 30 výškových metrů, ve kterých se můžete pohybovat a které nesmíte opustit. Protože v New Yorku jsou tři velká letiště a ve vzduchu je tam velmi živo. Moc lidí takto nad New Yorkem nepřeletělo, ani Američanů. Když to někomu řeknu, tak se dost diví.

Jsou to nervy?

Není to jednoduché, protože máte focení, musíte držet výšku a máte hodně komunikace. A musíte se dívat neustále kolem, protože v té úrovni sice nelétá moc letadel ale spousta helikopter. To jsou vyhlídkové helikoptéry, jsou jako sršni. Ti hoši jsou zvyklí tam létat a kašlou na všechno. Navíc mají úplně jiné charakteristiky letu, létají jinou rychlostí, jinak manévrují. A já letím 200 kilometrů v hodině a musím dávat velký pozor. Podmínkou je neustálá komunikace, je třeba se předem naučit všechny hlásicí body.

Je to ostřeji sledované i kvůli 11. září?

To mě překvapilo, že ne. Já jsem k tomu tehdy napsal vtipný článek, který se jmenoval Globální celebritou snadno a rychle – ale jen jednou. Protože jsem odstartoval z neřízeného letiště, kde nebyly žádné kontroly, nic. Tam jsem si mohl naložit, co jsem chtěl. A pak létáte třeba nad sídlem OSN. Samozřejmě je to v žertu, ale kdybych to tam napálil, tak budu slavný. Ovšem také mrtvý.

To je komplikace.

Ano, to je samozřejmě trochu nepříjemné. Ale skutečně jsem se podivoval, jak by to bylo snadné.

A ty Niagarské vodopády? Vyžadují přelety nějaký zvláštní kumšt?

Těžko říci. Ale je třeba se vše naučit dopředu a pak to odletět přesně podle předpisů. Musíte neustále komunikovat s americkými řídícími letového provozu, kteří nepoužívají úplně standardní jazyk. Vůbec nejsou zvyklí, že by jim tam létali nějací cizinci, takže to do vás valí, jak jim to přijde na jazyk. Odletět to přesně je tedy hodně náročné. V Americe jsou navíc z principu hodně přísní, protože tam je velký provoz. Tady když poletím do Benešova, tak si můžu dělat, co chci, ale když letíte nad Niagarou, máte vedle sebe tři letiště, je tam vojenský prostor, hranice s Kanadou, je tam toho zkrátka hodně.

Tak pojďme jinam, je to v Africe volnější?

Začnu zeširoka. Vždy musíte mít průkaz té země, kde si půjčujete letadlo. Takže když jsem si půjčoval letadlo v Jihoafrické republice, tak jsem si tam musel udělat rozdílové zkoušky a zařídit validaci evropského piloťáku. To samé v Austrálii, kde jsem byl letos a kde validace trvala měsíc a půl. Ale zpět k Africe, samotné létání tam je mnohem jednodušší už tím, že tam prakticky není žádný provoz.

Jak jste tam vůbec sehnal letadlo?

Velmi složitě. Na letadla nejsou půjčovny, ani v té Americe ne. Jsou to vesměs pilotní školy, se kterými se prostě musíte domluvít. Někdy vás odmítnou, že mají výcvik; já nechci letadlo na den ale na 14 dní. Půjčení letadla je věc jednání a dohody. V Jižní Africe je to podobné. Nejdříve jsem si tam půjčil Cessnu, ale ta byla v katastrofálním stavu. Chvíli jsem s ní létal, ale když nemůžete nahodit motor a přístroje nefungují, tak člověk trochu znervózní. Tak jsem si tam potom půjčil Cirruse, a to přímo od místního distributora, kterého jsem přemluvil.

A s Cirrusem jste odlétl do okolních zemí.

Přesně tak, měl jsem plán, který zahrnoval například Viktoriiny vodopády, poušť Kalahari a další špeky. A tam není skoro žádný provoz. Jde jen o to, abyste přiletěl na mezinárodní letiště a nechal se odbavit.

Letěl jste sám?

Ne, s manželkou.

Dostali jste se do nějaké kritické situace?

Jednou se stalo, že na letišti v Lüderitzu (jižní Namibie), kam jsme mířili, byla písečná bouře. A když jsme byli asi hodinu a půl před cílem, tak nám nahlásili, že letiště je zavřené. To už jsme měli za sebou zhruba hodinu a půl letu a takové letadlo vydrží ve vzduchu pět a půl hodiny. A náhradní letiště bylo vzdálené asi tři hodiny.

Co s tím?

Do písečné bouře si samozřejmě netroufnete, musíte na náhradní letiště. Teplota je 50 stupňů, letadlo je přehřáté a teplota oleje roste. Musíte stáhnout plyn a letět velmi opatrně, abyste to neuvařil, a před vámi jsou dvoutisícové hory. To je zajímavá situace. Naštěstí jsem si ty hory uvědomil velmi brzy, tak jsem stoupal postupně dvě hodiny, třeba deset centimetrů za minutu. Těsně jsme je přeletěli.

Přemýšlel jste o tom, co si oba počnete v poušti?

Tehdy jsem o tom přemýšlel, nějaké záchranné služby tam asi nejsou moc pohotové. Ale jinak si něco takového vůbec nepřipouštím, to bych ty cesty nemohl podnikat.

Vy ne, ale třeba manželka nad tím přemýšlí.

Tohle byla její poslední cesta se mnou. Nejdříve mi věřila, že vždy vím, co dělám, ale ono to takhle vždy nejde.

Kolik hodin strávíte ve vzduchu na takové výpravě?

Obvykle cesta trvá tak dva týdny, letových hodin je tak 60 až 70. Oni by vám letadlo ani na méně hodin nepůjčili. Když už vám stroj někdo půjčí, tak na tom chce taky vydělat, nemůžete mu ho vrátit se třemi naletěnými hodinami. Takže je třeba strávit ve vzduchu alespoň čtyři hodiny denně.

Kolik jedna hodina stojí?

Vůbec nejlevnější je to v Americe, kde je sazba zhruba na polovině Evropy i České republiky. I proto, že je tam levný benzín. Tedy v Americe zhruba 2500, 3000 korun za hodinu. Všude jinde je to dražší. Záleží i na letadle, třeba ten Cirrus je hodně drahý. Ale já jsem ho chtěl, protože manželka už by se mnou s tou rozhrkanou Cessnou neletěla.

Jak vypadá samotný pobyt v afrických zemích?

Jižní Afrika, Botswana, Namibie, Zambie, to jsou všechno relativně civilizované země zvyklé na turisty. Ale letos sem byl se skupinou v Senegalu a tam bych si sám netroufl. Hrozí třeba, že neseženete benzin nebo vám někdo rozkrade letadlo. Proto jsme tam měli i vojenskou ochranu.

Letos se vám toho podařilo opravdu dost, vedle Senegalu a Austrálie jste stihl i Aljašku a Island. Co bude dál?

Velmi by mě zajímala například Sibiř. Ale Rusko není jednoduché, chybí tam infrastruktura, jsou potřeba dobré kontakty, je to prostě složitější. Je to můj sen, který se mi zatím nepodařilo dát dohromady.

Pojďme k fotografování. Jak jste se k němu dostal?

Můj otec celý život fotil, takže všechny naše nedělní procházky byly ve znamení utrpení celé rodiny, když nás fotil. Věnoval se i umělecké fotografii. Mně ale učaroval především pohled z letadla. Krátce poté, co jsem začal létat, jsem začal i fotografovat. Ale ze začátku ty fotky za moc nestály. Dělal jsem je z uzavřené kabiny, což ubírá fotografii na plastičnosti. Postupně jsem to ale vylepšoval. Dnes mám třeba speciální stojan do letadla, který mi udělal jeden z členů mého týmu, letadlo mám s otvíracím okýnkem, takže nemusím fotit přes plexisklo.

Vaše fotografie tedy vznikají už výhradně jen tak, že objektiv vysunete ven z letadla?

Ano. A jsem dnes ještě dál: už nezaměřuji foťákem, ale zaměřuji letadlem. To znamená, že aparát je postaven napevno a já měním jen zoom, dívám se na display a letadlem to ladím.

Jak jste to dělal dřív? To jste držel foťák v ruce a zároveň řídil letadlo?

Ano, dřív jsem měl foťák v ruce. I dnes se musím věnovat oběma činnostem, ale dnes to mám jednodušší, vím, že aparát je zafixovaný, naletím si potřebný úhel a fotím. Celá moje kuchařka je v tom, že těch fotek udělám co nejvíce, protože spousta jich nevyjde. Jsou rozmazané, neúplné a podobně.

Dá se namontovat foťák i na půjčené letadlo?

Ano, třeba na Cessny mám jiný stojan, ale jde to. Pro mě je zásadní, aby bylo otevírací okno, nebudu dělat fotky přes okno. A to u těch Cessen lze. A protože dělám i videa, tak mám i držáky na kamery, většinou dvě nebo tři, které zabírají různé úhly.

Teď se hodně rozmáhá fotografování z ptačí perspektivy pomocí dronů. Nebude to konec vašeho řemesla?

Toho se nebojím, dovedete si představit dron třeba nad Beringovou úžinou? A upřímně, já to nedělám komerčně, takže zůstanu u letadla. Dron také mám, ale nebaví mě to s ním.

Nemůžeme nezmínit ČSA, kde jste působil do roku 1999. Jak vidíte těch uplynulých dvacet let?

Tehdy ze mně pan ministr Peltrám chtěl udělat prezidenta. Naštěstí jsem pochopil, že to je zřejmě nějaká politická hra, protože se o ČSA začaly dohadovat politické strany. A to je konec. Najednou vidíte, že se to vzdaluje té profesi. Čtrnáct dní jsem váhal a nakonec jsem dal výpověď.

Ale to ještě nebyl konec. Nastoupil Miroslav Kůla a jeho éra byla úspěšná.

Samozřejmě, pan Kůla byl ještě profík. Dostal několik let, než ho vystrnadili. A víme, jak to bylo dál.

Co byl hlavní problém?

Že se nakoupilo příliš mnoho letadel – asi dvakrát více, než bylo potřeba. To bylo zásadní, to by položilo každou firmu. Nakoupit letadla je to nejjednodušší, ovšem naplnit je, je o něco složitější. To vidím jako zásadní věc, která položila firmu na záda. Ale těch špatných rozhodnutí tam byla celá řada. ČSA by měli vést profesionálové letecké dopravy. Tak tomu po hodně let nebylo, a to se na firmě samozřejmě podepsalo.

Není vám líto, že z ČSA postupně odpadla řada činností a dnes jde hlavně o značku?

Já ve vztahu k ČSA žádným sentimentem netrpím. Mě fakticky ČSA na dlouhá léta zmizely z hledáčku, mám svůj život a jiné starosti. Nevidím ale problém, jestli mají ČSA vlastní catering nebo ne, pokud ho prodaly za správnou cenu. Moje představa kdysi ale byla, že by se měly soustředit hlavně na evropský trh, a že by se se z nich měla stát dobrá evropská společnost. Proto jsem byl úplně vyděšený, když přestaly létat do Londýna na Heathrow. My jsme velmi bojovali o nárůst počtu letů na toto letiště. Dostat třetí slot na Heathrow trvalo asi tři nebo čtyři roky. Pak je ČSA najednou všechny prodaly a do Londýna přestaly létat. Dnes už se proto na Heathrow ČSA zřejmě nikdy nedostanou. Tohle klíčové letiště jim bude proto v síti určitě chybět.

Tak se podívejme do budoucnosti firmy.

S radostí zjišťuji, že jsou tam ve vedení opět lidé, kteří vědí, co dělají. Že se tam v posledních pár letech dějí změny k lepšímu. Je to vidět na hospodářských výsledcích i na celkové prezentaci ČSA.
—

Jiří Pruša (64)

Jeden z nejznámějších českých letců, fotograf a publicista, vydavatel časopisu Flying Revue. Expert v oblasti VFR (Visual flight rules) dálkových letů a letecké dopravy, někdejší viceprezident ČSA, autor řady knih. Od roku 1999 se věnuje podnikání, založil například jazykovou školu pro letecké dispečery z Ukrajiny a dalších zemí bývalého SSSR, vytvořil zastoupení rezervačního systému Galileo pro země střední a východní Evropy, byl hoteliérem ve Skotsku. Z podnikání financuje své letecko-fotografické expedice po celém světě.

Tagy fotografie letectví pilot Pruša

2 komentáře