Cestovní ruch Infrastruktura Reportáže Vodní doprava Zprávy

Po nové vltavské cestě z Budějovic do Týna. Den druhý: Po stopách zmizelých obcí

Parník na Hněvkovické přehradě

Deník Zdopravy.cz se rozhodl zmapovat novou vltavskou vodní cestu z Českých Budějovic na Orlík. Po deseti letech výstavby a dvou investovaných miliardách ji letos v květnu otevřelo Ředitelství vodních cest.

Den druhý: Po stopách zmizelých obcí

Dnešní plán není přesně daný, nejspíše podnikneme cikcak plavbu po Hněvkovické přehradě. Hned ráno je tu první překvapení. Po včerejším mrtvu na vodě nás po desáté míjí parník Českobudějovické plavební. Je to loď maďarské výroby z 50. let, takzvaná maďarka. A věk je na ni znát. Firma má na Hluboké takové parníky dva. Tenhle míří z Hluboké do Týna (pokud jsem správně četl jízdní řád, tak jezdí jen v úterý). Za nějaký čas následuje druhý pouze na zkrácené lince Hluboká – Purkarec. Na palubě je pár lidí, odhaduji maximálně deset. Firma původně jezdila až z Českých Budějovic, podle sdělení na jejích stránkách ale v červenci od jízd z krajské metropole upustila kvůli obsazenosti budějovického mola malými plavidly, která brání přistání velkému parníku. My jsme tam cestou autem žádná malá (ani jiná) plavidla neviděli. Pravda bude asi spíš ta, že Budějovice jsou pro plavbu zatím mrtvé. Ani my jsme tam lodí nezajížděli, neboť vodní cesta nevede až do malebného centra k soutoku Malše s Vltavou, nýbrž začíná a končí na velmi nevábném místě pod Dlouhým mostem.

Ale zpátky na přehradu. V mezidobí mezi oběma parníky vidíme dokonce dva čluny. Úterý je proplavovací den, komory jsou v provozu. Vyrážíme ke staré vorařské obci Purkarec, která dnes leží pouze na levém břehu Hněvkovické přehrady. Před jejím napuštěním koncem 80. let se ale rozkládala na obou březích řeky. Dnes je z ní jen torzo, kterému vévodí kostel stojící těsně u vody. Mrtvé na přilehlém hřbitůvku musí hodně studit voda prosakující z jezera. Smutný konec velkého Purkarce líčí Jiří Hájíček v románu Rybí krev. Na druhou stranu už zde bují i podnikatelské aktivity navázané na cestovní ruch. Nikoliv ovšem pouze na vodu, ale především na cyklostezku z Hluboké. Na tak malou vesnici jsou tři penziony (alespoň tolik jsem jich napočítal) a stejný počet restaurací včetně pizzerie až dost.

Kvalita služeb ovšem kolísá. A původní purkarecká hospoda s tanečním sálem je zavřená a chátrá. Majitel asi nesehnal dotace. Přistáváme u prázdného mola pod kostelem, na doporučení míjíme dvě restaurace na návsi a usedáme ve vzdálenější třetí hospodě. Udělali jsme dobře. Sedí tu především místní a řeší houbovou situaci. S kuchyní jsme spokojení. Kousek od návsi si ještě prohlížíme vystavený vor v životní velikosti a vracíme se na molo. A je tu první problém dnešního dne. V hospodě jsem si zapomněl dobít přístroje, takže postupně zhasíná počítač (bohužel jsem potřeboval něco dodělat) i telefon (bohužel jsem potřeboval něco poslat). Mimochodem, pokrytí řeky signálem je podobně zoufalé jako u železničních koridorů. Zrak padá na energetické sloupky na molu, elektrických zásuvek je na nich přehršel. Naděje ale vzápětí zhasíná, neboť energie je dostupná pouze na jakousi přístavní kartu za 500 korun, kterou v Purkarci nikdo neprodává. Ani bych si ji nekoupil, když potřebuji jednorázově energii tak za pět korun. Nechápu, proč loď, která má předplacené dlouhodobé stání v přístavu (jako ta naše), nedostane automaticky kartu na užívání služeb. Nebo někde není zdířka na pětikorunu.

Torzo vorařské obce Purkarec

Abych to shrnul, přístroje jsem si nedobil, stejně jako jsem se nevymočil v českovrbenském přístavu, kde jsou záchody zamčené. Aby tam nedejbože někdo nechodil. Z Purkarce plujeme po proudu do jiné starobylé vorařské obce, kterou jsou Jaroslavice. Chceme tam strávit odpoledne a přespat ve stanu. Vesnice už od roku 1988 neexistuje. Na rozdíl od Purkarce byla vymazána z povrchu úplně celá, ačkoliv dobrá polovina by dnes byla nad vodou. Mezi rodáky se šušká, že si tu komunisté chtěli postavit nějaké rekreační středisko, ale těžko říci, co je na tom pravdy. Každopádně právě rodáci se v roce 2012 složili na věrnou kopii původní kapličky, která ves spolu s pomníkem připomíná. Smutným paradoxem je, že na místě vesnice vyrostly před pár lety tři nové domy, jejichž majitelé nemají s původními obyvateli nic společného. Dům tu má například zpěvák František Nedvěd. Rozbíjíme stan na doporučeném místě. Posádka včetně mě jeví příznaky špatné nálady a žaludeční chřipky, další cesta po proudu na sever je nejistá.

Řeka žije, dnes jsme viděli pět lodí: dva čluny, dva parníky, a jeden hausbót v Jaroslavicích zcela na suchu. Vodohospodáři řádí.

Autor: Lukáš Klíma